Původně jsem si myslel, že stihnu další díl zajímavostí a mýtů kolem potravin ještě před víkendem. Hodilo by se to, jednak k nedělním zákuskům, jednak při pohledu na včely sbírající med. Protože „sladit medem se vyplatí“, i přesto, že ani med se, možná překvapivě, některým mýtům nevyhnul.
Především je med podle všeho mylně spojován s takzvanými „medovými zuby“, a tezí, že malým dětem permanentně cucající dudlík či předmět namočený do medu rozežere zoubky právě toto sladidlo. Nu, není to pravda. Medové zuby jsou vrozenou vadou a s medem je spojuje jen podobná barva způsobená nevyvinutou sklovinou. Med tedy nejenže kazivost zubů nezpůsobuje, ale díky tomu, že obsahuje látky na bázi peroxidu vodíku, působí jeho konzumace protibakteriálně a dříve se také využíval k hojení ran, které při použití medu nehnisaly. Med navíc neobsahuje pro někoho rizikovou sacharózu, ale jednoduché cukry, které se rychle vstřebávají do sliznice a v ústech nijak dlouho nezůstávají. Standardní složení medu pro organismus velmi žádoucí – nechybí v něm totiž glukóza, fruktóza, sacharóza a dále aminokyseliny, železo, kobalt, jód, fluor, měď, mangan, hořčík, vápník, fosfor, draslík, vitaminy B1, B2, B3, C a biotin, organické kyseliny, enzymy, pylová zrna a aromatické látky. Zmíněná pylová zrnka nicméně určité riziko představují – pokud člověk konzumuje med z oblastí s výskytem bylin, proti kterým nemá vytvořeny protialergenní látky. Naopak, když je med původem z oblasti, kde spotřebitel žije, působí jako antialergen. Podle některých výzkumů je význam lokality na lidský organismus tak detailní, že například med původem z Kladenska vykazuje antialergické účinky zejména na Kladensku a okolí a třeba na Ostravsku už je kladenský med neutrální. Náchylnost k alergiím tedy může skutečně med podpořit, například v našich krajích med původem třeba z Číny, kde rostou úplně jiné byliny se zcela odlišnou skladbou pylů, na kterou není Středoevropan z ČR zvyklý.
Nicméně ještě k těm zubům. Kupodivu, nejen med nezpůsobuje jejich kazivost, ale přímý vliv nemá ani konzumace jiných sladidel – třeba klasického cukru. Proti samotnému cukru je totiž zubní sklovina dostatečně odolná. Problémy začínají až v okamžiku, kdy mikroorganizmy usazené na zubním povlaku začnou cukr štěpit na kyselinu mléčnou, která sníží hladinu pH v ústech a způsobuje tím uvolňování minerálů ze zubní skloviny. To má za následek oslabení zubní skloviny a následný vznik kazu.
Zejména řepný cukr (sacharóza) je obecně považován za viníka srdečních nemocí a především cukrovky. To ale není úplně přesné. Konzumace cukru je sice základní příčinou zvyšování glykémie (hladiny krevního cukru), což způsobuje vyplavování hormonu s názvem inzulín, cukrovku nicméně způsobuje nedostatek tohoto hormonu, ne nadbytek cukru ve stravě. Každopádně pravděpodobnost onemocnění cukrovkou záleží hlavně na zdravotních dispozicích každého jedince a vynechání řepného cukru ve stravě automaticky neznamená, že se cukrovce vyhneme – a naopak.
Na druhou stranu, sacharózu v podstatě lidský organismus nepotřebuje přijímat. Pro tělo je totiž využitelným cukrem glukóza, tu si ale člověk umí vytvořit sám štěpením složitějších sacharidů obsažených například v chlebu, těstovinách či rýži. Jednoduché cukry jsou také obsaženy v cukru či ovoci, a - zejména v medu.