Nádherné mistrovské fotky, každá jako obraz, dokonalá kompozice a řád, a z každé silně dýchá jeden lidský osud. Velké fotografie, velký fotograf. A velké symbolické téma.

Takhle vypadá jeho výstava „Ze tmy ke světlu“ věnovaná vězňům a životu za všudypřítomnými mřížemi, a kaplanům, kteří jim přinášejí lidský kontakt, slovo, stisk ruky, průhled do jiného světa než jen světa násilí a zloby.



Přímý pohled fotografa do tváří, do očí, které neuhnou, do tváří, které všechny do jedné v sobě nesou smutek a tragédii lidí, kterým se nežilo lehce. A kterým se nežije lehce ani teď, za mřížemi. Velká síla fotografie, síla jejího dokumentárního specifična. Hluboké, symbolické svědectví o lidském údělu, při němž nelze nemyslet na Dostojevského, van Gogha, Muncha, na Kosińského Nabarvené ptáče. Takovou sílu mají Štreitovy fotky.

Ani jedna mužská tvář se neusmívá, z ženských jen pár, kromě jedné není vidět slzy, ale na všech je smutek a tíha existence. Tváře lidí, kteří se nenarodili do lepších rodin, kteří nejspíš nechodili na gympl, kteří se museli protlouct. Až se protloukli do věznice, někteří z nich už po několikáté, někteří na tak dlouho, že jejich život se už rovná životu ve vězení, v němž se asi pohybují snáze než venku.

Jediná z těch tváří není hladká, všechny nesou poznamenání: vrásky, zduřeniny, bachratosti, nečistoty. Člověk si nemůže nepovšimnout Štreitovy fascinace lidskou kůží a masem, kterou podtrhují velké formáty jeho snímků. Pídí se tu po tělesnosti, ve vězeňském kontextu zřejmě tak důležité, po jejích syrových stránkách, u mužů až násilnických ve zdůraznění bicepsů a všudypřítomného tetování. Člověku se hned vybaví Lucien Freud a jeho obrazy surově nepřikrášlených těl. Člověk jako tělesnost. Fotograf tady té tělesnosti ale vtiskává duchovní rozměr, city, smutek, ponoření do sebe, vnitřní světlo. Tvář jednoho vězně umí povýšit na symbol lidského údělu.

Velké formáty fotografií umožňují fotografu Štreitovi zasáhnout diváka přímo na solar. Metr před vámi se na vás dívají tváře v životní velikosti, neuhnou pohledem, dívají se vám přímo do očí. Jako Štreit svým objektivem na ně. Jsou tam, jakoby živé, dýchající. Kdo se dívá na koho? My na ně? Oni na nás? Na náš život? Dívají se a nesklopí pohled.

Je tam zvlášť jedna, tvář Roma s holou lebkou a probělalým strništěm na tváři, zabírající celý formát snímku, od kraje ke kraji, na kterou nejde zapomenout. Mě neopustila ani ve spánku. Nebo jiného Roma, zapasovaného oběma rukama za mříže a vysílajícího pohled štvaného tvora jako z díry. Ani zoufalý, ani prosebný, ale strašně naléhavý. Symbol snad všech vězňů světa. Na rtech má ale zároveň úsměv, záhadný jak ten u Leonarda.

A všude mříže, mříže, mříže, nejrůzněji zabírané, někdy dominující, někdy jen v rohu jako připomínka, že jde stále o vězení, ale vždy tu jsou. Mříže a pletivo. Rudimentární nábytek, kovové palandy, vše většinou oprýskané, kovové štokrkle. Všudypřítomní dozorci.

Výtvarník jako Cartier-Bresson

Jindřich je velký fotograf, dnes už legenda českého (přesně řečeno slezského) dokumentu. Každá jeho fotka je mistrovským kusem, vyvážená, dokonale zkomponovaná. Není asi náhodou, že dřív než se dal na fotografii, prošel, právě tak jako jeho velký vzor a světová legenda dokumentu, Francouz Henri Cartier-Bresson, výtvarným vzděláním. A že učil děti výtvarku, že v životě zorganizoval výtvarníkům spoustu výstav. Že učí na vysoké škole fotografie.

Jedna z nejpůsobivějších fotografií jeho cyklu je průhled skrz mříže na vězeňskou zářivku na stropě. Téměř černobílá, jen lehce hnědo-okrová, dokonale zkomponovaná: nic než úhlopříčky, vertikály a jim dominující jedna horizontála světla. Silná svou formální stránkou i svou symbolikou: světlo ve tmě.

Léta fotil (jak on říká „foténkoval“) černo-bíle, ke konci svého života přešel na barvu (poprvé v cyklu Kde domov můj). Tady ji používá velmi střídmě, potlačuje ji až k hranici nebarvy. Ta přiznaná možnost barevné škály mu umožňuje vypíchnout s o to větší silou šeď a téměř absenci barvy vězeňského života: dominuje šedomodrá vězeňských úborů, zelená zdí, zelená nebo hnědá mříží. Nikde červená nebo žlutá, nikde jásavost. Barva by tu mohla být, ale není kde brát. Jen tmavost. Přesně v duchu poselství, které svojí výstavou přináší: Ze tmy do světla.

