Paříž byla už více než měsíc kvůli reformě důchodů vykolejená stávkou veřejné dopravy. Všechno tam bylo jinak a nervy tekly. Každému se naboural jeho denní život. Dospělým, dětem, institucím, obchodům. Lidé to ale zároveň snášeli s klidem, vůči stávkujícím řidičům se chovali slušně. Nebylo vidět agresivitu, kromě dopravy město pulzovalo jako jindy.



V prvních týdnech stávky metro nejezdilo vůbec, v posledních dnech jezdilo dvanáct linek jen během špičky, dvě hodiny ráno a tři večer, do půl osmé, a to ještě zdaleka ne všechny soupravy, potom konec. Autobusy různě, některé ano, některé ne, tramvaje po obvodu města jak kdy.

Jako sázka do loterie

Denní život vypadal minulý týden takto: po městě se pohybuji většinou pěšky,na nic jiného kromě fungujících taxi není spolehnutí. Pojede mi metro, když má fungovat aspoň těch pár hodin přes den? Dostanu se vůbec do vagonu? Zastaví mi na stanici, kde potřebuji, nebo ji jen projede? Bude fungovat přestup?

Ten den se potřebuji dostat do centra. Pěšky by mi to zabralo hodinu a půl, počkám si na první metro, jež má vyjet, o půl páté. Nástupiště není nijak zvlášť narvané, ale po pár stanicích se už mačkáme jako slanečci, každý svírá k tělu svoji tašku nebo kabelku. Scény jako z tokijského metra, lidé se snaží vecpat se za každou cenu do vagonu, některým se to podaří, jiným ne, ti si musí počkat na další vlak. Který teď jezdí každé dvě minuty, ale nástupiště se znovu plní každou vteřinou.

Doběhnu do muzea, kam jsem se vypravil, zavřeli už ale v pět. Kvůli stávce dopravy podle paní pokladní. Jdu tedy do největšího pařížského knihkupectví, normálně mívají otevřeno do večera, z reproduktoru se ale ozve: „Upozorňujeme zákazníky, že zavíráme v 19hod, kvůli stávce dopravy.“ To aby zaměstnanci stačili chytit poslední metro a dostat se vůbec domů.

Mám teď na vybranou: zůstat ve městě podle původního programu a vrátit se pěšky nebo nějak zkombinovat autobusy, pokud vůbec pojedou, nebo jet už teď tím poslední metrem. Jako spousta lidí v těchto týdnech si zruším večerní program, představa zase hodiny a půl chůze nebo hledání taxi mě odradila.

Do vagónu metra se dostanu, na největší přestupní stanici pádím, abych chytil druhou linku. Je zavřená: to nikdo nehlásil, na webu to taky nebylo. Skupina dispečerů, kterých je na stanicích v těchto dnech spousta, mi radí, abych utíkal na jinou linku se dvěma přestupy. „Hoďte ale sebou, máte pět minut, pak už nic nejede“. Utíkám dlouhým podzemím stanice, metro jsem stihnul. V těchto dnech to je vítězství.

Nebo jiný den: na konečné autobusu čeká ráno tlum lidí, přijede autobus, vyloží cestující a řidič oznámí, že dál nejede. „Konec, dnes už nepracuju,“ řekne klidně, čímž chce říct, že je ve stávce. „Příští pojede tak za pětadvacet minut.“ Vydám se tedy s těžkou taškou pěšky, první autobus mě mine, když jsem skoro u cíle, po dobré půl hodině.

A jiný den, když autobus po dlouhé době jede, jsme po pár zastávkách už napresování jako herynci. Včetně starého pána s holí a maminky s kočárkem. Lidé na dalších zastávkách se pokoušejí nastoupit, některým se to podaří, jiným ne, a jsou nuceni věřit, že budou mít štěstí u příštího. Nebo se vydat napříč městem pěšky.

Zároveň se mi ale týž večer stane, že mi bez problémů jede poslední půlnoční autobus, navíc na čas, a já jsem už za dvacet minut doma. Nebo že mi jiný večer zastaví řidič autobusu mimo zastávku, když na něj zoufale mávám na bulváru,a ještě mě při nastupování pozdraví.

Stávka se dotkla celého města

Když je člověk v Paříži jako turista, těch pár dní nějak přečká, má spoustu času, není zvlášť zima, chodit po městě pěšky má svůj půvab. Minulou neděli jsem takhle ušel po městě 17 km, proč ne, jednou za čas. Pokud tu ale žijete, musíte do práce, k doktorovi, máte domluveného zubaře, pracovní schůzku, pokud musíte odvést děti do školy, je to na hranici nervové výdrže.

Stávkující doprava uvrhla celé město do určité nejistoty a zmatku. Nejde jen o to, že někam nedojedete nebo že budete mít zpoždění. Zastavená doprava nahlodala fungování celého města a jeho civilizace, má dopad na kdeco a zaskočí vás v tu nejneočekávanější chvíli. Paříž je rozlehlé město, všichni jsou zvyklí, že se rychle dostanou kam potřebují, veřejná doprava tu je dobře vymyšlená. Pokud ovšem funguje.

