Čest Čechů tváří v tvář extremistům zachránila včera v Praze v sobotu 16.prosince jedna manifestace. Dala obyvatelům prostor k protestu proti šíření nenávisti, jako reakci na slet několika krajně pravicových stran, jež pozval do Prahy předseda SPD T. Okamura.

Co je důležité zaznamenat: manifestující reprezentovali průřez celou českou populací, nebyl to jeden segment společnosti. Dorazili lidé z bývalého disentu a opozice včetně legendární chartistky Dany Němcové, dnes osmdesátileté (kolikátá to byla už demonstrace v jejím životě? Stá? Dvoustá?). Viděl jsem tam profesory, historiky, architekty, výtvarníky, ředitele nakladatelství, studenty, lidi všech profesí a věkových kategorií, lidi projevující se veřejně. Mohlo jich být ale víc. Přišel Fedor Gál, zakladatel Verejnosti proti násiliu. Velmi tolerantně a ekumenicky tu mluvil Hayato Okamura, lidovecký kandidát a pravý opak svého bratra Tomia.


Praha dosud nikdy nebyla místem srazů evropských extremistů

Bylo to poprvé v dějinách, co si extremistické strany, donedávna otevřeně rasistické a fašizující, a nyní účelově používající nálepku antiislamistické, vybraly Prahu. Pro demokrata a liberála, pro slušného člověka šok. V devadesátých letech jezdili všichni možní i nemožní politici, herci, zpěváci, dalajlamové do Prahy kvůli Havlovi a atmosféře, kterou tu nacházeli. Praha a český prezident pro ně byly symbolem tolerance, slušnosti, kombinace kulturnosti a politiky, symbolem vlídného mírumilovného národa. Přijeli sem tenkrát snad všichni, kdo něco ve světě znamenali. Ani jednou se tu oficiálně neobjevily síly hlásající nenávist, krajní pravice tu neměla co dělat. Jednou tu byla před pár lety M. Le Penová, sama, ale to byla marginální událost. A vystoupení G.Wilderse v parlamentu na pozvání senátora ODS bylo kdysi nakonec odvoláno.
Za časů TGM byla Praha místem, kde našly útočiště stovky lidí, kteří utekli před bolševickým převratem v r. 1917. Ve 30.letech zas tisíce antifašistů a lidí židovského původu, kteří prchali před Hitlerem z Německa.

Strany a média uvolnily Okamurovi prostor

A teď najednou konference, objednaný hotel (vypadal zvenčí jako ubytovna z časů nejhorší normalizace, to jen tak na okraj) se sálem prý pro tisíc lidí, a spousta zpravodajství v českých médiích a na portálech. Malinko i v pár zahraničních.

Stačilo deset procent ve volbách, tedy žádný ohromující výsledek, aby se T.Okamura etabloval do role politika, který rozhoduje o bytí a nebytí vlády a koalice, který nemizí z obrazovek. A do Prahy hned zve heterogenní skupinu evropského populismu. Ostatní mu bohužel přenechávají prostor.

Mlčení stran i prezidentských kandidátů

Člověk by čekal, že taková událost jako slet extrémů, často fašizujících, navenek samozřejmě prezentujících úsměv, bez říkání zmobilizuje ty, kdo mají v popisu práce veřejný a politický život země: politické strany. Ani jedna z těch známých, ani jedna z těch, které si říkají „demokratické“ žádný protest neiniciovaly. Pár politiků udělalo prohlášení o dvou větách do médií, toť vše. To si vážně myslí, že tohle stačí? Že takhle se komunikuje s obyvatelstvem a takhle formulují vážná témata společnosti? Kde byla politická levice, sociální demokraté? Kde strany, které samy sebe označují za „demokratické“? Výrazněji se projevili jen Zelení.

Člověk by rozhodně čekal, že se proti příjezdu politického extrému ohradí kandidáti na prezidenta, především ti, kdo mají zkušenost se zahraniční politikou. Běží přece kampaň. Ale ani jeden z nich. Nerozumějí, že první historický slet krajních sil v Praze nemůže slušný politik přejít bez reakce? Že vymezit se proti politickému extrému se v průběhu volební kampaně rozumí samo sebou? Každý z nich jistě mnohokrát někde řekl, že je obecně proti nesnášenlivosti, násilí. Ale to se musí projevit konkrétně, když o něco jde. Nejen v sálech v rámci obecných debat, kdy to nic nestojí. Teď byla příležitost. Organizátoři všechny pozvali, původně účast přislíbili dva. Ale měli prý nakonec něco důležitějšího, kdesi debatovat. Evidentně nerozumějí, že krajní pravice je dnes v Evropě nebezpečím. To chtějí vést stát? Mlčel by TGM v takové chvíli?

