Každé dítě slyšelo o Svatoplukových synech a prutech, které jim táta ukázal. Ale politici v Čechách i na Slovensku jako by to neznali. Slovenské volby ukázaly na osudu liberálních středových stran, do jak nebezpečné, nečitelné situace to přivede zemi, i kde ty strany skončí.

Slovenské volby představovaly dvojí střet, dva boje, které se různě křížily, ale nesplývaly. Až přijdou volby u nás, budeme to mít obdobné.

Prvním bylo zastavit chobotnici, která pronikla až do nejvyšších pater státu, politiky i soudnictví, symbolizované značkou SMER a Fico. Tedy všichni proti SMER.

Druhým byl střet mezi proevropským, víceméně liberálním táborem vycházejícím z občanských hodnot a nabízejícím myšlenkové standardy západní Evropy, táborem opírajícím se o dědictví r. 89 - versus nápor národovců, fašizujících populistů, pohrobků Tisa a klerikálního státu, kteří odmítají dnešní Evropu v jejích moderních aspektech. Tedy liberální demokraté proti Kotlebovi a spol.

Zbavit se chobotnice SMERu

To první, zbavit se SMERu, se víceméně, aspoň na první pohled, podařilo. Autorem vítězství ovšem nebyly strany, které se odvolávají na klasickou demokracii a evropské hodnoty, ale nově se objevivší síla pracující s populismem. O níž nic nevíme. Rychlokvaška, strana jednoho muže, mladá a neukotvená, od níž se lze nadít lecčehos. Dnes má 45 členů (!) a přes 50 poslanců. Poprvé se potkají zřejmě až v parlamentu. Nelze nemyslet na Hnutí pěti hvězd v Itálii a jim podobné síly, jež se vynořují všude v Evropě. Nebo na nového ukrajinského prezidenta, u něhož se taky neví, kam chce zemi vést (a kdo vede z pozadí jeho).

Matovič vyrobil podobnou kampaň, jako před lety v Čechách Babiš, založenou na tvrdých útocích proti tzv.korupci, jež se nepárala s detaily. Povedlo se mu to, protože byl ve svém message důsledný a důvěryhodný, deset let kritizoval korupci vládního uskupení. A ve své metodě byl srozumitelný, populistický, měl jedno jednoduché heslo: plnou parou proti korupční chobotnici.

Prvního cíle tedy v hrubých obrysech dosaženo, ovšem způsobem, který budí rozpaky. A nezaručuje, že to bude v budoucnu lepší. Všechno ukazuje na podobný program, jako má Kaczyński v Polsku: sociální a hodně konzervativní.

Voličstvo dalo Matovičovi víc, než všem středo-liberálním stranám dohromady. Nepodařilo se jim stát se tím velkým vítězem, který skolí SMER. Proč? Bylo jejich poselství moc komplikované a nesrozumitelné? Orientovaly svoji kampaň málo proti SMERu a víc proti Kotlebovi? Minuly se s očekáváními občanů? Nebylo jich příliš na jednom písečku? Nepůsobily ve své roztříštěnosti jako příliš slabé, než aby přesvědčily voliče, že jedna z nich bude s to SMER odstavit?

Na tohle všechno by si měly odpovědět české liberálně-středové strany, které se pohybují kolem hranice volitelnosti (stejně jako na Slovensku). Protože v Čechách a na Moravě se příští volby povedou analogicky po linii všichni proti Babišovi a jeho systému. Podobně jako na Slovensku i u nás se ale ukazuje, že klasické strany, které tu máme už kolik let, se stejným slovníkem a asi stále stejnou představou vládnutí, nejsou Babiše evidentně schopny porazit. Proto, že jejich slovník nezabírá, proto, že mají na sobě (zvlášť ty nejstarší) odér nečistých privatizací a minulých skandálů, protože to neumějí? Léta vznášejí námitky v rámci parlamentních her, ale Babišova karavana jde dál, opřená o jeho miliardy, píárovce a pevné jádro pětadvaceti procent, i šťastnou mezinárodní konjunkturu.

Porazí Babiše jednou nová síla nebo se tradiční strany zmátoří?

Pokud by platila slovenská analogie, mělo by to znamenat, že má-li někdo Babiše porazit, bude to muset být nějaká nová síla, nepracující v rukavičkách, ale halasně, populisticky? Ve smyslu na hrubý pytel hrubá záplata, jako Matovič? Nebyla by to pěkná perspektiva. Česká situace je ale jiná, neměli jsme tu zločin, s nímž byl politicky spojen Fico.

Piráti měli k tomu trochu nakročeno ve smyslu, že byli novou silou, která se vynořila prakticky odnikud, a evidentně se nebojí čelního střetu s Babišem. Střetu, kterého klasické strany už léta nejsou schopny. Nebo přijde ještě někdo útočnější a dravější? Pro dravější síle proti Babišovi u nás ale není naštěstí poptávka. Ti, kdo ho kritizují, netouží po dravosti v politice, tu symbolizuje Babiš, oni touží naopak po slušnosti. Ti dravější ho zatím podporují.

Aby ho porazily klasické strany, musely by si pro sebe i před národem pojmenovat prvotní cíl: odsunout Babiše. A tomu přizpůsobit strategii, spojit se, dohodnout se na společném heslu, pozapomenout na chvíli na rozdíly. Milion chvilek je k tomu vybízí už jak dlouho, ale ony neodpovídají. To by v jejich čele museli být státníci a ne okresní tajemníci se zájmem, do jakých dozorčích rad uplacírovat své straníky.

