Dnešní Polsko skýtá pochmurný obrázek: země rozdělená na dva tábory jako nikdy v historii. Před pěti lety se tam začal kopat příkop a dnes je prakticky nepřekročitelný.

Neběží jen mezi vládou a politickou opozicí, ale skrz celou zemi, na všech úrovních života, mezi sousedy, uprostřed rodin. Na rodinných setkáních, která mají Poláci tak v oblibě, se sourozenci a děti s rodiči přestali pro jistotu bavit o politice. To ale znamená i o zdravotnictví, o školství, o menšinách, o cizincích, o sexuální výchově dětí, o roli církve ve společnosti, o televizi nebo o médiích. Protože na co z těchto témat narazíte, zjistíte, že je předmětem politického boje. Každé z těchto a desítky dalších témat někoho z rozmluvy vylučuje a u druhého vyvolává nepřátelské reakce.

Vládní strana a církev vykopaly příkop v národě, v rodinách, všude

Jeden Kurský, Jaroslav, je šéfredaktorem hlavního opozičního deníku Gazeta Wyborcza, který denně kritizuje vládu, druhý Kurský, Jacek, je naopak šéfem hlavní státní televize, která je propagandistickou troubou vládní strany a zcela v duchu Rudého práva 80.let denně útočí na opozici. Přitom oba jsou bratři a jednou ročně se setkávají u štědrovečerního stolu rodičů. Desítky vtipů kolují o tom, o čem si tam tak mohou povídat a nevjet si do vlasů.

Tragédie dnešního Polska je jednak v tom, jakým směrem ho vede vládnoucí strana Právo a spravedlnost: do smyšlené říše velkého, klerikálního, monoetnického Polska řízeného jedním mužem Jaroslawem Kaczyńským, které svůj model hodlá vnutit celé Evropě.

A jednak v tom, že tuhle vizi zdaleka nesdílí většina Poláků a v zemi se proto vede ostrý boj za záchranu demokracie, tolerance a právního státu. Denně a všude. Naše česká situace rozdělená na pro a proti Babišovce/Zemanovce je polské bohudík ještě hodně vzdálená. Polská realita je daleko vyhrocenější, střety jsou tam mnohem ostřejší a násilnější a tendence k totální vládě větší. Dělící příkop běží mezi všemi a ohledně všech témat společnosti.

Denně živená rétorika boje

Vládnoucí strana PiS tam získala v posledních volbách 37,5 % hlasů (a to ještě volit šla jen půlka voličů). V parlamentu má ale většinu, což jí dnes umožňuje měnit zákony jeden za druhým. Má ji díky volební aritmetice, přepočtům hlasů na mandáty, které jí přiřkly o pár křesel v parlamentu víc, než je polovina. Její lídr Kaczyński s okruhem svých nejbližších a se skupinou agresivních médií, nazývaných v Polsku „pravicová“, proto denně vyvolává konflikty, vybičovává situaci a antagonizuje společnost. Od chvíle, kdy převzal v zemi vládu, vypadá atmosféra v zemi, jako by byla denně s někým ve válce.

Vyrábí nové a nové nepřátele, vnucuje národu obrázek země v boji. Identická strategie jako Erdogan, Putin, Trump.

Dnes to jsou homosexuálové, které prezentuje jako „nákazu“, jako největšího nepřítele národa, který chce údajně zemi zničit. Konstantně to je samozřejmě opozice, „lidí druhé sorty“, jak je Kaczyński veřejně označil v parlamentu. Už několik let to jsou soudci a právníci, kteří trvají na dodržování ústavy, nedávno to byli učitelé a další skupiny. A ohledně zahraničí samozřejmě Rusko, ale v jiné rovině také Německo a Merkelová, a Brusel.

Ovládl už obě komory parlamentu, státní zastupitelství, většinu soudů, veškerá veřejná média, státní službu. Mění k obrazu své katolicko-národovecké ideologie školství, dějiny národa, instituce kultury a paměti národa.

Jediné, co dosud neovládá, jsou velká a větší města, která se mu loni ve volbách vzepřela a z nichž nedobyl ani jedno. V rámci svých kompetencí vedou politiku velmi odlišnou od vládní a vláda dělá co může, aby jim ztížila život a fungování, aby jim seškrtala příjmy a nutila platit, co donedávna platil státní rozpočet, třeba školy. Předpokládá, že s nižšími příjmy a vyššími výdaji to města nezvládnou a popudí tak proti sobě obyvatele. Zase jeden boj, jeden příkop.

