Milion chvilek pro demokracii se rozhodlo uspořádat příští demonstraci pod heslem „Nechceme jít cestou Maďarska a Polska“. Prozatím se jejich protesty líbily všem stranám opozice. Teď se už nelíbí ODS.


Vypadalo to, že stačí být proti Babišovi, a všichni už jsou političtí kamarádi. ODS, lidovci, piráti, od Kalouska po hipstery. Bylo to samozřejmě jen zdání.

Nové téma protestů najednou věci mění, odmítlo ho několik politiků ODS. Vyjevilo se, co je zjevné už delší dobu: že debata o Polsku a Maďarsku je debatou o vnitřní české politice, střetem o charakter českého státu. O to, jak by měly poměry vypadat, až skončí Babiš, a kolem čeho strukturovat dnešní opozici.

Chceme konflikt s EU, chceme povinný katechismus?

Je dobře, pokud to nové téma demonstrace otevře domácí debatu a přinutí politiky vymezit se směrem do budoucna. Povede možná i k názorovému tříbení přímo uvnitř stran. Jsou skutečně všichni v ODS takovými nadšenci Kaczyńského cesty, jak se může jevit z vystoupení dvou jejích europoslanců? Jsou i mladší členové a předseda Fiala tak výrazně protiunijní, jak vypadají výroky některých politiků té strany?

A také: je KDU stranou, která by u nás chtěla zavést zákazy a omezení, jaké si prosadila v Polsku církev? Máme se nadít katechismu v každé veřejné škole? A naopak, rozumí všichni v ČSSD, v TOP či u Pirátů, co nepřijatelného se v Polsku a Maďarsku děje?

Polský případ nutí k vymezení i české katolíky, a to už dlouho: nakolik jsou pod vlivem polské církve, která je dnes tou nejnesnášenlivější a nejagresivnější variantou katolictví v Evropě, vzdálenou doktríně současného papeže? Jak velkou podporu mají mezi nimi výroky kardinála Duky a jeho lidí, a jak velkou naopak linie papeže nebo Tomáše Halíka? Polská církev a její vidění světa má v Čechách rostoucí vliv, mj. právě díky kardinálovi. Čechy jsou pro polský klérus, dnes asi nejbohatší v Evropě, misijní zemí, vyslali sem desítky svých kněží.

Není to proti polskému národu ani jeho kultuře

Proč soudím, že Milión chvilek má právo říci nahlas, že nechceme jít polskou a maďarskou cestou:

Jejich slogan není zasahováním do vnitřních záležitostí těch zemí. Nic jim nevnucuje, nepoučuje. Je ale varováním, že by se něco podobného mohlo objevit i u nás. Je metaforou, jež chce ve zkratce říci: nechceme autokratický režim, kde opozice je vnímána jako nepřítel, kde vládne jeden člověk a jedna strana, která si podřídila stát, soudy, média. Chceme jít masarykovsko-havlovskou parlamentní cestou, kde vláda tu je pro celek a ne pro jednoho člověka. Chceme demokracii bez orbánovského přídomku „iliberální“. Je-li režim neliberální, přestává být demokracií.

Ten jejich slogan nevnímám jako odmítnutí sousedního obyvatelstva ani jeho kultury, ale odmítnutí určité formy politické vlády, jak ji tam dnes praktikují Kaczyński a Orbán. Té vlády, se kterou v Polsku nesouhlasí a proti níž opakovaně protestuje polovina obyvatelstva včetně třeba většiny osobností bývalé protikomunistické opozice.

Rozumím argumentu, že se sousedy je třeba mít dobré vztahy, to je základ dobré zahraniční politiky každého státu. Nikdo z Milionu chvilek myslím nevolá po ostrakizaci Polska či Maďarska jakožto států. Jejich organizátoři nejsou mluvčími vlády ani ministerstvem zahraničí, ale občanským uskupením. Mají plné právo odmítnout současnou politiku tamních vládních stran. Co se děje u sousedů, můžeme mít zítra doma. Kdyby se Kaczyńského či Orbánova politika měly prosadit u nás, znamenalo by to přepsat celý vývoj po r. 1989.

