Zítra v pátek bude mít pohřeb Petr Král. Jeden z nejzajímavějších a nejoriginálnějších zjevů českého psaní posledního půl století. Tkvící jednou nohou v české a druhou ve francouzské kultuře a jazyku.


Jedinečný tím, co a jak psal, svým originálním stylem a metodou, které si vypracoval, i přístupem ke světu, jehož se držel a podle něhož žil, a to nesmlouvavě.

Život prožíval Petr Král programově jako estetický tvar, jako poetiku třistapětašedesát dní v roce: vyznával okouzlení náhodou, nečekanými vztahy, netušeným, nechal se zaskočit jemností detailu a odstínu, pozornost soustřeďoval na zdánlivě marginální detail, jejž byl pro něj výmluvnější než prvoplánově jasné velké kontury. Hledal prchavost okamžiku, neopakovatelno, skryté významy. Vítal nečekané, vše, co ho zaskočí. Důležité pro něj bylo gesto ruky či pohození hlavou neznámé od sousedního stolku kavárny nebo stín na lisabonské dlažbě. Svůj život žil jako intelektuální a estetické dobrodružství, jako poezii v nejširším slova smyslu.

Rebelující subversivní surrealista

Tohle všechno jsou kategorie surrealismu a jeho interpretace světa. Petr Král k němu v mládí přilnul, jakožto k subversivnímu, rebelujícímu pohledu na svět, který odmítal danosti a očekával, že ho za rohem ulice zaskočí krása. Takovýmto surrealistou zůstal celý život, nikdy z něj neuhnul, nelámal si ale hlavu dogmatem surrealistické doktríny ani žádnou skupinovou poslušností, bylo mu nepřijatelné nosit nálepku.

Byl výrazným solitérem, odmítal kolektivní pravdy a všeobecně sdílená klišé, držel se dál od institucí a úřadů. A ony ho taky nechtěly. Na některé lidi možná působil jako trochu nepraktický, za tou nepraktičností bylo ale jeho tvrdošíjné odmítnutí konformity a přesvědčení o své pravdě. Koneckonců celý život se podepisoval Král a toto nomen omen nesoucí hrdost ho nemohlo neovlivnit. Jeho, extrémně citlivého na všelijaká skrytá znamení a symboliky, který se po nich pídil, kdekoli se octl.

Proto taky měl svůj zvláštní, okamžitě rozpoznatelný styl, který nemá následovníky. Nebyl profesionálem beletrie, nezajímal ho román, nezajímal ho lineární příběh a vypravěčská snadnost. V tom, co psal, bývá děj a pohyb, ale děj vteřinové situace a pohyb nejrůzněji chvějivý, který lze zachytit jen intuicí. Vytvořil svůj zvláštní žánr nabitý poezií, krátké záblesky precizně zakotvené v konkrétním místě, často v určitém explicitně přiznaném městě, či v minipříběhu zahlédnutých dvou sekund.

Vedle poezie psal taky hodně esejistiku a publicistiku, v nichž se snažil úporně dobrat podstaty a umělecké pravdy. Byl sršatý, nelítostný, krutě pravdivý, ve svých soudech objevný.

Jeho svět byl světem velkoměsta, nenajdeme u něj žádné rozplývání nad přírodou, jak ho zbožňuje tolik české poezie. Město mu skýtalo milióny nádher, požitků, náhod a překvapení, vystačil si s ním celý život. Ne ovšem s jedním, hodně cestoval a všechna svá přemísťování nechal vstupovat do svých neopakovatelných básnických obrazů. Básník města par excellence.

Zformovala ho dvě: Praha a Paříž. A dvě kultury, česká a francouzská, dva jazyky, čeština a francouzština. Ta dvojí kulturní přináležitost byla jeho specifikem, pěstoval si ji, tohle své bohatství vnesl i do české literatury a kulturního kontextu. Ve své oblasti byl jakýmsi převozníkem mezi českým a francouzským světem.
Přispěl k vydání českých překladů důležitých textů francouzské avantgardy, výboru z poezie André Bretona či Magnetických polí, prvního textu automatického psaní.
Byl jedním z mála, kdo i po r. 1989 obohacovali český kontext francouzským duchem a kulturní civilizací. Zkoušel nadlehčit český knedlík francouzským šampaňským, jak to sám řekl. A naopak, ve Francii udělal nesmírně mnoho pro šíření české literatury, hlavně poezie: vydal tam a přeložil tři velké antologie českého básnictví. Jako málokdo dokázal výborně překládat českou poezii do francouzštiny.