Liberální kultura, vláda ji chce dostat pod kontrolu

A co Kaczyński samozřejmě neovládá, je svobodný duch tvorby, kultura. To je oblast, kde až na pár výjimek jsou všichni naladěni opozičně a kde panuje duch revolty. Stále víc jako za komunismu v 80.letech proti tehdejší vládě.

Kaczyńského vláda, šéfové vládních kulturních institucí a jeho hejtmani dělají vše pro to, aby dostali svět kultury na kolena a přinutili ho jít směrem, jakým si oni představují: vyrábět obrázek katolického Polska plného hrdinů, jaké neexistovalo, vyrábět ploché šablony, heroizovat zjednodušené postavy, přepisovat historii. Takový socialistický realismus naruby. Žádná sporná místa v historii, sporné postavy a sporná témata. Nic kritického, nic polemického, žádné rozkrývání pravdy, která bývá komplikovaná a nejednorozměrná. O nejednoznačném vztahu Poláků k židovskému obyvatelstvu před válkou a za války nemluvit, o zneužívání mládeže kněžími nemluvit, o církevních finančních skandálech nemluvit.

Jako všechny národovecké a totalizující režimy v dějinách má hrůzu z umění moderního, nekonvenčního, překračujícího limity, jedinečného. Tak jako kdysi za komunistů. Ministerstvo seškrtalo všem galeriím a muzeím současného a moderního umění výrazně rozpočty, seškrtalo je i mnoha velkým muzeím, jejichž dosavadní činnost neodpovídala kánonu vládní strany: ať už světové známému Muzeu židovství Polin ve Varšavě, dokonce i Národnímu muzeu (ekvivalentu naší Národní galerie). Výrazné příspěvky naopak dostaly nejkonzervativnější katolické instituce a instituce propagující národoveckou tematiku.

Rockový festival jako deklarace tolerance

Co v tomhle kontextu mohla dělat svobodomyslná mládež a vůbec svobodomyslný kulturní občan v létě? Země má naštěstí už skoro třicetiletou tradici spousty velkých festivalů, rockových, všelijak jinak hudebních, filmových, divadelních, které byly letos oázou svobody a tvůrčí volnosti.

Jeden z nejvýznamnějších, Pol'and'Rock Festival (do nedávna nazývaný Stanice Woodstock), chtěla vláda letos zrušit nebo aspoň znemožnit. Vládní televize rozjela kampaň o tom, jak je nebezpečné posílat tam mládež, co všechno tam na ni číhá za nebezpečí, státní železnice dlouho nechtěla vypravit tam vlaky. Přesto se tam sešlo neuvěřitelných sto tisíc lidí. A nebyl to dav kymácející se jen v rytmu, byla to deklarace mládeže, která se přihlásila k toleranci a k pohodě. I při tom množství a letním vedru tam nedošlo k žádným incidentům, všichni se cítili bezpečně. Nikde žádní kněží, což je v Polsku rarita.

Na začátku všichni s rukou na srdci společně prohlásili: „Tohle je můj kousek země, budu o něho pečovat, budu ho chránit. Tohle je můj dům, kde panuje láska, tolerance, bratrství a přátelství. K tomu mi dopomáhej… rock´n´roll!“. Podpořit je přijela spousta osobností, mj. spisovatelka Olga Tokarczuková.

Festival vede už léta legendární Jurek Owsiak, jinak taky iniciátor největší polské charitativní akce Velký orchestr vánoční charity, který každoročně vybral mezi lidmi milióny na nemocnice. V lednu při slavnostním ukončení sbírky zavraždil přímo na pódiu psychicky labilní člověk, politicky motivovaný jazykem nenávisti proti opozici, gdaňského primátora Adamowicze. Obě Owsiakovy akce se vládní strana snaží v rámci vytváření příkopů napadat, jak může.

Vratislavský filmový festival jako volný Berlín

Jiným takovým ostrůvkem pozitivní deviace byl mezinárodní filmový festival Nowe horyzonty ve Vratislavi koncem července. Velkolepá akce ve dvanácti sálech dvou multikin, 223 filmů, přes sto tisíc návštěvníků. Letos už devatenáctý ročník, který vede jiná polská legenda, Roman Gutek.

