Evropa ještě necestuje. Ruzyňské i bruselské letiště zejí prázdnotou, pusté haly jako ze sci-fi. Podávám svědectví o otevírání Evropy v prvních dnech po koronaviru. A také o tom, jak teď vypadá život v Bruselu.

Po měsících domácí izolace jsem se už nemohl dočkat. V obavě, že se lidé hned vrhnou na letenky, jsem si rychle koupil jednu do Bruselu, aby ještě vůbec měli místo, na minulou středu v podvečer. ČSA stále nelítají, podle jejich stránek začnou až v září. Proč? Letní sezona je nezajímá? Nebudou lítat, dokud si Smartwings od státu nevydupe miliardy? Kdo lítá hned, jsou belgičtí Brussels Airlines. Zatím jen dvakrát týdně.

Na ruzyňské letiště přijedu s předstihem, kdoví, jak to tam teď bude po koronaviru vypadat, třeba bude narváno, třeba budou zvláštní zdravotní kontroly.



Šok: letištní hala zeje prázdnotou, nikde téměř ani človíčka, jako bych se octl v nějakém filmu science-fiction. Ten prostor, normálně hučící pohybem a davy, vypadá jako z jiné planety. Většina přepážek zavřená, nikde jediná fronta, zavřené jsou všechny obchody. Personálu kontrolujícího pasy a zavazadla je víc než cestujících v celé hale. Ti zaměstnanci jediní oživují jinak pusté letiště. Najednou si uvědomíte, jak gigantický prostor to je, a jak nesmyslný, pokud tam chybí lidský pohyb.

Pustoprázdno

Projdu stovkami metrů pustých chodeb mezi staženými roletami zavřených butiků, sám a sám. Jediné, co funguje, jsou toalety a automaty na nápoje. U odletové brány se nás sejde pár pasažérů, každý se instinktivně drží od ostatních trochu dál kvůli možné nákaze. Zároveň nás ale přitahuje neviditelné pouto malého houfce ztraceného uprostřed kosmu. Kromě nás dnes večer z Prahy vypraví jen asi tři lety.

V letadle pro nějakých sto dvacet cestujících nás je sotva tucet. Všichni nějak schouleni do sebe, každý si sedne kam chce, nikdo nechce být nalepen na druhého. Letuška téměř po celou dobu hlásá hygienická opatření, rozdává kapesníčky, abychom si mohli otřít sedadlo nebo opěrky.

Bruselské letiště, desetkrát větší než to pražské, vypadá nemlich stejně. Místo duchů. Mohl by se tu točit Kafka. Jeho nekonečné chodby zejí absolutní prázdnotou, všechny butiky zavřené. Než jsem si uvázal tkaničky, ostatní z mého letadla zmizeli a já sám procházím stovkami metrů prázdných chodeb, kolem nic než zase stažené rolety a ozvěna vlastních kroků. V jedné si všimnu stativu s kamerou a dvou osamělců. Nejsou to filmaři, měří na dálku teplotu. Kdybych ji měl nad 38 stupňů, asi by mě do města nepustili.

Odletová tabule ukazuje, kolik letadel ještě dnes večer z Bruselu odletí, většinou po Evropě. U všech je ale poznámka „Zrušeno“. Až na jeden jediný do Mnichova. Z toho obřího mezinárodního letiště, které má přes sto odletových bran a desetitisíce zaměstnanců, odletí do rána jedno jediné letadlo.



Jediné, co všude míjím, jsou sanitární opatření, nápisy, že je třeba dodržovat odstup jeden a půl metru, mít roušku. Na sedadlech čekáren je vyznačeno, že se sedí ob jedno, všude gely na ruce. Dnes asi není na světě z hlediska nákazy bezpečnějšího místa než letiště a letadla. Je až hmatatelně cítit, jakou mají fobii z možné nákazy.

Návrat včera odpoledne už vypadal o drobínek jinak, Evropa se pomalu rozcestovává. Bruselské letiště už nezelo úplně prázdnotou, pár butiků, obchod s novinami i několik kaváren už bylo otevřených. Stále ale stažené rolety, desítky letů zrušených, fungovalo jich jen pár. Do letadla nás nastoupilo už čtyřicet a ten chumel a fronta u pasové přepážky stačily v Praze vytvořit dojem, že člověk už nebyl na letišti opuštěn. Za celý den prý na Ruzyň přiletělo devatenáct letadel.

Proč měla Belgie tolik obětí: silný stát se hodí

A jak to vypadá v Bruselu, ve městě? Belgie měla jedno z nejvyšších evropských čísel úmrtí způsobených koronavirem. Příčin je několik.