Bravurně proplouval mezi oběma jazyky

Neznám člověka, který by se tak bravurně pohyboval ve dvou jazycích jako on, který by po desetiletích strávených v cizině bez možnosti zajet do Čech používal češtinu bez nádechu zastaralosti, jak to u emigrantů bývalo časté. Byl téměř bilingvní, pokud je něco takového vůbec možné. Psal v obou jazycích. Dokonce, jak někde zmínil, text vzniklý v jednom si bleskově zapisoval i ve verzi druhého jazyka, což ho nutilo k promýšlení a často i k tomu, že se vrátil k tomu původnímu a dopiloval ho.
Proto se také nenechal nikým překládat, sekundární jazykové verze svých prací, „překlady“, si tvořil sám. Dokud nějaký text nevydal, nutkavě se k němu vracel a stále ho přepracovával. Věrný své poetice překvapení, náhod a kouzla okamžiku ho někdy pro sebe zavrhl jako špatný, po dvou dnech se mu ale naopak zdál velmi dobrý a samotného ho zaskočil.

Jazz, grotesky, Osvobozené divadlo

Mládí strávil v Praze ve Strašnicích, v sedmadvaceti letech po invazi v r. 68 emigroval do Francie, tam prožil téměř čtyřicet let, během nichž napsal podstatnou část svého díla. Do Čech se vrátil v pětašedesáti letech (v r. 2005), vydal tu hodně přes deset knih, částečně ze starších rukopisů, dostal několik kulturních vyznamenání včetně Státní ceny za literaturu. Svoji existenci daroval psaní, neměl žádné děti, v životě ho provázelo několik vesměs zajímavých žen, dlouho muzikoložka Dana, naposledy básnířka Wanda Heinrichová, s níž se v Praze po návratu vzali.

Pražský život jeho mládí ho zformoval, tady se dostal k psaní, k surrealismu a k poezii, k jazzu, k filmu a ke grotesce, k Voskovci a Werichovi, ke Karlu Teigemu, vesměs tématům, jejichž koktejl ho udělá Petrem Králem. Tady vystudoval na FAMU dramaturgii a pár let pracoval jako redaktor nakladatelství.
Tady ukuli se Standou Dvorským a s Prokopem Voskovcem přátelství, jež jim zůstalo do konce jejich životů, založené na blízkosti kamarádské i tvůrčí. K němuž se přidružila femme fatale, Voskovcova žena Vlasta.

Jakmile to šlo, do Paříže

Proč odjel v r. 68 do Francie a proč tam zůstal? Fascinován ve svém českém mládí surrealismem, patřil ke generaci, pro niž byla Paříž a její kulturní život pupkem světa. Čeští surrealisté žili před válkou s francouzskými téměř v symbióze, znali se osobně, navštěvovali se, v Praze se obratem překládalo, co vyšlo v Paříži. Kontakty se hned po válce obnovily a potom znovu koncem 60.let, kdy se v Praze, Brně a Bratislavě uspořádala společná mezinárodní výstava Principy slasti. Do Prahy tehdy přijela připravit ji skupina francouzských surrealistů, pro Petra Krále to znamenalo první živý styk s nimi.

Krátce na to, když se v r. 68 otevřely hranice, skupina pozvala Petra Krále, Prokopa Voskovce, Standu Dvorského a Ludvíka Švába do Paříže. Tam je zastihla invaze. Z nejrůznějších důvodů se Standa do Čech vrátil, Prokop také, ale po podpisu Charty 77 tam našel útočiště na celý život. Ti tři se v mládí potkali díky jazzu, poezii, surrealismu, večírkům a bohémství, vzývání překvapivého a nevyřčeného, a celý život si zůstali blízcí, i přes železnou oponu zůstali ve stálém kontaktu. Lidském i uměleckém. Takových propojení znám z té doby velmi málo, snad jen Wericha s Jiřím Voskovcem v Americe.

I tvorba těch tří, ač každý psal to svoje, zůstala překvapivě po desetiletích blízká, blízký zůstal jejich náhled na život a vnímání umění. Stvořili jakousi umělecko-intelektuální enklávu přes železnou oponu. V tom, jak žili, i v tom, co a jak tvořili, se jim podařilo odpoutat se od politické aktuálnosti a udržet si vnitřní svobodu. Standa, Petrův myšlenkový bratr, s ním odešel symbolicky z tohoto světa téměř společně, v únoru tohoto roku, tiše a náhle, bez bolesti. Nemocný Prokop už o devět let dřív.

