Už zhruba dva roky měla platit stále odkládaná protierozní vyhláška k zákonu o ochraně zemědělského půdního fondu, ve skutečnosti ale nebude platit ani letos. Poslední její verze totiž předpokládá účinnost až od poloviny příštího roku.

Přijetí vyhlášky sice oficiálně „blokuje“ Ministerstvo zemědělství, to ale proto, že s její navrhovanou podobou nesouhlasí zemědělci napříč celým názorovým spektrem a podnikatelským statutem. Tedy jak podniky právnických osob, tak fyzických osob, tedy chcete-li, soukromí zemědělci. Také ale vlastníci půdy, v jejichž zájmu by teoreticky mělo přijetí vyhlášky být, neboť vodní a větrná eroze snižuje hodnotu jejich majetku tím, že z polí mizí nejcennější svrchní část zeminy. Při tak široké shodě na nepřijetí navrhované podoby protierozní vyhlášky by logicky stálo za to zamyslet se nad tím, proč tomu tak je, a neházet vinu za průtahy jen na zemědělce. Mnozí z nich, včetně vlastníků, totiž s myšlenkou protierozní vyhlášky souhlasí a podporují jí, vadí jim ale, jak je návrh vyhlášky Ministerstvem životního prostředí (MŽP), které je oficiálním předkladatelem dokumentu, napsán.

Základním problémem je už samotná filosofie vyhlášky. Ta totiž fakticky předpokládá, že erozi způsobuje úplně každý zemědělec na všech svých obhospodařovaných pozemcích, a z toho důvodu ukládá každému vypočítávat podle daného vzorce, zdali pozemky erozí ohrožené jsou. To samozřejmě znamená nemalou administrativní zátěž, neboť mnozí zemědělci obhospodařují velký počet pozemků. Zároveň ale také mnozí z nich provádějí různá protierozní opatření, často nad rámec pravidel Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (DZEZ), a jejich pozemky erozí ohroženy nejsou. Přesto by i ti měli matematicky deklarovat, že půda z jejich polí mizí vyhláškou stanoveným přijatelným způsobem. Vyhláška totiž určitou míru eroze připouští, není to tedy tak, že by jakékoli erozi zamezila, což ani v praxi nejde. Na diskuzi je nicméně i samotná míra přípustné eroze.

To ale není vše – stávající, léty doplňovaný a zemědělci k mnoha účelům využívaný systém elektronické evidence půdních bloků, takzvaný LPIS, neumožňuje v současné podobě praktikovat požadavky, které na LPIS klade připravovaná vyhláška. Bohužel, jediným „argumentem“ odpovědných pracovníků na MŽP je konstatování, „že to jde“, ačkoli tvůrci LPIS tvrdí, že to v aktuální verzi nejde. Je přitom zcela zřejmé, že systému mnohem lépe rozumí ti, co ho vytvářeli, provozují a aktualizují, než úředníci, kteří s ním nepracují. Což je docela ilustrativní nejen v procesu přijímání (nejen) protierozní vyhlášky – totiž, že teoretici mají nějakou představu, jak problém řešit, ačkoli praktici na konkrétních příkladech dokazují, že navrhovaná cesta je nefunkční.

Vlastníci půdy navíc ještě připomínají, že ani zdokumentované erozní události v ČR nebyly a nejsou prakticky vůbec trestány, ačkoli právě u nich je doložený nesprávný způsob hospodaření i bez existence vyhlášky. I sami vlastníci ale mohou k prevenci rizik eroze významně přispět, pokud by měli s hospodařícími zemědělci uzavřenu kvalitní pachtovní (ne tedy „jen“ nájemní) smlouvu, v níž mohou a měli by zemědělce obhospodařující jejich pozemky zavázat k takovému způsobu hospodaření, který by, jak již bylo řečeno, nesnižoval hodnotu jejich majetku. Uzavírat pachtovní smlouvy přitom umožnila už novela občanského zákoníku v roce 2010, v současné době má ale takové smlouvy uzavřeno jen velmi málo vlastníků, a kromě toho je množství, i uzavřených smluv natolik vágních, že hospodařící zemědělce k protierozním aktivitám fakticky nijak nezavazuje.

Petr Havel