Snaha mít vše pod vlastní kontrolou je minimálně pro ambiciózní jedince jednou z metod kariérního i vlivového růstu a nezávislosti na rozhodování jiných. Ne vždy ale musí být takový postoj ku prospěchu věci. To je i případ stále pokračujícího osamostatňování se některých obcí, případně svazků menších obcí v oblasti vodohospodářství, které je vedeno ambicí ve vlastní režii dodávat do určitého spádového území tamním obyvatelům pitnou vodu, čistit odpadní vodu a spravovat příslušné vodovodní a kanalizační řady a s nimi související zařízení, jako jsou vodojemy, čistírny odpadních vod, technologie na likvidaci kalů a další.

Na takovém osamostatnění postavilo svou kariéru v minulosti mnoho politiků i lobistů, které v mnoha případech lákaly poplatky za vodné a stočné a možnosti jejich využití pro jiné než vodohospodářské účely. Výsledkem je ovšem stav, kdy je v ČR v současné době celkem 6 932 vlastníků „trubek“ a 2 941 provozovatelů vodohospodářských služeb, což jsou především zmiňované dodávky pitné vody a její čištění. Ačkoli přitom odborníci na rizika taková atomizace oboru dlouhodobě poukazovali, ukazují se v praxi v plné výši až nyní, respektive, teprve v poslední době je zaznamenali centrální politici. Jak představitelé Ministerstva zemědělství, do jehož gesce vodohospodářství spadá, tak ale také ministerstev životního prostředí, financí i zdravotnictví stále častěji hovoří o neudržitelném stavu, jehož další eskalaci je nutné zabránit. Jak přitom zaznělo na loňské konferenci „Provoz vodovodů a kanalizací“, už v současné době neplní své zákonné povinnosti při obnově sítí 75 procent trhu. Riziky atomizace vodárenství se pak s obdobným hodnocením zabývala i konference „Financování vodárenské infrastruktury“ počátkem letošního února, a do třetice proběhl 18. února v parlamentu seminář „Cena, kvalita a dostupnost pitné vody“, na němž kromě dalších vystoupení zazněl i příspěvek vedoucího Národního referenčního centra pro pitnou vodu Státního zdravotního ústavu Františka Kožíška poukazující na reálné důsledky atomizace.

Tedy vlivem tohoto procesu na zdraví lidí a kvalitu jimi používané pitné vody. Například v roce 2018 platil podle SZÚ alespoň pro část roku zákaz použití vody jako pitné u 21 menších vodovodů zásobujících celkem 3 293 osob. V loňském roce musela být udělena výjimka z požadované kvality vody spojená s omezeným užitím například pro kojence a těhotné ženy u 108 vodovodů, nadlimitní obsah pesticidů se týkal 80 vodovodů zásobujících celkem 96 000 osob, nadlimitní obsah dusičnanů pak 22 vodovodů zásobujících zhruba 5 000 osob. Problémy jsou přitom dominantně u malých vodárenských společností.

To vše je ovšem jen pomyslným vrcholem ledovce. Nároky na úpravu pitné vody nebo čištění odpadních vod rostou a porostou, neboť se jednak zpřísňují zákony, jednak se v přírodě vyskytuje stále více rizikových látek, a kromě toho roste i počet takových látek, jejichž množství ve vodě se pravidelně sleduje. K výrobě kvalitní pitné vody jsou tak nutné stále modernější technologie, nehledě na to, že je nutné investovat nemalé prostředky na obnovu stávajících sítí. Na to ovšem nemohou vygenerovat samostatně působící obce nebo menší vodohospodářské společnosti z vybraného vodného a stočného peníze. Z dosavadních analýz přitom vyplývá, že čistírna odpadních vod (ČOV), která dokáže v určitých případech vytvořit z vybraných poplatků prostředky na svou obnovu, by měla obsluhovat více než 1 500 obyvatel (v odborné terminologii „ekvivalentních obyvatel" – EO), plné udržitelnosti však taková ČOV dosáhne až při obsluze necelých 13 000 EO. Vodohospodářský majetek, který je nutné ze zákona udržovat, však zdaleka nepředstavuje jen ČOV.

Po celé polistopadové období se u nás vede emotivní a mnoha mýty zatížená diskuse o „prodeji naší vody do zahraničí“, jinými slovy o nevýhodnosti pronájmu „trubek“ zahraničním společnostem. Nebo ještě jinak – o rizicích takzvaného provozního modelu (což je obvykle za účasti oněch zahraničních společností, kdy trubky vlastní obce a služby provozuje jiná společnost), a výhodách vlastnického modelu (kdy trubky vlastní a služby – dodávky vody a její čištění - zajišťuje v obou případech obec). I díky tomu došlo v minulosti k řadě zcela zbytečných investic, které budou v budoucnosti chybět. Každopádně je střet mezi provozním a vlastnickým modelem zcela scestná rovina problému, neboť jak provozní, tak vlastnický model může fungovat nebo fungovat nemusí. Záleží totiž – jako vždy – na lidech a odborné způsobilosti příslušných vodohospodářů. Ta správná rovina problému je přitom jinde – ve velikosti vodárenských podniků, respektive v počtu obyvatel, které podniky VaK (vodovody a kanalizace) obsluhují. Pokud je nebo bude jejich spádová oblast malá, problémky s kvalitou pitné vody budou narůstat a pocítí to zejména místní občané. Ostatně, již se tak děje.

Pokud má někdo trpělivost, může si data o kvalitě vody prostudovat v rozsáhlých souborech, které jsou každoročně předmětem „Zprávy o kvalitě pitné vody v ČR“. Všechny zprávy od roku 2014 jsou dostupné na: http://szu.cz/tema/zivotniprostredi/monitoring-pitne-vody

Petr Havel