S ním zemřel i Shahnourh Varinag Aznavourian, to bylo Aznavourovo skutečné jméno při křtu. Pro ucho francouzské porodní báby znělo tenkrát nepochopitelně, napsala tedy jeho arménské jméno jako Charles. Byl rok 1924. Jak se tenhle Shahnourh ocitl ve Francii?


Foto: Febiofest.

Jeho rodičům se podařilo utéct po masakru Arménů Turky, kteří v r. 1915 zabili jeden a půl milionu dětí, žen, starců, mužů. Jeho matka byla jediná z celé rodiny, kdo přežil. Po desetiletích nazvalo mezinárodní společenství tyto hrůzy genocidou, první ve 20.století.

Utekli do Francie tak jako tisíce dalších Arménů, kteří masakru unikli. Do státu, který měl pověst země volnosti a lidských práv. A který je přijal, nezamkl před nimi hranice a nedeportoval je násilím. Podmínky nebyly snadné, každý se musel nějak protlouct, různí Francouzi různě pomohli i nepomohli.

Aznavourianové skončili v Paříži, většina Arménů na jihu Francie, kolem řeky Rhôny: Marseille, Aix-en-Provence. V tomhle městě dodnes narazíte na velký pomník arménské diaspory.

Ta pouť zplodila jednoho z nejznámějších francouzských zpěváků, Charlese Aznavoura, jak si nechal říkat. Pro dnešní třicátníky to jméno v Čechách už moc neznamená, ale o dvě generace nazpátek ho znají všichni. Po celém světě. Když se letos ještě jako devadesátiletý pustil do světového turné, v Praze mu vstoje tleskal narvaný sál. A v nějakém pomyslném žebříčku CNN světově známých osob skončil před Frankem Sinatrou.

Tohle dítě přistěhovalců, kteří samozřejmě přijeli bez znalosti francouzštiny a jako všichni utečenci nejspíš se špinavými nehty, děravýma botama, boláky po těle a strachem a hladem v očích, si osvojilo perfektně jazyk Francie a šířilo kouzlo francouzské písně jako málokdo. Kdyby Francie odmítla jeho rodiče, neměla by zpěváka Charlese Aznavoura.

Ekonomický přistěhovalec Yves Montand

A podobně kdyby nepřijala ekonomického imigranta Ivo Liviho, kterého přivezli v kolíbce jeho proletářstí italští přistěhovalci, neměla by další světoznámou figuru: Yvese Montanda.

Také herce a zpěváka, komika, dalšího giganta francouzské písně. Nejdřív se živil jako dělník v Marseille a později v různých kabaretech, až začal zpívat, tančit na scéně, po světě, a hrát ve filmech. Včetně světově proslulého Costa-Gavrasova „Doznání“ o politickém procesu se Slánským v Československu 50.let.

Měl jsem to štěstí, že jsem se setkal s oběma. S Aznavourem jako s velvyslancem Arménie při Unesco, kde jsem reprezentoval Českou republiku, a kde on už jako starý pán, nejslavnější Armén světa, přijal tenhle titul, aby zviditelnil vlast svých rodičů. A s Yves Montandem na začátku r. 1990, kdy jsem do Prahy přivezl film „Doznání“ jako svědectví o 50.letech a uspořádal jeho premiéru, a herec hlavní postavy na ni přijel. Trochu jsme povídali.

Měli jedno společné: zamilovaní do francouzské kultury, do francouzského jazyka, s jehož subtilnostmi si rádi hráli. Aznavour napsal texty čtrnácti set písní, některé pro jiné slavné zpěváky, tisícovku si interpretoval sám. Většinu francouzsky, pár i v jiných jazycích. Některé z těch skladeb jsou považovány za součást pokladnice francouzské tvorby. A Yves Montand si hrál na podiu s jazykem stejně jako s rekvizitami kabaretiéra. Oba vystupovali ve filmech, Aznavour se svojí melancholií v šedesáti snímcích.

Oba byli, tak jako mnoho lidí z imigrace, možná francouzštější než Francouzi. Velmi hrdí na přináležitost k francouzské republice, na francouzské občanství a na čestnou legii. Stali se symboly, s nimiž si celý svět, Evropa, Amerika, kde oba dlouho vystupovali, spojoval francouzský šanson, francouzského ducha, vtipnost, galantnost. Patřili k tomu nejlepšímu, co ta země dala světu.