Teď jsou ráno a večer ulice plné spěchajících vystresovaných lidí, kteří by normálně cestovali v podzemí metrem. Nevíte, jestli doktor nebo laborantka dorazili do ordinace, jestli neodejdou dřív, jestli instituce, kterou potřebujete, bude vůbec otevřená, ani od kdy do kdy. Jako doktor zase počítáte, kolik pacientů nepřišlo, jako obchodník zjišťujete, o kolik máte míň klientů a zda celou živnost nezavřete.

Jako zaměstnanec se do práce dostat musíte. Pokud bydlíte ve vnitřní Paříži, hodinová procházka tam a hodinová zpět se dá zvládnout. Pokud ale bydlíte na vzdáleném předměstí, odkud se dá jet jen rychlometrem RER, jste na tom špatně. Lidé tam vyrážejí třeba v šest ráno, aby měli šanci. Kdo ale odvede dítě do školy? Čím jsou chudší, tím dál od centra bydlí a tím je pro ně těžší dostat se do práce. Tím jsou jejich metra nacpanější a lokty v tlačenici ostřejší. A pokladní v samoobsluze nebo uklízečka si nemůže dovolit přijít pozdě, přišla by o zaměstnání.

Nejvíc stávkující dopravu pocítili nejchudší

Celá ta stávka má několik sociálních aspektů, a tak jako všechny situace tohoto druhu, nejvíc dopadne na nejchudší. Nemají na to vracet se domů taxíkem, bydlí daleko od centra, město příliš neznají a bezradně tam pobíhají, když jim jejich metro nejede. Lidé v bohatších čtvrtích si vezmou kolo, auto nebo taxi, ti chudší z předměstí těžko. Navíc ve městě v takové době nenajdete, kde zaparkovat.

Dopadem té stávky paradoxně také je, že se stala manou pro všechny soukromé dopravce: taxi, uber, elektrické koloběžky. Ti poslední teď dělají vše pro to, aby si novou klientelu přidrželi do budoucna.

Dalším perverzním dopadem stávky bude, že vedení metra bude rozšiřovat automatické linky bez řidiče. Jezdí v Paříži už dvě (ze čtrnácti) a není jistě náhodou, že první prochází nejbohatšími čtvrtěmi, centrem, kolem Louvru, po Champs Elysées až po mrakodrapy businessového centra La Défense. Stávka tu linku teď nijak neochromila, jezdí stále. Stávkují dnes především řidiči metra, za pár let už ale asi nebudou jako profese existovat. Podřezávají si pod sebou větev.

Žádná agresivita vůči stávkujícím, civilizované reakce

Našince rozsah a intenzita té stávky překvapí, na něco takového nejsme zvyklí. Co nás ale překvapí snad ještě víc, je klidná, civilizovaná, kultivovaná reakce obyvatel: ani jednou jsem v sebenacpanějším metru nebo autobusu neslyšel nějaké nadávky, výhružky, ani žbrblání na stávkující. Ani jednou žádné: „Já bych jim ukázal“, „Kdyby bylo po mým, jezdili by za ty jejich platy od rána do večera“ či „Kdy už s nima někdo zatočí“.

Přitom je faktem, že podmínky odchodu do důchodu v 55 letech speciálně řidičů metra si většina Francouzů může nechat jen zdát. A je rovněž faktem, že jejich deficitní důchodovou pokladnu dorovnává stát, tedy občané ze svých daní.

Otázky řidičům nebo dispečerům ohledně odjezdu/neodjezdu vždy ale začínaly „Dobrý den pane,…“, „Promiňte pane…“ a končily „Děkuji pane“.

Lidé celou tu stávku berou zjevně jako nutnost přeorganizovat si denní život podle nových podmínek, nastala nová situace a musíme ji zvládnout. Působí mi obtíže, ale musím vymyslet, jak na ně.

Není to první ani poslední stávka v té zemi, Francouzi jsou na sociální protesty navyklí a z velké části pro ně mají pochopení. Tato začíná pomalu slábnout a zdá se, že během pár dní by mohly začít vlaky i metro zase fungovat jako dřív. Po jeden a půl měsíci. Dnes v pátek už jezdilo metro poprvé po celý den, dálkové metro RER ještě částečně.

Vláda už navrhla několik výrazných ústupků důchodové reformy (až se podle některých zdá, že z ní vlastně skoro nic nezbylo, což ukáže čas), stávkujícím taky dochází dech a peníze, kromě lidí ve veřejné dopravě se ke stávce připojilo jen pár profesí, soukromý sektor ve své většině nikoli, a veřejnost má pro nefungující metro stále méně pochopení. Zůstává však klidná. A to je pro nás asi to nejzajímavější zjištění, že lze na obdobnou situaci reagovat tak kultivovaně, nehystericky, občansky.

Podle některých médií to vypadalo, jako by byla Paříž na pokraji zhroucení. Nebyla, není to pravda. To město, samo o sobě komplikované, mnohovrstevnaté a spletité, fungovalo dál, byť jinak a obtížněji. Tisíce restaurací, kaváren a bister byly ale každý den plné, samoobsluhy nabízely potraviny a zboží, o jakém se nám Čechům může bohužel stále jen zdát, kina byla plná, v muzeích kvantum a kvalita výstav, o nichž se nám taky jen zdá.

Nefungující doprava přinesla spoustu obtíží, ale město na kolena nesrazila.