Centrum Prahy je zanedbané, město žije léta z podstaty. Václavské náměstí upadlo, symbolem jeho smutku je klaustrofobní myší díra těsně vedle Muzea. Ti, kdo léta Prahu vedli, tohle nezmění. A samozřejmě populisté taky ne.



Chcete projít z centra Prahy, Václavského náměstí, do Královských Vinohrad. Rezidenční čtvrti par excellence, secese, evropská rarita Plečnikův kostel.

Jedinou možnou cestou je spustit se pod zem skrz úzký, nízký podchod páchnoucí přepáleným tukem, který v nejlepším připomíná podchod okresního nádraží. Pomalované zdi, celý den umělé světlo pár zářivek, ministánky s jídlem jen tak do ruky, v nich ruština. Obrázek jak z počátku 90.let, k tomu bezdomovec na zemi s harmonikou. Východ na tramvaj skoro nenajdete.

Tohle má být spojnice dvou památkových čtvrtí Prahy. Jediná, projít tu musíte i v noci,i když tu není živáčka. Nad vámi duní dálnice. Tenhle stav tu panuje bez sebemenší změny léta. A nikdo nic. Pražská radnice, jejíž vedení bylo léta v rukou ODS v koalici s ČSSD, a teď ANO, nic. Praha 1 taky nic. Turisté neturisté, občané neobčané.

Praha pro obyvatele nic nedělá

Samozřejmě by stačilo málo. Buď v souvislosti se současnou obří opravou Muzea podchod podstatně proměnit a dát mu estetiku 21.století. Nebo, což by bylo vůči občanům ohleduplnější, dát v tomhle místě pod zem dálnici, snížit ji o pár metrů, v těchhle místech stejně klesá ostře z kopce, a chodcům nechat povrch. Otevřel by se výhled na korzo Václavského náměstí, Vinohradská třída by zase přirozeně ústila do středu velkoměsta a nekončila slepotou hučící dálnice.

Samozřejmě slyším klasické výmluvy, proč to nejde. Že by se muselo počkat, až co s dálnicí, která se má jednou (za padesát, sto let?) v těchhle místech možná zakopat, počkat na změnu všelijakých generálních plánů, stavbu hypotetické tramvaje, schválení dvaceti různých institucí. Kousek nad tou myší dírou sice sídlí státní instituce Czechtourism, jež má na starost lákat do Prahy turisty, kus pod ní zase magistrát se svým miliardovým rozpočtem. Ale nikdo nic nevidí, potřeby občanů neslyší.

Ošuntělost Václavského náměstí

Takových situací a zanedbaných míst, se kterými se léta nic nedělá, najdete v Praze desítky. Václavské náměstí, za první republiky symbol velkoměsta s desítkou kin, kavárnami, tančírnami, dnes Pražané za své nepovažují, jen tudy rychle projít do okolních úřadů a institucí, nakouknout do HaM, přestoupit z metra na metro. V zahrádkách restaurací vidíte jen cizince, žádný Čech si tu nedá schůzku. Jazyk, který tu slyšíte nejčastěji, je ruština.

Z náměstí se stalo odpadiště, centrum feťáků, prodeje drog a už léta prostituce. Dokumentují to novináři, policie nic. Jeho počmárané vstupy do metra, jeho pořád ušmudlané a omlácené podchody, vyvolávají jedinou chuť: co nejrychleji odtud zmizet. Ječná ulice se svými léta počmáranými fasádami vypadá místy jako vybydlená čtvrť.

Praha má obrovský potenciál, jako snad jediné město Střední Evropy nebyla zničena ani vybombardována. Proudí sem kvanta turistů. Magistrát ale pro město nic výrazného nedělá, nechá ho žít z podstaty, žehrá na to, že fasády minulých stylů budou stále přitahovat. Nebudou.

Město ve všem zaostává za Evropou. Jak dlouho tu lidé museli trpět kličkující segwaye (které nepotkáte ani v Paříži, v Bruselu, ve Varšavě či v Berlíně), jak dlouho ještě pořvávající pivní bicykly (které taky jinde nepotkáte)? Jak dlouho hulákající pánské výpravy, které sem přivezly domácí, české cestovky na krátkodobý pobyt s opíjením, lacinými holkami a rvačkami?

Magistrát myslí jen v megastavbách za miliardy

Skutečnost je taková, že vedení paražského magistrátu i většiny čtvrtí jsou fascinována megastavbami za miliardy a denní život je míjí. Je to stále to komunistické myšlení, že až všude bude těžký průmysl, pro město rozuměj všude beton, nadjezdy, podjezdy, vybetonované placy, nové radnice za miliardy, lidé budou šťastní. Stále ta husákovská představa betonářů. Jak snadno si ji potom osvojili radní po dobře míněných radách developerů. Jistě v tom nehraje roli, že při těchto megarozpočtech odteče bokem pár procent.

Město, kde se dá žít, to jsou ale stovky malých projektů, dělaných pro lidské rozměry. Citlivě, po debatách s občany, po průzkumech, co by potřebovali. Kolikrát se vás někdo z radnice zeptal? Náměstí se zelení, kde se dá sedět, ulice se stromy, kudy můžete jít i s dítětem na tříkolce, ulice, kde nejsou jen samé bary, hospody a zastavárny. Chodníky, které vám nezatarasí všudypřítomné suvy parkující předkem přes celou jejich šířku.

Byty, na jejichž nájem si může dovolit mladá rodina se dvěma dětmi a stará paní se nemusí vystěhovat proto, že za poslední rok tu stouply nájmy snad na dvojnásobek.

Vnitřní Praha se v podstatě nezměnila od dob první republiky: čtvrti, které byly hezké, kde rostly stromy a dalo se tudy klidně chodit, mají stromy a klidné ulice nadále. Radnice tam dnes víceméně udržují status quo.

