Sotva Velká Británie opustila Evropskou unii, odjel francouzský prezident do Polska. Nabídl tam Kaczyńského vládě ruku ke smíru, navrhl jí roli v nové postbritské EU. Pro všechny to bylo velkým překvapením. Opozici hodil přes palubu.


Ta cesta byla plánována dlouho dopředu, Polsko bylo zároveň jednou z posledních zemí EU, kterou navštívil, jel tam až dlouho po Rumunsku, Bulharsku, ČR a jiných. Politická symbolika toho odkladu byla dlouho jasná.

Teď se mu ale souhrou náhod proťala s brexitem. EU přestává být čím bývala, brexit Macronovo chování vůči Polsku zjevně převrátil vzhůru nohama. Macron má schopnost rychlé analýzy a neztrácí čas, ve Varšavě se ukázal jako pragmatik čisté reál-politiky.

Donedávna nešetřil na adresu polské národovecko-konzervativní katolické vlády kritikou, mimochodem daleko ostřeji než Angela Merkel. A teď najednou, aniž by hnul brvou, mluvil ve Varšavě o Polsku jako o veledůležitém spojenci, bez něhož se Evropa nehne kupředu, mluvil o obratu ve vzájemných vztazích.

Obnovit německo-francouzsko-polský Výmarský trojúhelník

Dokonce slíbil obnovit tzv. Výmarský trojúhelník, tj. zvláštní privilegovaná setkávání prezidentů i vlád Francie, Německa a Polska, jaká žádná jiná země nemá, a která si ti tři dohodli počátkem 90.let v euforii po pádu komunismu. Tenkrát nám Čechům v tomto ohledu ujel vlak. Od nástupu Kaczyńského k moci se tyto schůzky nekonaly a teď je najednou Macron přináší na zlatém tácu.

Macron při svých jednáních ve Varšavě údajně nekritizoval destrukci polského soudnictví a jeho podřízení politické moci, celou věc hodil na Evropskou komisi, to že je její starost. Přitom přijel do Varšavy v nejvypjatější chvíli celého sporu kolem soudů. Bylo to jako studená sprcha pro všechny, kdo se v Polsku už pět let brání Kaczyńského monopolizaci moci a kdo stáli historicky u začátků Solidarity. A šokem pro všechny, kdo si pamatují Macronovy vzletné formulace o evropských hodnotách.

Nová EU bez Britů, se silnější Francií

Možná lze ale jeho chování rozumět i tak, že vzal vážně brexit a novou konfiguraci, kterou ten přinese evropskému kontinentu, i nebezpečí možné brexitové nákazy. A jakožto dnes nejvýraznější evropský politik se rozhodl nabídnout Varšavě vstřícnost. Možná, že tam přijel říci - teď máte šanci, karty se budou rozdávat nanovo. V nové evropské sestavě můžete hrát významnou roli, ovšem za předpokladu, že se vrátíte k hodnotám Unie. Nebo zůstat na vedlejší koleji. Vaše zodpovědnost. Můžeme otočit stránku.

V nové Evropě bez Britů se její těžiště posune na východ, kde dominuje téměř čtyřicetimiliónové Polsko. Jako by Macron Polákům říkal: Začněte už hrát roli střední mocnosti, předurčuje vás k tomu vaše velikost, demografie, poloha na východní hranici EU i vaše historie. V postbritské Evropě bude pro vás místo. O Visegrádu a zbytku střední Evropy ovšem ani slovo.

Bude to Evropa, kde Britové už nebudou klást překážky další integraci, kde ještě větší roli než dosud budou hrát Francie s Německem, a kde nejspíš Francie posílí své postavení. Bez Britů je teď Francie jedinou zemí EU, která má dimenzi světové mocnosti: jako jediná vlastní jadernou zbraň, jako jediná je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, jediná má armádu schopnou zasahovat kdekoli na světě, atd atd. Německo je ekonomickým gigantem, ale v mezinárodní diplomacii/politice stále ještě trpaslíkem.

Polsko jako východoevropská mocnost

Doposud ale Polsko nehrálo v Unii žádnou větší roli, třicet let se soustředilo na budování základních infrastruktur (svoji první dálnici začalo stavět až po pádu komunismu), třicet let pobírá evropské miliardové dotace jako každá chudá země. Elektřinu vyrábí stále z uhlí, nemá jedinou linku rychlovlaku, většina obyvatel tam stále žije na venkově a v malých městečkách. Třicet let bylo soustředěné pouze na sebe sama. V Evropě se od heroických časů Solidarity politicky zviditelnilo pouze zvolením Donalda Tuska do čela Evropské rady (přičemž dnešní polská vláda vzápětí dělala vše pro to, aby ho z toho místa sesadila).

Zároveň to je ale země, která má ohromný potenciál do budoucna. Po odchodu Británie je dnes v EU pátou největší zemí, početnější, než ostatní státy Visegrádu dohromady. Její ekonomika je stále na vzestupu, za evropské peníze si už vybudovala spoustu infrastruktury.