Atmosféra jako byste byli v Berlíně nebo jiném velkoměstě dýchajícím svobodou, národovecký parní válec jako by tu neexistoval. Festivalové vzrušení, stovky lidí z celého Polska, zajímavé tváře, všude byl cítit film a volnost umění. Festivalem žilo celé město, večer se na náměstí na gigantickém plátně promítalo zdarma pro obyvatele, pro děti tu byla nainstalovaná pláž, v klubech běžela do noci muzika, v malých galeriích města nejrůznější výtvarné akce. Kolem kin desítky nejrůznějších restaurací, veganské, indické, židovská, tradiční polské. Jako byste byli v nejsvobodymilovnější výspě Evropy. Vratislav byla i za komunismu odbojné město, představovala jednu z hlavních tvrzí Solidarity 80.let.

Vratislavský festival je velkou mezinárodní akcí, vidíte tam všechny filmy oceněné těsně předtím v Cannes, v Berlíně, v Benátkách, a hlavně spoustu různě nezvyklých, originálních a jinde nedostupných filmů. S oblibou hledá nové tváře a neobvyklou tvorbu. Letos se tam ukázal rekordní počet lidí, sjeli se z celého Polska i z Evropy. Festival v ničem nepřipomíná Karlovy Vary: žádné červené koberce, žádní politici nebo byznysmeni, kteří si zajedou zahrát tenis, aby byli vidět, žádné večírky hvězd vyvádějících na balkonech, žádná místa rezervovaná výlučně pro VIP. Ale lidé, kteří mají rádi filmy a filmaře a kteří tu mají možnost potkat a po filmu debatovat s největšími režiséry i herci. Spíš atmosféra Uherského Hradiště, ovšem v dimenzích velkoměsta a v mezinárodním hávu. A samozřejmě žádná podpora zbrojařů.

Systematické kultivování filmové mládeže

Ten festival tu není náhodou, je plodem systematické, mravenčí a letité práce Romana Gutka, člověka, pro kterého život rovná se filmy, který jim otevírá cestu k divákovi, jako distributor i jako organizátor. Jedna z velkých postav polské kinematografie. Nejen v čase festivalu, ale po celý rok se snaží v multikině Vratislavanům promítat náročné filmy, bez popcornu. Dovedl si tam vychovat tolik diváků, že mu zaplní devět sálů. Pro vysokoškoláky i pro středoškoláky v tom univerzitním městě organizuje semináře a cykly přednášek, vymýšlí jim stále nové festivaly: po letním mezinárodním to bude festival amerických filmů, potom dětských, a tak pořád dál.

Před pár lety u něj běžela přehlídka padesáti filmů české nové vlny 60.let, víkendový blok všech dostupných filmů o Janu Palachovi, festival českého dokumentárního filmu. Má velmi rád Petra Zelenku.

Jeho festival žije díky podpoře města a hlavního sponzora i řady menších přispěvatelů. Ministerstvo kultury mu letos dalo jen zlomek původního příspěvku, aby se neřeklo.
Ve městě jako by po čas festivalu zmizel hluboký příkop, dělící dnešní Polsko, i jazyk nenávisti, který tam šíří krajní pravice. Jen na hlavním náměstí před stojacími mikrofony pět činovníků krajně pravicové Konfederace. Posluchačů bylo taky pět. Ovšem spolu s řečníky tam přivezli dvacítku skoro ještě dětí, měl jsem je za skauty, ale na sobě měli navlečená jednotná trička s logem Konfederace. Takhle se masírují budoucí generace.

Tolerantní festivaly versus jazyk nenávisti

Takových festivalů jsou v Polsku tohle léto desítky. Kdyby člověk neznal tu zemi hlouběji, mohl by si myslet, že je stejná jako zbytek Evropy. Ale není. Pár týdnů před filmovým festivalem pravicoví chuligáni v Białystoku brutálně napadli lidi přicházející na Průvod rovnosti, který měl pokojně manifestovat práva homosexuálů, a těžce několik lidí zranili včetně čtrnáctiletého kluka.

Co na to církev, která je v Polsku všemocná? Agresivitu chuligánů neodsoudila, naopak krakovský arcibiskup je nepřímo podpořil, když prohlásil, že Polsko „mělo v minulosti rudou nákazu a teď čelí homosexuální nákaze“. Jeho slova u nás vzápětí obhajoval kardinál Duka. Arcibiskup mluví přesně v intencích vládní strany, která teď vyrábí z gejů a lesbiček domácího nepřítele číslo jedna. Na tomhle obětním beránkovi chce vyhrát volby. Rozděl a panuj.