Kulturní Polsko bylo nad oceněním známé spisovatelky v euforii. Vláda a nacionalistická pravice je ale těžko skously, vidí v ní svoji odpůrkyni. Tokarczuková je symbolem emancipované, liberální, nekatolické Polky.


Pět tisíc lidí v zaplněné hale filharmonie a další dav tísnící se na náměstí před velkoplošnou obrazovkou. Tak vypadala polská Wroclaw krátce po tom blesku z nebe, oznamujícím, že Olga Tokarczuková dostala Nobelovu cenu za literaturu. Nejpopulárnější polská autorka, která má statisíce čtenářů. Město bleskově zorganizovalo gigantické setkání se spisovatelkou, dobře ji tam znají, je jeho obyvatelkou.

Podobně to vypadalo o pár dní později na literárním festivalu v Krakově: davy příznivců, setkání s autorkou ve velké hale, fronta na podpis od časného rána. A ve Varšavě, v samém centru města, jsem viděl na balkonu jednoho domu dlouhý transparent, který si tam spontánně vyvěsili nájemníci: „Paní Olgo, gratulujeme k Nobelovi“.

Nadšení nad tím největším oceněním bylo v intelektuální část Polska nesmírné, tím spíš, že ho nikdo nečekal. Literatura se v Polsku cení hodně vysoko, spisovatelé jsou tam tradičně vnímáni jako velké figury národa. A cena pro Olgu Tokarczukovou se tam chápala i politicky jako vzpruha liberálního tábora před nejistými volbami tři dny nato.

Boří mýty o jediném etnicky, katolicky čistém Polsku

Olga Tokarczuková je doma vnímána jako skvěle píšící autorka nezvyklých příběhů, které zdaleka překračují každodennost a pomáhají lidem nahlédnout i jiné dimenze života, než prvoplánovou materiálnost. Příběhů, které se čtou jedním dechem a zároveň nejsou ani podbízivé, ani komerční. Které nabízejí komplikovaný pohled na polskou identitu a na historickou paměť země, které boří selankovité mýty o jediném etnicky čistém, katolicky čistém Polsku. Které mluví o menšinách, o běžencích, o vrstvách, které dějiny v té části Evropy navršily. A tahle nejednoduchá literatura má v Polsku kvanta obdivovatelů.

Podle jejích románů vzniklo několik divadelních her, Agnieszka Holland natočila v r. 2017 podle jednoho z nich film Přes kosti mrtvých.

Symbol liberální, emancipované ženy

Olga Tokarczuková je v Polsku ale právě tak vnímána jako veřejná postava: liberální, levicová, ekologická, nekatolická. Která léta prosazuje rovnost žen v polské společnosti. Mohli jste ji potkat u všech velkých akcí na obranu ústavy a nezávislosti soudů, jaké Polsko zažilo za poslední čtyři roky konzervativní národovecké vlády.

Je symbolem odvahy pro mnoho žen, které by se samy neodvážily pozvednout hlas. Podobně jako další velké ženské postavy polské kultury, režisérka Agnieszka Holland, herečka Krystyna Janda a další, které se veřejně angažují na obranu občana, občanky a svobody. V Čechách takové ženské postavy trochu chybí.

Účastnila se tzv. černého protestu, kdy do ulic vyšlo 50 tisíc žen odmítajících zákon o absolutním zákazu interrupce, s mužem chodí na průvody rovnosti práv homosexuálů. Je členkou Kongresu žen, vlivné a početné organizace, jakou v Čechách známe jen podle názvu. Před nedávnými volbami se jasně vyslovila, vyzvala krajany, aby volili mezi demokracií a autoritářstvím.

Před pár lety řekla při příležitosti ceny Nike v polské televizi: „Vykreslili jsme si historii Polska jako tolerantní, otevřené země, která se ničím neposkvrnila ve vztahu ke svým menšinám. Ve skutečnosti jsme páchali strašné věci jako kolonizátoři, jako národnostní většina, která utlačovala menšinu, jako majitelé otroků či vrazi Židů. Myslím, že bude třeba podívat se vlastní historii tváří v tvář a zkusit napsat ji trochu znovu, a nezakrývat si ty strašné věci.“

Za to si zažila peklo, snesla se na ni lavina hejtů, výhrůžek na životě, anonymů, hrozili jí spálit dům, musela požádat o ochranku. Nacionalistická média na ni útočila ze všech stran: antipolka, zrádkyně, plive na naši minulost.