Omlácené omítky, zablácené holiny a empatie

Ve fotografii se zažilo klišé mluvit o humanistické fotografii. Vejde se tam trochu všechno. Jestli je ale někdo, kdo umí svým foťákem skutečně ukázat nenalíčeného, neumělého člověka, člověka bez jakékoli stylizace, v jeho denní malosti, z níž se ale nějak vydrápává k symbolu lidského údělu, je to on. Fotograf lidské transcendence. Nikdy se nevysmívá, není poťouchlý, nevyvyšuje se. Má rád lidi. Mnohokrát jsem ho zažil a vždycky byl obklopen, lidi přitahoval, snažili se k němu co nejvíc přiblížit, dotýkat se ho. A on se blaženě usmíval, na krku svůj věčný dřevěný talisman.

Jindřich Štreit se jako nikdo jiný dovedl ponořit do života české vesnice pohraničí husákovských časů a přinést svědectví o té zoufalé bídě omlácených omítek, zablácených holin, čepic hadovek, zakouřených hospod, jézeďaček v zástěrách, lahví piva a popelníku před televizí s majorem Zemanem. Ale zároveň se nevysmívat, nekarikovat, vytáhout na denní světlo hrabalovskou perličku na dně každého z nich. Obdivuhodná empatie. Jiná vidina obyčejného člověka než třeba Formanovy filmy 60.let.

Štreit je jedním z nejzajímavějších českých fotografů i lidsky. Léta strávil na jézeďácké vesnici, neutekl z ní a naopak přinesl o ní svědectví, v němž ho nikdo nepřekonal. Zároveň ale organizoval ve svém Sovinci neoficiální výtvarné výstavy, kde vystavovali své věci ti nejoriginálnější z tehdejší neoficiální scény.

A největší kuriozum jeho života: za své fotky, za dokumentární fotky života, byl jako asi jediný fotograf v našich krajích odsouzen. V r. 1982 dostal za vystavené snímky (visely jen chvilku) deset měsíců vězení. Jeho fotky byly podle obžaloby tak realistické, až byly podvratné. Pravdivost ty mocné vždycky popuzuje. Štreit pocítil vězeňská vrata a mříže na vlastní kůži, teď fotil něco co důvěrně znal.

Foténky: apoštol fotografie

Před pár lety nafotil jiný cyklus o lidech, kterým se žije opravdu těžko, o bezdomovcích. Nazval ho Kde domov můj. Podobným dokumentárním způsobem, jakým pracuje ve vězeňské sérii, tam ukázal lidi zatlačené na dno, a kteří si přitom podrželi svou hrdost, vtipnost, lásky. Velký dokument o lidském údělu. Těmi oběma cykly, o vězních i o bezdomovcích (Štreit pracuje vždy v cyklech) fotograf jako by uzavřel svůj odkaz, kterým vstoupil do dějin fotografie.

Ty oba velké celky jsou také, politicky viděno, obžalobou dnešní české společnosti. Jak to že při svém bohatství dopustí, aby se lidé tlakem různých sociálních okolností dostali až do bezdomovectví nebo do kriminálu? V životě každého z nich byly momenty, kdy šlo něco udělat, pomoci mu a nastavit výhybku tak, aby neskončili, jak dopadli. Většina z tváří na těch fotografiích jsou mimochodem romské. Není v tom státě něco špatně, proč zrovna oni?

Ta současná výstava je o působení kaplanů, kteří vězňům nabízejí naději a útěchu, kteří s nimi jednají jako s lidskou bytostí. Klobouk dolů před jejich odhodláním a psychickým nasazením každého z nich jednotlivě. Znamená to ale, že laický, nekonfesijní stát, není s to sám nabídnout uvězněným naději a lidství jiným způsobem než je přenechat náboženství a církvi? Abdikuje ze své role? Psychologové a vychovatelé to neumějí, je jich málo, nejsou kompetentní?

Toto je Štreitova poslední velká výstava, tj. asi neuvěřitelná tisící čtyřstá první, protože tolik jich už má na svém kontě. Jindřich je jakýmsi buditelem, apoštolem fotografie, v tom u nás také nemá sobě rovna. Není snad týdne, aby někde nevystavoval své fotky, jimž něžně říká „foténky“, stále nové, a neukazoval tak lidem jednak pravdivou tvář života, jednak co znamená dobrá fotografie a jakou může mít, je-li takhle uměleckým dílem, sílu. Je v tom v českém i v celosvětové kontextu jedinečný. Nepohrdá žádným místem, sebemenší galérií nebo kulturním domem, brázdí Čechy a Moravu křížem krážem, všude se setkává s lidmi a oni na jeho výstavy chodí.

Ve Staroměstské radnici, v místě, kde by člověk myslel, že se vyskytují jen turisté, stála na lístek na jeho výstavu, když jsem tam byl, malá fronta domorodců. Lidé evidentně jeho jméno znají a mají chuť na jeho fotky chodit.

Ta výstava právě proběhla v Praze ve Staroměstské radnici a stěhuje se hned do Nového Boru (Městské kino, 8.10.-15.1.), potom do Opavy, Prostějova a Mladé Boleslavi.