Dělnické čtvrti s jejich hlavními ulicemi stále vypadají jako výpadovky, bez stromů, řítí se tudy šňůry náklaďáků. Sokolovská v Libni, Českomoravská nebo Poděbradská ve Vysočanech, křižovatka na Ohradě, zanedbaná Palmovka. Jako v 80.letech, prach, špína, hluk, smog, laciné stánky. Přitom tu bydlí lidé, kteří mají stejná práva jako ti na Hanspaulce.

Ve vnitřní Praze vzniklo krátce po r. 1990 několik esteticky nových, zajímavě koncipovaných parčíků s travinami, kde můžete sedět, číst, hrát si s dětmi, povídat s kamarády: Škroupovo náměstí na Žižkově, Františkánská zahrada v centru. To je ale všechno, od té doby nic nového, porevoluční étos a chuť dělat něco nového vyprchal. Jakástakás zelená plocha za obchodním domem Máj zmizela prý proto, že přitahovala bezdomovce. Našlo se řešení: developer, kámen a beton. Přírodu tam supluje pár stromků.

Karlovo náměstí je stejně vyasfaltované bez místa pro děti, jako před dvaceti lety, náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech má pro děti miniaturní plácek s jedním pískovišťátkem a zbytek je udusaný trávník, který každou chvíli ještě dodusá nějaký stánek s burčákem.

Kde je ve vnitřní Praze nějaké brouzdaliště pro děti, větší místo, kam by mohly vyběhnout? V těch vedrech, o nichž víme, že se budou opakovat? Kde tu je něco pro teenagery, plocha pro skateboard? Skateboardy existují už třicet let, ale magistrát je ještě nevzal na vědomí. Na skatu nejezdí jen kluci na sídlištích, chtějí to i ve vnitřní Praze.

Kde jsou byty pro lidi s normálním příjmem?

Magistrát zato rozprodal spoustu volných parcel a na nich jsou věžáky, kanceláře, obchodní centra, věžáky, kanceláře, obchodní centra. Tohle přece musí potřebovat občan Prahy. Ti, kdo mají na to, žít v příjemném prostředí se zelení a bazénky, si obsadili prstenec kolem Prahy, centrum potřebují jen k businessu, ne k životu.

A hlavně: kde tu jsou byty pro lidi, kteří mají normální plat průměrného občana?

Magistrát a pražské čtvrti se třicet let chovají, jako by jejich hlavním posláním byl zisk. Řídit město jako firmu. Před třiceti lety mělo město ve svém majetku 40% bytů, dnes jich má podle architekta Jakuba Nakládala pět. Je k pláči, že teď to samé město, prakticky stejné strany, které ho řídily, hlásají, že je třeba stavět nízkonákladové byty, když domy a byty mělo.

Kde jsou všechny ty školky a jesle, kterých Praha měla kvantum? Řešením mají být soukromé mikrojesle, soukromé mikroškolky? Za něž se platí deset, patnáct tisíc měsíčně?

Předválečná Praha si v každé čtvrti postavila krásnou, civilizovanou tržnici, kde jste mohli celý rok, déšť nedéšť, sníh nesníh nakoupit čerstvou zeleninu, ovoce, maso. Všechny stojí, žádní cizinci nám je nezbourali. Ale ani jedna neslouží svému účelu, město nebo čtvrti všechny pronajaly. Radnice tu jsou přeci od toho, aby vydělávaly, že? Vydělávaly pro koho?

Ve Vinohradské tržnici zabraly místo pro vajíčka a zeleninu designové kanceláře. Za celý den tam nepřijde ani noha, prostor zeje prázdnotou. Ve Staroměstské sídlí běžná samoobsluha a pár obchodů a restaurace. Milionové město kupuje zeleninu na malých pláccích pod širým nebem, hygiena nehygiena, a u ubohých stánků u východů z metra.

Praha by měla okamžitě přestat rozprodávat, co jí ještě zbylo a začít se zajímat o střední a nižší třídu. Zkrátka o běžného člověka, jakým se tak rády zaštiťují strany, které tu město po desetiletí řídily. A moc mu toho nenabídly, spíš mu z jeho možností stále ukrajují. Ten člověk nepotřebuje zející třicetimetrové výjezdy z tunelu Blanka, ale detaily denního života: vodu, hřiště a parky pro děti, hlavní ulice, které žijí střídáním různých obchodů a kaváren, a postranní ulice se stromy, chodníky bez psích výkalů, město, které čistí systematicky fasády.

Kdo to změní?

Praha se musí probrat z té udržované letargie. Je místem, kde se točí miliardy, přitahuje vlčáky. Ti, kdo ji řídili dvacet let, řešením nejsou.

V kampani teď mávají hesly s umělými problémy, jež si sami vymysleli: zachrání nás prý před anarchií (kde ji vidí?), vnutí nám bezpečnost (ta přeci v Praze existuje), budou ještě tvrdší (vůči komu?). V kampani úplně pomíjejí kvalitu života ve městě, to, jak Praha vypadá a co by ve svém denním životě potřebovala.

Světlem na konci tunelu můžou být ti, kdo už ukázali, že je zajímá obyčejný člověk ve městě. A že dokážou potom sestavit koalici. Ti, kdo dokázali prosadit radnici o půl miliardy levněji, než jak si to mezi sebou dohodli kolibříci. Kdo nebudou kopat za zájmy developerských miliardářů, ale prosadí pohled průměrného člověka. Kdo se na magistrátu v posledním období dokázali postavit korupci. Kdo za sebou nevlečou kouli letitých skandálů. Strana poslední primátorky určitě ne, populisté také ne.