Se svojí rozhodnou mírností a dredy svázanými na temeni, s úctou ke svobodě a k jedinečnosti člověka a přírody, je Olga Tokarczuková symbolem. Symbolem moderní, emancipované Polky, která nechce tkvět v mýtech, které jiní vymysleli ve snaze zakrýt skutečnost.

Cena pro Polku ano, ale kdyby to tak byla jiná autorka

Polská vláda a jí blízká média přijaly tuto Nobelovu cenu s těžko skrývanými rozpaky. Nakyslé úsměvy, vyhýbavé formulace. Nobelova cena je velká věc. Zároveň ji ale dostala spisovatelka, jejíž umění a životní způsob jsou přesným opakem toho, co se dnešní oficiální Polsko snaží v kultuře prosadit. Vláda by si přála úplně jiného laureáta.

Jaroslaw Kaczyński oficiálně prohlašuje, že chce vytvořit v zemi „nové elity“, a ty by měly tvořit a psát v duchu národovecké a katolické hagiografie. Připomíná to pokusy vnutit seshora socialistický realismus, jen s ideologicky opačným znaménkem.

Vláda nemohla letošní udělení zcela zkritizovat ani pominout, zdůrazňovala ale, že cenu dostala polská literatura, upozaďujíc osobnost Tokarczukové. Žádný gratulační dopis, žádné pozvání od prezidenta, premiéra či ministra, jen pár vět na premiérově twitteru. Z té oficiální strany ticho po pěšině.

Trochu jako kdysi reakce na Nobelovu cenu pro Czesława Miłosze v r. 1980. Vláda tenkrát sice kvitovala s povděkem, že cenu dostal Polák, ale zároveň tvrdila, že je antikomunistou, tudíž píše proti Polákům, a udělení že bylo spiknutím antipolských sil. Nebo jako reakce u nás v r. 1984 na vůbec první Nobelovu cenu za literaturu pro Čecha, pro Jaroslava Seiferta, tehdejšího chartistu. Cena dobře, ale pro nesprávného Čecha, pro škůdce komunistické vlasti.

Polský ministr kultury tak teď o Tokarczukové klidně prohlásil, že nedočetl žádnou její knihu. A ještě v létě o ní řekl, že „by bylo dobře, kdyby byla rozumnou polskou spisovatelkou a kdyby rozuměla polské společnosti“. Zaobaleně tak podpořil výroky národovecké pravice, podle níž je spisovatelka údajně protipolská.

Národovecká média, kterým se v Polsku běžně říká pravicová, se snažila jak mohla snížit význam Nobelovy ceny (prý už to není co bývalo, a vůbec vyjadřuje prý jen zájmy levicových kruhů a opravdové autory opomíjí) i kvality psaní Tokarczukové. Veřejná televize, která se už stala televizí jedné strany, kvitovala Nobelovu cenu jen na půl úst.

Pár dní po udělení se ve Frankfurtu otevíral největší knižní veletrh světa. Pozvali hned Olgu Tokarczukovou, aby ho zahájila. Ale na polském stánku nebyl podle účastníků jediný její portrét, žádné propagační materiály o ní, jako by nebyla. Uvidíme, zda tomu bude jinak na pražském Světu knihy příští jaro, kde má být hlavním hostem Polsko.

Čeští vydavatelé na světové špici

V Čechách je Olga Tokarczuková dobře známá, má tu své publikum (a překladatele Petra Vidláka). Můžeme se pyšnit, že v češtině vyšly snad všechny její knihy, deset (včetně osmisetpadesátistránkových Knih Jakubových), což je spolu s němčinou vůbec nejvíc ve světovém kontextu. Což mimochodem ukazuje, že kulturně velké země nemusejí být vždy ty, které jsou nejlidnatější, ani ty, kde žije nejvíc miliardářů.

Pro nás není také bez zajímavosti, že spisovatelka organizuje blízko českých hranic malý kulturní festival Hory literatury. Byl tam už někdo z Čech a Moravy? Každý rok ji tam lze potkat.