Se sousedy je samozřejmě třeba vycházet co nejlépe. Koordinovat se lze ovšem jen za předpokladu, že politická východiska jsou v těch zemích stejná. Když středem města pochoduje fašizující dav vyřvávající, kdo všechno bude viset na stromech, nelze to přehlížet jen proto, že se to neděje u nás, ale u sousedů.

Rozumím také argumentu, že nás s Varšavou a s Budapeští pojí spousty zájmů včetně visegrádského uskupení. Visegrád ovšem vznikl proto, abychom byli přijati co nejrychleji do evropských struktur a do NATO, což se stalo. Nikoli proto, aby se stal trucpodnikem a brzdou společných politik EU, v což se dnes proměňuje. Nikoli synonymem potížistů.

Studená občanská válka, čistky, Wałęsa pryč

Jak vypadá dnešní Polsko a proč u liberálních a levicových demokratů vzbuzuje kritiku (soustředím se na Polsko, které znám, Maďarsko nechám stranou):

1) Kaczyński zavedl autokratický systém, kdy sám rozhoduje o všem, od volitelnosti poslanců po jmenování ředitele televize či šéfů státních podniků. Přitom nemá žádnou ústavní funkci, tedy ani zodpovědnost, všechno podepisují jiní, on tahá za nitky zezadu. Je absolutním pánem vládního Polska, jeho věrní mu říkají „náčelník“, (což býval titul Pilsudského), bojí se ho. Chceme něco takového?

2) Dnešní Polsko připomíná zemi v občanské studené válce. Kdo není s námi, je proti nám - tak tu společnost J.Kaczyński rozdělil. Jinak smýšlející lidé, ateisté, liberálové, levice, opozice, ekologové, moderní proevropská mládež pro něj nejsou lidmi s jiným názorem, s nimiž se diskutuje. Ale nepřátelé, zrádci, lidé druhé kategorie, jak sám řekl. Opozici zadupat do země. Za celých pět let vlády nevzal v potaz jediný opoziční pozměňovací návrh zákona. Chceme něco takového?

Nacionálně-sociální klerikalismus

3) Kaczyński má projekt negativní revoluce: převrátit zemi vzhůru nohama. Neříká tomu „iliberální“ systém jako Orbán, ale „dobrá změna“. Jakým směrem a jak daleko chce jít? Těžko soudit, žádný teoretický koncept nepředložil. Viditelná špička ledovce ale ukazuje nepřehlédnutelně na eliminování liberálního státu a jeho nahrazování národovecko-sociálně-klerikálním. Postupuje salámovou metodou, tvrdošíjně. Kde mu to nedovoluje ústava, přijme zákony, které jsou s ní v rozporu.

4) Kaczyński otevřel prostor krajní fašizující pravici připomínající to nejhorší z nedávných evropských dějin. Vypustil džina z lahve, dnes ji má už v parlamentu. Ta pravice má na co navazovat u předválečné antisemitské pravice, která mimochodem nebyla vůbec pozitivně naladěna vůči Československu.

5) Vede boj s elitami, jeho lidé urážejí soudce, osobnosti kultury. Veřejně prohlásil, že chce vytvořit nové elity. Eliminovat dosavadní a nahradit je novými, jemu poslušnými.

6) Provedl velké čistky v administrativě a veřejných médiích, v prokuraturách, teď probíhají v soudech. Odcházející osoby nahrazuje kariéristy, lidmi bleskového vzestupu, jejichž profesionální kvality nebyly dosud většinou vidět, a kteří měli i nějaký škraloup. Teď stačí mít správnou stranickou legitimaci, vzývat „dobrou změnu“ a být často viděn v kostele. Teď je ta chvíle na rychlou kariéru a nekoukat příliš na zásady. Zrušil princip zákona o apolitické státní službě. Chceme něco takového? Novou normalizaci?