Chopin jako Francouz, De Gaulle pomáhal Polákům proti bolševikům

Navíc to je národ, který měl s Francií historicky mnohem výraznější a četnější vztahy, než jsme měli my Češi. Chopin měl francouzského otce, všechny své skladby napsal ve Francii, tam také prožil celý svůj dospělý život. Mickiewicz psal své nejznámější dílo ve Francii (polsky), Paříž byla tehdy plná polské emigrační protiruské šlechty. Napoleon Polákům vrátil aspoň na krátkou dobu stát (formou tzv. Varšavského knížectví), dodnes má v centru Varšavy pomník. Za to ho Poláci podpořili a do ruského tažení mu dodali stotisícovou armádu (čtvrtinu jeho vojska). De Gaulle, major francouzské armády, zase pomáhal Polákům v jejich vítězství nad bolševickou armádou v r. 1920.

Když v r. 1981 Jaruzelski zlikvidoval vojenským převratem oficiální Solidaritu, z Francie proudily do země prázdných pultů stovky kamionů s humanitární pomocí, v níž se skrývaly i rozmontované tiskárny a vysílačky. V Paříži dodnes fungují tři polská knihkupectví (ani jedno české), jsou tam desítky polských restaurací (ani jedna česká). Polská inteligence byla až do 60.let výrazně frankofonní, Michnik, Geremek a další komunikovali se světem francouzsky.

V prvních letech po pádu komunismu se Polsko ve Francii v mnohém inspirovalo, podle francouzského vzoru třeba přijalo zákon o státní službě (my až o dvacet let později) a vytvořilo si nepolitickou státní administrativu (kterou nedávno zrušila strana PiS) nebo si založilo Vysokou školu státní správy.
Na tohle všechno a na mnoho dalšího Macron mohl při své cestě odkázat. Je jasné, že země jako Polsko, poloviční Francie, je a bude pro Francii zajímavá a může být jejím spojencem. Dnes se ovšem prakticky výlučně orientuje na USA, i co se týče priorit zahraniční politiky, i obrany a technologie. To by Francie ráda změnila.

Dnešní Polsko je na štíru s celou EU

Jako by Macron ve Varšavě ale zapomněl, kdo tu zemi dnes vede, a jakým směrem. Jako by přestal vidět, že vše, co dnes Kaczyňski prosazuje, je v rozporu s principy, na nichž stojí dnešní Francie: demokracie, úcta k menšinám, nekonfesijní stát, kde církev neřídí politiku. Jako by najednou neviděl, že s takovým režimem těžko najít společnou řeč.

Objektivně vzato je polská vláda už několik let na štíru s kdejakou evropskou institucí, nejen s Evropskou komisí a jejími komisaři, ale i s většinou Evropského parlamentu, s Evropským soudním dvorem a kým vším ještě.

Její problém je v tom, že stále ostentativněji háže do koše principy, na nichž dnešní Unie a vůbec západní Evropa stojí, a ke kterým se připojili všichni, kdo do ní vstupovali, včetně samozřejmě tehdejší polské vlády. Dnes jde v Polsku v první řadě o nezávislost soudců na vůli politiků. Ale zdaleka nejen o to. Varšava se dnes staví na zadní proti většině nových myšlenek a trendů, které se v EU objevují, včetně třeba omezení uhlíkových exhalací. A tak kromě Orbána nemá dnes v Evropě spojence. Jedním z jejích největších kritiků byl donedávna Macron.

Nelze si ovšem nevšimnout, že se za svou dvoudenní návštěvu se Macron vůbec nesetkal s Kaczyńským. Ten nepsaný vůdce dnešního Polska, který si rád nechá říkat Náčelník, a kterého v novinách titulují Předseda, nemá žádnou ústavní funkci. Ale zemi fakticky řídí. Přesto se nesetkali. Že by přeci jen i reálpolitika měla v Macronových očích nějaký limit? A možná jen nechtěl Kaczyński, pro nějž je nekonfesijní liberální Francie a speciálně mladý Macron symbolem ďábla.

Polsko si bere z EU jen peníze a výhody

V projevu na staré Jagellonské univerzitě v Krakově byl Macron přeci jen kritičtější než při jednáních v prezidentském paláci. Řekl tam:
"Polsko by chtělo využívat z Evropy, co mu vyhovuje - jednotný trh, dotace, strukturální politiky, a zároveň si držet odstup od toho, co mu nevyhovuje - hodnoty, evropské principy, politický aspekt. V tom se ale mýlí." A také řekl, že by nebylo dobré, aby zůstalo na kraji evropské cesty. A rovněž, aspoň tady na akademické půdě, řekl, že je znepokojen polskou soudní reformou. Čímž lehounce podpořil protestující veřejnost, ale nic víc.

Sotva odjel, polský prezident Duda tu reformu zpečetil. Podepsal zákon, který má zavřít soudcům ústa a který právníci i opozice vnímají jako ránu palicí. Považují ho dokonce za jakési poloviční polské opuštění EU. Nikoli de iure, jako to udělali Britové, ale de facto. Doufali, že ho Macron od něčeho takového odradí. Nedočkali se.

Macron svým mlčením Dudu nepřímo podpořil do prezidentských voleb za tři měsíce. Ten v nich bude kandidátem Kaczyńského národovecko-katolického tábora.

Macron jako by během své cesty nevnímal, kdo dnes v Polsku vládne, jako by se vznášel na oblaku nějakých teoretických konstruktů postbritské Evropy. K nimž mimochodem patří i jeho nedávný úkrok vůči Moskvě, s níž chce také restartovat vztahy.