Součástí nějaké kultury se člověk nestane tím, že se někde narodí, ale tím, že na tom pracuje. On i ta země.

Nejfrancouzštější z Francouzů, uvnitř srdce Armén

Oba byli naturalizovaní Francouzi, oba pyšní na to, že v zemi prorazili, a to v té nejfrancouzštějsí disciplíně, v jazyce. Zároveň prorazili proto, že si nesli své specifikum, Aznavour svůj hrdelní hlas a nenapodobitelné „r“, Yves Montand zase „r“ a samohlásky italské. Dlouho jim trvalo, než se prosadili, Aznavourovi dvacet let.

Oba vytáhla ke kariéře drobná holka z pařížské ulice, kterou kdysi našli v povijanu sousedé na schodech na Montmartru, a pak si podmanila davy. Dostala přezdívku Edith Piaf. Oba zpěváci byli samouci, oba nesmírně dřeli.

Aznavour ještě loni v Los Angeles, při velké poctě na Walk of Fame, řekl o své identitě: „Jsem Francouz i Armén, obojí je u mě nerozdělitelné, jako káva s mlékem. Francouzština je mým pracovním jazykem, mou rodnou řečí zůstala arménština.“

Říkal to anglicky a sál volal „bravo“ a „Vive la France“. Celý život prožil jako Francouz, dělal slávu francouzským písničkám, naučil francouzštinu swingovat, psal v ní poetické texty.

Cítil se tak francouzsky, že když ke konci jeho života zmínil jeho životopisec zpěvákovo arménské příjmení, žádal stažení knihy, protože on se přeci jmenuje Aznavour. Ke stáří si ale našel cestu i k dlouho potlačované arménské identitě.

Někde řekl, že nikdy nežil v atmosféře připomínek genocidy ani nenávisti k Turkům. Když ale v r. 1975 uplynulo od genocidy šedesát let, nazpíval píseň „Zahynuli“, kterou si arménská diaspora vzala hned za svou jako neoficiální hymnu. „Zahynuli aniž by příliš věděli proč/ muži, ženy, děti, kteří chtěli jen žít.“

A když v r. 1988 postihlo Arménii strašlivé zemětřesení, 50 tisíc mrtvých, přišel s písní „Pro tebe Arménie“. Zpívala ji s ním na podiu téměř stovka nejznámějších francouzských jmen, prodal se milion desek a za ně se posílala do Jerevanu pomoc, svět se tenkrát neodvrátil.

Naše hanba

Ti dva, Aznavour a Montand, nebyli zdaleka jedinými přistěhovalci nebo dětmi přistěhovalců, kteří přispěli ke slávě Francie. Ta země je kotlem milionů imigrantů, kteří sem proudili od 19.století z celého kontinentu. Takové Spojené státy Evropy. Stačí se podívat na rodokmeny členů současné vlády.

Tihle přistěhovalci dodali Francii za německé okupace stovky partyzánů, kteří všichni zahynuli. Hodně Židé, hodně Arméni a další. Manouchian, původem Armén, byl jedním z vůdců podzemního odboje. Vůbec osudy Arménů, uchýlivších se do západní Evropy, tj. hodně do Francie, v lecčems připomínají osudy Židů. Se svou diasporou i s genocidou.

Od začátku 19.století se Paříž, tohle největší velkoměsto světa, stala centrem nejrůznějších uměleckých výbojů. Kdo jsou ta jména? Prakticky všechno přistěhovalci: Picasso, Miró Španělé, Chagall Bělorus židovského původu ze Sovětského svazu, podobně Soutine, Čech Kupka z Rakouska, Čech Šíma z Československa, dokonce Japonec Fujita.

Takových tam byly stovky. Nebýt jich, nebýt toho, že je Francie nechala přijet, tvořit a přispívat k jejímu bohatství, by toho v umění moc nevzniklo.

Kolik takových Aznavourů a Yves Montandů teď právě my odmítáme? K jejich neštěstí a k naší hanbě a krátkozrakosti? Ta hanba se s námi potáhne.

(text vyšel i v Deníku referendum)