7) Od nástupu k moci před pěti lety nechal odstavit nebo propustit stovky novinářů veřejné televize, rozhlasu a tiskové agentury: šéfredaktory a redaktory zpravodajství, politických pořadů, většinu zahraničních zpravodajů. Většinu do té doby známých tváří. Nahradila je jména dosud neznámá.

8) Polsko je dnes v konfliktu s institucemi Evropské unie, kdekdo ho v Evropě kritizuje, kromě Maďarska nemá dnes v EU spojence. Části českého pravicového spektra by se možná zamlouvalo jít s institucemi EU do konfliktu, ale ta izolace poškozuje stát. Chceme to?

Symbióza státu a církve

9) Od nástupu k moci J.Kaczyński a jeho lidé systematicky přepisují polskou identitu, historii i novodobé dějiny. Rozbíjí narativ, na němž se dosud shodovala většinová polská společnost. Uplynulých pětadvacet let bylo podle něj prohnilých, Polsko prý bylo v „ruině“ a teprve on mu přináší „dobrou změnu“. V rozporu s fakty se snaží národ přesvědčit, že Wałęsa (nositel Nobelovy ceny, jehož celý svět uznává jako ikonu pádu komunismu) hrál nějakou druhořadou roli, a že hlavní postavou v demontáži komunismu byli bratři Kaczyńští. Jméno Wałęsa mizí z učebnic a státních oslav. Spisovatelce Tokarczukové ani nepoblahopřál k Nobelově ceně, není ani nacionalistka, ani zapálená katolička.

Aby mohl dějiny přepisovat, vyměnil ředitele všech větších muzeí a institucí paměti: obdoby našeho Národního muzea, Národní galerie, Muzea 2. války, atd. A tam, kde mu to statut těchto institucí nedovolí, alespoň blokuje jejich jmenování.

Chceme něco takového? Máme se dočkat toho, že se bude u nás prosazovat, že Havel byl zrádce, opilec a druhořadá postava v pádu komunismu?

10) Za Kaczyńského došlo v Polsku k silné symbióze katolické církve a státu. Církev mu výrazně pomohla vyhrát všechny vítězné volby, podporovala ho otevřeně, lidé slyšeli z kazatelen koho nevolit a komu dát hlas. Za tu podporu se moc kléru ve společnosti neobyčejně posílila. Církev je dnes nejmocnější silou v zemi, politickou a majetkovou. Žádná státní a veřejná událost se neobejde bez mše a bez kléru. Ve všech státních školách mají žáci víceméně povinný katechismus, církev vlastní celoplošnou televizi i rozhlas, podle médií má své kněze na různých ministerstvech.
Chceme něco takového?

ODS ve stejné lavici spolu s PiS

ODS je vůči polské vládní straně PiS v prekérní situaci. Před lety se s tou stranou a s britskými konzervativci spojila v rámci europarlamentu do frakce Konzervativců. Dnes to je druhé nejmenší uskupení s marginálním vlivem v europarlamentu. Dobře to odhadl Orbán, nikdy tam nevstoupil, léta se drží evropské lidové strany EPP, přestože ho tam kritizují a pozastavili mu i členství. V té frakci Konzervativců má dnes po odchodu Britů dominantní postavení díky svým 26 europoslancům PiS: ODS má jen čtyři poslance.

Politicky je srozumitelné, že ODS má taktický zájem mít s PiS na evropské scéně dobré vztahy. Musí ale tu afinitu přenášet na domácí půdu? Ztotožňuje se s PiS i ideově? Stačí sdílená nechuť k eurofederalismu a záliba v národním aspektu, aby ta strana přitakala i všem ostatním politikám polské strany? Že si všichni říkají konzervativci by nemělo zaslepit. Kaczyński a Orbán mají blíž k Le Penové než ke klasickým konzervativcům.

Kardinální otázka

Způsob, jakým české strany vnímají polský vývoj, se tak stává lakmusovým papírkem naší domácí scény. Kardinální otázka: Pokud u nás někdo přitakává polskému vývoji, chce ho nastolit i doma? Nelze říci A a neříct k tomu B.