Jednou nejspíš je, že každá evropská země měla na sčítání obětí svoji vlastní, odlišnou metodiku. Což je v rámci EU docela šokující. Evropská Komise nemá kompetence v oblasti zdravotnictví, tu si řídí každý stát po svém. Stejně je ale překvapivé, že se země kontinentu nedohodly na jednotném způsobu počítání obětí. Takhle ty stovky srovnání, jaká jsme každý den četli, neměly velkou vypovídací hodnotu. A pokud vím, Belgičané dávali v době epidemie na vrub koronaviru každé úmrtí v domovech seniorů, zesnulým nedělali speciálně testy.

Druhou příčinou je, že Belgie jako centrálně řízený stát prakticky neexistuje. Všechno, od dopravy po udělování politického azylu nebo povolení k vývozu zbraní, se tu děje na úrovni jazykově definovaných regionů a jejich vlád, jejichž kompetence se různě prolínají. Podobně město Brusel: každá čtvrť se svojí radnicí má velkou samostatnost. Protlačit proto rychlé centrální rozhodnutí je nadlidský úkol.

V tomhle smyslu buďme vděčni za český centralistický reflex, díky němuž obyvatelstvo očekávalo od své jediné vlády, že rychle řekne, co je třeba dělat, a pokyny potom docela dlouho dodržovalo. To nemá nic společného s tím, zda je premiérem ten či onen, ale s představou, že ve chvílích, jako byla ta koronavirová, musí stát jednat.

Všude odstupy, všude gel

V Belgii už omezení odnedávna skončila, smí se už cestovat po zemi, roušky nejsou povinné, pouze v městské dopravě. Vláda teď ale každému zajistila dvě, pro které si můžete tento týden přijít s občankou do lékárny: nejdřív nejstarší občané, a den po dni stále mladší. Trochu pozdě, člověk by řekl. Na ulicích má roušku tak desetina lidí, v některých obchodech, hlavně v pekárně, u řezníka nebo ve všech knihkupectvích, do nichž jsem vešel, roušky vyžadují. Když si ji ale někdo nenasadí nebo zapomene, nikdo ho neokřikuje. Vůbec jsem si všiml, že knihkupectví dbají na zdravotní opatření snad nejvíc ze všech obchodů. Je to vzdělanostní skladbou jejich publika?

Co se dost důsledně dodržuje, je odstup jeden a půl metru. Je vyžadován v každém obchodě, v samoobsluhách jsou na zemi u pokladen značky, dokonce i na chodníku před zmrzlinárnou, aby se na sebe lidé nelepili ve frontě.

A ve všech obchodech u vchodu je gel, který si, jak jsem viděl, lidé běžně stříkají na ruce. V některých větších stojí u vchodu přímo zaměstnanec se sprejem a každému ho stříkne na dlaň. Na mnoha obchodech je napsáno, že dovnitř smí jen omezený počet lidí, u menších jen jeden zákazník zároveň. Velké železářství postavilo ke vchodu svého člověka a ten pouští dovnitř klienty po jednom, vždy, když jeden vyjde. Uvnitř smíte strávit půl hodiny.

V butiku prodavačka po každém zákazníkovi vyčistí napuštěným kapesníčkem zkušební kabinu, utře přípravkem podlahu. To samé v samoobsluze: uklízečka stříká na podlahu podél regálů přípravek a vytře ji. Každý si u vstupu vydezinfikoval ruce, zboží v regálech se dotýká čistými prsty.

Pečivo jen kleštičkami

Jak to je s pečivem? Budete se divit, ale pečivo rozsypané volně po pultu, v němž se lidé prohrabují někdy v rukavicích, někdy i bez, jak to známe z Alberta nebo z Billy (aspoň v Praze), Brusel nezná. Ve všech samoobsluhách Delhaize (dřív jim u nás patřila Delvita, než se z ČR stáhli) i Carrefour prodávají chleby, bagety a pečivo jen v plexisklových skřínkách, z nichž si ho vyndáte kleštičkami – a ty jsou v každé přihrádce. Proč ty základní civilizační způsoby nemůžeme mít i v Praze?

Restaurace a kavárny jsou otevřené, na jejich zahrádkách pulzuje život, všechny beznadějně obsazené. Přes den i večer. Uvnitř se ale dodržuje mýtická vzdálenost jeden a půl metru. V mnoha nedostanete jídelní lístek, aby ho neohmataly desítky rukou, ale jen papírek s kódem QR, který si ofotíte na mobil a v něm se vám lístek otevře. V mnoha nedostanete ani slánku a pepřenku (zase, aby nebyly ochmatané), ale jen v pytlíčku. Jinde vám je dají.

Dopady koronaviru jsou někdy bizarní. Třeba v rybích restauracích zmizely plody moře, mají jen tepelně zpracované mušle, vše ostatní zmizelo. Nevím proč, ale příčinou je prý virus a hygienická opatření. Co ale nezmizelo, jsou skvělá belgická piva, těch je všude dost.