Největší český autor sedmdesátých let minulého století zemřel v pondělí ve svém bratislavském exilu. Dodnes se častěji připomíná jeho spolupráce s tajnou komunistickou policií, než jeho tehdejší spisy. Bondy si to však nezaslouží.

Bez Bondyho by nebyla sedmdesátá léta tím, čím byla. Úspěšně tehdy proběhl pokus přenést do normalizačních Čech americké beatnické hnutí. Bondy byl jeho Allenem Ginsbergem a Jackem Kerouacem dohromady. Jeho básně zhudebněné Plastic People of the Universe přitáhly protirežimní kultuře nejvíc příznivců.
Produkci literatury a hudby tehdy provázely schůzky uzavřených přátelských skupin po malostranských hospodách a mladí lidé, převážně z nižších či komunisty perzekuovaných vrstev, tehdy mohli získat pocit že v prostředí „podzemní kultury“ či „undergroundu“ se dá žít.
Skutečně to šlo několik let. Komunistická tajná policie ale počátkem osmdesátých let podzemní kulturu přece jen rozbila, zřejmě by však dopadla stejně, i kdyby se komunisté snažili méně.
Potkat dnes pamětníky je těžké. Ještě nejlépe dopadli ti, které StB donutila k emigraci. Vrací se občas do Čech a obvykle říkají, že nejlepším okamžikem jejich života byl přechod komunistických hranic do západního Německa.
Část skončila ve vězení, kde jim režim zpravidla dokázal zlomit páteř. To však není jen případ Jirouse vězněného přímo za kulturní aktivity. Do kriminálu bylo možné se dostat za odmítání vojenské služby (sazba dva až pět let), dokonce za příživnictví (příživníkem byl ten, kdo nepracoval víc, než šest týdnů). Ovšem značná část podzemní kultury se stala regulérní součástí kriminálního podsvětí, a tak důvodem k policejnímu pronásledování byla také výroba pervitinu a vykrádání lékáren.
Nebylo málo těch, kteří se prostě upili.
Mnozí se integrovali do společnosti jako udavači StB. Podzemní kultura tak ztrácela dech i přitažlivost. Jaký vlastně mělo smysl chodit na večírky, ze kterých se dostávaly zápisy do ústředí StB? To byl i případ Bondyho, nevymykající se z příběhu jedné generace.
Dnes veřejnost básníka Bondyho především odsuzuje za spolupráci s StB. Ale je to skoro stejné, jako mít někomu za zlé, že tehdy dělal kulturu na nejvyšší úrovni. A podzemní kulturu sedmdesátých let by bylo škoda zapomenout.
Tu reprezentují především tři Bondyho knihy. Prostředí pražského undergroundu unikátně popisují „Invalidní sourozenci“ s apokalyptickou vizí, jak podzemní kultura ovládne celou společnost.
„Sklepní práce“ je dílo magického realismu překlopené do temných ulic Malé Strany, kterou tehdy ještě nezničil turistický průmysl. „Leden na vsi“ je zpovědí policejního udavače, který po výslechu hledá útěchu v zasněženém městečku za Prahou a který ji nakonec najde v učení Mao-ce Tunga.