Liberální stát na Slovensku v ohrožení

To druhé, ubránit liberální stát, se na Slovensku příliš nepovedlo a dnes se zdá, že proevropští demokraté budou moci být vůbec šťastni, pokud se v příštích letech podaří udržet status quo a poměry se nezhorší. Pohrobků Slovenska 40.let, zahleděných do jakési národovecké minulosti, odmítajících dnešní Evropu, pošilhávajících po gardách a otevírajících široký bulvár klerikalismu v temné podobě se tam ukázalo víc než dost.
V parlamentu je na spadnutí návrh zákona na podstatné omezení práva žen na interrupci, demonstrativní odmítnutí Úmluvy proti násilí na ženách bylo jasnou ukázkou toho, co Slovensko čeká.

Hrubý omyl strany Progresivní Slovensko

Je velkou ostudou liberálních stran, které přitom bývají vnímány jako intelektuálně dobře vybavené, že šly na Slovensku do voleb s tak chabou taktikou, roztříštěné. A myšlenka, že Progresivní Slovensko, ta asi nejzajímavější z nich, si může dovolit luxus jít jako koalice (se Spolu), což bude vyžadovat získat minimálně sedm procent, když na stejném pískovišti se s ní tísní ještě Kiska a SaS, hraničila s namyšleností. Dopadla katastrofálně, do parlamentu se nedostala, scházelo jí 0,04%.

Prohra PS/Spolu znamená výrazné oslabení liberálního zabarvení nové vlády. Matovič teď bude tlačen ke kompromisům s nečitelným milionářem, který chce prý bránit rodinu (a mít harém o devíti partnerkách). V parlamentu bude slyšet méně hlasů rozumu a víc katolictví. Ostatně polovina poslanců OLaNO jsou katoličtí aktivisté.

Navíc z této strany vzešla prezidentka Z.Čaputová a prohra PS je i její prohrou, nepřímo ji oslabí, byť jako hlava státu se musí chovat nadstranicky.

Kaczyńskému dali na tácu parlamentní většinu, i když ho 60% nechtělo

Situace obdobná s Polskem před pěti lety, kde levice šla také do voleb naivně jako koalice a ne jedna strana, každá z jejích komponent lpěla na své „suverenitě“, práh volitelnosti pro koalici byl 8% a oni dostali jen 7,55%. Omyl v taktice a ega jejich lídrů způsobily, že Kaczyński tak dostal v parlamentu na tácu zadarmo většinu, ač ho volilo jen 37,5% voličů. A čtyři roky potom nebyl v polském parlamentu slyšet jediný hlas levice, ač na ni tenkrát hlasoval přes milion voličů. A tohle umožnilo Kaczyńskému nastartovat jeho konzervativně-klerikální revoluci, přestože ho 60% Poláků tenkrát nechtělo. Přitom všechno mohlo být jinak.

ČR: středové strany se potácejí kolem prahu volitelnosti, domluvit se neumí

V Čechách a na Moravě je situace obdobná. Všechny středové, víceméně klasické strany, se potácejí kolem prahu volitelnosti, ale domluvit se neumí: Top nebude mluvit s lidovci, nebude mluvit se STAN, atd. A ČSSD místo aby budovala věrohodnou levici, se potácí v koalici s miliardářem.

Výsledek fragmentace sil a neschopnost pojmenovat, co je hlavním tématem, se ukázal při prezidentské volbě: proti jednomu jasnému Zemanovi se vyrojilo několik kandidátů, všichni mluvili víceméně stejně a jeden druhému přebíral voliče. Žádný dlouho nebyl favoritem, jeden dokonce vstoupil do kampaně už ve chvíli, kdy měl status hlavního protikandidáta už prof. Drahoš, a přebral mu část elektorátu a oslabil ho tak do 2.kola.

Ukázalo se to nedávno i na ombudsmanovi, což přitom nebylo politicky těžké téma a šlo ho vyhrát. Strany, které nás přesvědčují, že jsou nositeli toho lepšího, takovou snadnou kauzu nezvládly a nechaly Hradu, aby si prosadil oproti očekávání svého člověka. Aby ukázal, co všechno může, o samotnou náplň ombudsmanství mu samozřejmě nešlo.

Slovenský příklad toho, jak dopadnou fragmentované strany středu a neexistující slušná levice, moc povzbudivé zrcadlo do Čech nenastavuje. Přitom volba jejich prezidentky, kdy se v jisté chvíli stáhl v její prospěch Robert Mistrík a Zuzana Čaputová dostala image hlavní kandidátky demokratického tábora, ukázala, co funguje.

Uhájí české středové strany liberální stát?

Až přijde u nás na lámání chleba, bude někdo s to porazit Babiše? A pokud ano, bude to zase populista se zrovna tak nejasným profilem, jako měl šéf ANO? Budou středové strany s to ubránit liberální demokracii, která je i v ČR stále víc ostřelována? Nezávislost veřejnoprávních médií, liberální proevropský stát? Vnímají vůbec, jak velkou mají zodpovědnost za to, kudy se bude tenhle stát ubírat?

Jiné strany nemáme, musí se tedy vzchopit, najít společnou řeč a sociální citlivost, která jim dodá u voličstva na důvěryhodnosti. Nebo skončí špatně a s nimi i dosavadní liberální podoba země.