Daňové změny, které vláda navrhuje, prakticky nikdo na své peněžence nepozná. Přesto se kolem navržených změn spustil nesmírný marketingový poprask. Vláda reformní materiál tají, novináři využívají úniky informací, nakonec se čísla zveřejní a opoziční kritika se vyostří.
V novináři přirozeně rostou pochybnosti o vlastní práci. Nestal se jen kolečkem v marketingovém soukolí, které ho využívá, aby došlo k neznámému cíli? To jde jen těžko vyloučit.

Při takovém rozpoložení se jen těžko určuje plán práce.
Novinář by se mohl soustředit na detaily reformy a popisovat rozumné kroky, které snižují především podnikové daně a škrtají vládní výdaje.
Anebo ukazovat, že jde opravdu o velmi neobvyklý experiment, který nemá v jiných zemích obdoby. Proč se například daní pojistné, které odvádí za pracovníka jeho zaměstnavatel? Daň z daně je opravdu unikát.
Obě cesty mohou být nešťastné. Vydat se prvním směrem, může novinář nevědomky posluhovat vládě. Druhý směr naopak přihrává opozici.
Nějaká směrnice je však potřeba a zatím se zdá být nejlepší vzpomínka na prosinec 2005. Tehdy poslanci všech stran podlehli vábení populismu a odhlasovali vyšší dávky, což v důsledku přijde státní pokladnu na 70 miliard korun. Z dluhů se bude dostávat dlouho, přesto se populismus ještě víc rozmohl před volbami a všechny strany bez rozdílu slibovaly nemožné – že dávky ještě zvýší a navíc sníží daně.
Hlasy získaly a teprve teď nastupuje řeč tvrdých čísel, kterou musí odpovědný ministr financí používat, aby státní rozpočet nezkrachoval. To se v návrhu reforem skutečně děje. Zároveň však vláda musí zakrýt, že se neplní předvolební sliby a proto je návrh značně krkolomný.
Směrnice je tedy na světě: Kriticky zkoumat, do jaké míry je daňová a rozpočtová reforma hrází rozumu proti populistické povodni rozlité Českem během minulých voleb.
Pro práci novináře je to lepší, než nic.