Čest zachránila Iniciativa proti nesnášenlivosti

Čest země zachránila nepříliš známá iniciativa Proti projevům nenávisti. S malými prostředky zorganizovala manifestaci, která veřejnosti umožnila slušnou, klidnou formou dát zaznít její nesouhlas se sletem extremistických sil do Prahy. O téhle akci se všeobecně, díky internetu, vědělo.

Byla předvánoční nákupní sobota, roční uzávěrky, navíc my Češi nejsme zvyklí chodit na manifestace, křičet jednoduchá hesla a jít průvodem. Přesto projevit veřejně a nahlas svůj názor přišlo na vzdálené, nepříliš známé Roztyly několik stovek lidí.

Kde byla primátorka, rektoři, církve…?

Škoda jen, že jich nebylo víc. A že tu byl každý sám za sebe, nikoli za stranu či instituci. Vidět bylo možno pár standard Idealistů, Zelených, jedna Pirátů, banner Amnesty international, přišla skupina Francouzů žijících v Čechách. Nejvíc se angažovali Zelení. Kde byli ale oficiální představitelé univerzit, fakult? Rektoři, děkani? Jak řekl jeden z účastníků manifestace, kde arcibiskup, představitelé různých církví? Kde představitelé stran, odborů, nevládek se svými standardami, rozpoznávacími symboly a hesly? Kde početnější chartisté a bývalá opozice? Kde ti, kdo se odvolávají na Havlův odkaz? Být naživu, Havel by jistě přišel. Kde primátorka, v jejímž městě se konference krajní pravice konala? V Paříži by při takové příležitosti šla určitě v čele průvodu.

Takhle to vypadá, že v Čechách slet sil, které hlásají nechuť lidí mezi sebou, rozdělují společnost na lepší a horší, apelují na nízké pudy a nenávist, vyvolávají agresivitu, sil, které jsou vesměs stranami jednoho vůdce, chtějí rozbít Evropskou unii a jsou všeobecně podporovány a financovány Moskvou, že nikomu příliš nevadí.

Musí nás být víc

Samozřejmě že vadí. Lidé si jen myslí, že stačí nechat si to pro úzký kroužek rodiny a známých. Ale pokud věci nemají jít k horšímu, tohle nestačí. Obávám se, že vstupujeme do období, kdy se slušní lidé budou muset naučit zlomit nechuť k davovým akcím a chodit na demonstrace a ukázat svým počtem, s čím nesouhlasí. Že to je jedna z forem, jak ukázat politikům a těm, kdo mají moc, co si myslíme, a tlačit na ně, aby konali. Jako dnes v Polsku, kde na ulici manifestují profesoři, právníci, herci, lidé nejrůznějších povolání, mainstream společnosti. Nikoli nějací extremističtí radikálové.

Média kolem protestních akcí spojených s příjezdem M.Le Penové a spol. pořád omílala „levicoví aktivisté“ či „levicoví radikálové“. Pro většinového Čecha ta slova nezní pozitivně, radši se od nich držet dál. Na manifestaci, o níž píšu, byli běžní občané, stejní jako ti, kdo čtou tyto řádky, vzorek běžné pražské populace.

Z hlediska historické pravdy je třeba říci, že čest země zachránila v kontextu sletu populistické pravice i levicová mládež, zorganizovala hned dva protesty.

Poklidná manifestace slušných lidí

Nevím, proč média věnovala tolik místa formulacím typu, že nedošlo ke střetům nebo násilí a kolik bylo kde policistů a ochranky, a dokonce vrtulník. Že v záběrech zdůrazňovala policejní přítomnost. „Zasahovat ale policie nemusela,“ končí jedna taková zpráva. Když nemusela, tak proč dlouze líčit, že tam byla, a těžkooděná? Je to falešná dramatizace, ne neutrální informace, vlastně dezinformace. Policie samozřejmě musí být připravena, je to její práce.

A co by normální, klidní lidé, kteří jdou dát najevo svůj názor, měli páchat za násilí? Přišli, poslechli si projevy, zatleskali, cítili se najednou silnější, když viděli, že nejsou se svými obavami sami, ale sdílejí je se stovkami dalších. To rozhodnutí vyjít na veřejnost je vzájemně posílilo a pozvedlo náladu. Pocit sounáležitosti, solidarita. Moc bezmocných.

Příště řeknou svým známým, kolegům v práci, ať přijdou taky. Nechceme-li nechat manažery moci a extrém, aby čtyři roky dělali, co se jim umane, musíme najít odvahu dát to najevo veřejně, spolu s dalšími stejně smýšlejícími. Nemůže to být jen záležitostí pár lidí, které ostatní považují za jakési profesionály protestů. Je to otázka pro každého, aby se dovedl rozhodnout a čas od času odložil nákupy, pečení vánočky na druhý den a návštěvu tchýně nebo podnikového večírku na později. Rozčilovat se večer před televizí nebo jen lajkovat nestačí.

Nikdo jiný to za nás neudělá.

Link na reportáž Jana Mihalíčka z manifestace
Záběry z projevů na začátku manifestace