V Paříži se Petr Král ostatně programově vyhýbal prvoplánově politickému životu. Jeho svět českých krajanů byly tvůrčí osobnosti, Věra Linhartová, Vladimíra Čerepková, nikoli politický exil. Mluvil hezky o Milanu Kunderovi, že mu v začátcích pomohl. Spisovatelsky ale byli každý z jiného těsta.
Umění a poezie byly pro něj kategorie nadřazené politice. Byl samozřejmě proti Husákově normalizaci, svůj exil ale vnímal jako otevření světu a svobodě k umělecké činnosti. Pavla Tigrida, jehož Svědectví sídlilo v Paříži, samozřejmě znal, ale nevyhledával jeho svět politické žurnalistiky. Brzy to mezi nimi zajiskřilo, nesedli si možná ani lidsky.

Instituce ho nechtěly

Paříž mu otevřela oči i dveře do největšího bohatství kultury, materiálně se mu ale nežilo snadno, ani po letech. Nikdy se mu nepodařilo být zaměstnán v nějaké kulturní instituci. Ty jako by cítily jeho jemné, kultivované, ale úporné rebelství a nechuť splynout, nikdy mu nenabídly závětří. Ač v Praze vystudoval FAMU a na Sorbonně si udělal doktorát z filmové vědy, ač svou ohromnou erudicí, znalostí filmu i francouzské a české literatury, a speciálně poezie, převyšoval kdekoho, pražská FAMU mu nikdy po listopadu nenabídla místo, pražská filozofická fakulta ho nikdy nepřijala na katedru romanistiky, preferujíc podle jeho vlastních slov „normalizačního konkurenta“.

Žádné místo ale nedostal ani na francouzských univerzitách, kde jen opakovaně vedl semináře. Výhodou, jež se ex post jeví jako klíčová, pro něj bylo, že tak mohl zůstat ve svém myšlení nezávislým, nesešněrovaným chodem nějaké katedry, nepostiženým kariérními strategiemi ani učebními plány.

Snad jedinou výjimkou bylo jeho půldruhaleté působení jako kulturního rady na československé ambasádě v Pařiži krátce po listopadu 89. Dlouho tam nevydržel, podle jeho slov proto, že polistopadová česká diplomacie, zdánlivě nová, ve skutečnosti tkvěla ve své mase ještě hluboko v myšlenkových pochodech a praktikách starého režimu a nebyla s to jeho kvality pochopit, ocenit ani využít. I nový velvyslanec byl za svého mládí ideologem Svazu mládeže. Do konce života tak Petr Král zůstal solitérem, obživu nacházel vždy krátkodobou a spíše na okraji, ve světě galérií či příležitostných uměleckých aktivit. Uživit se honoráři je v Čechách i ve Francii vždy těžké.

Ač nebyl bohatý, potrpěl si na různé projevy elegance, anglický tweed, šátek na krku, placatou gavrošskou čepici. Rád vařil, vnímal chutě a recepty. Každou oblast života viděl přes estetiku.

Petrova stopa v českém kontextu

Návrat do Prahy v r. 2005, motivovaný novou láskou, byl pro něj novým vykročením, a v literárních a osvícených kruzích mu přinesl uznání a konečně publikování v češtině včetně souborného díla. Není autorem pro masy, nebyl zván do televize ani nebyl dotazován v anketách o nejoblíbenější předvánoční knihu. Wikipedie má o celém jeho životě čtyři řádky. Za život vydal několik desítek knih francouzsky a právě tolik česky, obdivuhodně bohaté dílo. Básně, prózu, eseje, psal o Osvobozeném divadle, o grotesce, má útlou knihu věnovanou Tyršovi i nevelkou knihu o surrealismu ve fotografii, kterou mám zvlášť rád. Fotografii vůbec vnímal citlivě jako svébytné umění.

Co bude určitě jeho vkladem českému prostředí je jeho světoběžnické rozkročení, v české kultuře tak vzácné, jeho vnímání velkoměstského života, jeho francouzská estetika života, citlivost pro chvějivý detail. A také poctivost, s jakou komentoval svět ve svých esejistických a publicistických textech.
A pro ty, kdo ho znali, jeho charakteristická gestikulace pravou rukou, již si osvojil v prostředí francouzských debat: předloktí namířené dopředu dlaní nahoru, prsty pokrčené dovnitř, jimiž rytmizoval svůj projev. A obliba slovíčka „ostatně“, jež se mu v češtině nachomýtlo určitě díky francouzskému „d´ailleurs“, tak oblíbenému mezi Francouzi jeho generace. A především jeho jemná, ušlechtilá tvář, do níž se vryla estetika jeho celého života i jeho hledačství a úpornost, tvář, v níž bylo něco šaldovského.

Znali jsme se s Petrem Králem dlouhá léta, o osobních zážitcích tu ale psát nebudu, přišlo by mi to nepatřičné. Zmiňuji to jen proto, že co si tu lze přečíst, je podepřeno osobní zkušeností. Ostatně.