Kauza demonstrujících nizozemských zemědělců, protestujících proti úmyslu tamní vlády snížit počet hospodářských zvířat až o 30 procent, je docela ilustrativním příkladem odtrženosti politiků od zemědělské problematiky, ale bohužel také od informací, týkajících se skutečného objemu produkce skleníkových plynů, respektive metanu, právě v chovech hospodářských zvířat.

Ne že by při chovu hospodářských zvířat metan nevznikal, to samozřejmě ano. Problém ale je, že podíl produkce metanu v chovech je reálně mnohem nižší, než jaký je předkládán laické veřejnosti (a z jakého také vycházejí politici). Například Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC) pracuje s podílem 14,5 procenta, což je ale číslo vycházející z někdejší publikace Livestock’s Long Shadow“ z roku 2006, která byla zpracována pro potřeby Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), podle níž byla hospodářská zvířata zodpovědná za 18 procent emisí skleníkových plynů. Co ovšem bohužel není veřejně známo, že biolog Frank Mitloehner, který se sám na studii podílel, později publikované výsledky zpochybnil, a další studie založená na odlišné metodice výpočtu dospěla k závěru, že se zvířata podílí na emisích skleníkových plynů jen necelými třemi procenty. To potvrdila také v roce 2016 Americká Agentura pro ochranu životního prostředí, podle níž se v roce 2016 celé zemědělství podílelo na emisích skleníkových plynů devíti procenty, z toho živočišná výroba přispívala 3,9 procenty emisí skleníkových plynů.

Produkci skleníkových plynů je sice jistě žádoucí snižovat, hlavní redukce by se ale měla týkat největších producentů těchto plynů, tedy průmyslu a dopravy. Zvláště za současné situace, kdy celý svět (včetně Nizozemí) mluví o potřebě alespoň zachovat, a ještě lépe zvyšovat pestrost a množství organismů v životním prostředí (biodiverzitu), na které se ovšem významným způsobem podílí pasoucí se hospodářská zvířata. Stejně tak je cílem Zelené Dohody (Green Deal) výrazně snižovat používání průmyslových hnojiv, což je důležité právě v současné době, kdy jejich ceny raketově několikanásobně vzrostly - alternativou k tomu je ale výraznější využití statkových hnojiv, která ovšem produkují – hospodářská zvířata.

Nejen to v praxi znamená, že ve jménu státní nizozemské ekologické politiky prosazuje premiér Mark Rutte opatření, která jsou naopak s obecně ekologickými a žádoucími principy v přímém rozporu. Samostatnou kapitolou je pak forma, jakou se premiér rozhodl proti protestujícím zemědělcům zvolit – totiž střelbu. Faktem je, že intenzita živočišné výroby v Nizozemí je vysoká, a produkce skleníkových plynů tedy vyšší, než je v EU obvyklé. I tak se ale nabízí legitimní otázka, proč nejsou cílem regulací odvětví, které produkují skleníkových plynů evidentně více. Zřejmě jsou jejich představitelé úspěšnější lobbisté než zemědělci….

Petr Havel