Antonín J. Liehm: převozník mezi Čechami a Evropou zemřel

04. 01. 2021 | 14:55
Přečteno 908 krát
Člověk, který velmi ovlivnil československou kulturu i politiku 60.let, potom byl jedním z nejaktivnějších emigrantů. V Paříži vydával ojedinělou celoevropskou kulturní revue „Lettre internationale“, jež předjala pozdější spojení kontinentu.

A.J.Liehm na oslavě svých 80.narozenin v Paříži. Za ním francouzský filosof Tzvetan Todorov.      Foto archív Jitky de Préval
A.J.Liehm na oslavě svých 80.narozenin v Paříži. Za ním francouzský filosof Tzvetan Todorov. Foto archív Jitky de Préval


V prosinci zemřel Antonín Jaroslav Liehm. Lidí jako on je v Čechách a na Moravě málo, byl všude, na všechno měl názor, rád polemizoval a komentoval. Jako jeden z velmi mála Čechů znal osobně kdekoho v evropské i americké kultuře, a co je ještě vzácnější, znali ho i oni, od Sartra po italské filmové režiséry.

Celý život se snažil vymanit českou kulturu ze sebestředného zahledění, tlačit ji do světového kontextu, přinést srovnání a české problémy nahlížet prizmatem kontinentu a světa. V tom je jeho zajímavost. A v domácím českém kontextu má stále svou platnost. Domácí klapky na očích versus světový pohled. V širším pohledu lze jeho snažení vidět jako příspěvek k nikdy nekončící české diskusi: Západ nebo Východ? V Liehmově pojetí Západ, Západ levicový. O jeho vplývání do české kultury a o dialog s ním se snažil celý život. Pokud se nemýlím, tak dokonce i v dobách svého poválečného komunistického angažmá četl marxistickou utopii přes texty západoevropské levice a ne rusky.

Žil kulturou a politikou, stačil sledovat vše, co se šustlo v literatuře, divadle a hlavně filmu, znali ho dobře na filmovém festivalu v Cannes. O filmu napsal několik knih, jeho druhou ženou byla znalkyně italské kinematografie Drahomíra Liehmová. Byl světovým člověkem, propojoval lidi i kultury, rád kladl otázky, organizoval. „Evropská postava,“, napsal o něm v nekrologu francouzský historik Antoine Mares.

Inspirující, vybočující

Jeho rodinná a dobová situace ho hned v r. 1945 přivedla jako jednadvacetiletého do řad KSČ, což vzápětí znamenalo klasickou trajektorii poválečných levicových intelektuálů, poznamenaných předválečnou sociální situací, Mnichovem, válkou a holocaustem. Od marxistické utopie a některých nehezkých textů, na něž potom nebyl pyšný, přes reformismus 60.let po exil na Západ a v Liehmově případě i americké občanství.

Celý život se hlásil ke kulturní levici, i po pádu komunismu, kdy mu to u nás nepřineslo žádné výsluní, spíš upozadění. Zastával názor, že třetí cesta je něco, oč je třeba se znovu a znovu pokoušet, protože bez ideálu lepší společnosti, než současná, nejde žít. Na rozdíl od jednoduché představy některých o levicovém aktivistovi to byl velmi sečtělý a vzdělaný člověk, četl a debatoval v několika jazycích. Nechal po sobě dlouhou stopu, na kterou po r. 1990 usedl trochu prach zapomnění. Úplného či dočasného?

Od sovětské okupace žil krátce v Paříži, potom v USA a od r. 1982 po dlouhá desetiletí znovu v Paříži, kde se koncentroval intelektuální exil národů střední Evropy a v jehož kontextu se on prosadil jako výrazná postava. Jeho životní putování se podobalo Tigridově, s nímž se v Paříži znali, ale ideologicky rozcházeli, každý vydával něco jiného. Ke stáru, na prahu devadesátky, se vrátil do Prahy, jako soukromá osoba.

I dnes je inspirující a v mnoha ohledech vybočující postavou, jakých má česká kotlina nepatrně. Což mu nemohou upřít ani ideologičtí odpůrci. Politické nálepky jsou jedna věc a rozměr člověka druhá.

Kulturní politika

Především byl člověkem kultury. Celý život v ní žil, nasával ji, psal o ní, spoluvytvářel ji tím, že jí nastavoval zrcadlo novinářského kritika, kladl otázky. Takový člověk, který by byl s to pojmout celou oblast kulturního života, dnes v Čechách asi není. Znal se s kdekým z české před- a poválečné kulturní levice, pracoval s E.F.Burianem. Napsal knihu rozhovorů se zajímavými jmény českých 60.let, z tiskárny šla ale v r. 1969 rovnou do stoupy, potom vyšla se Sartrovou předmluvou francouzsky a v mnoha dalších jazycích. Česky až v r. 1990 pod titulem „Generace“.

Nebyl uměleckým tvůrcem, byl ale zapáleným glosátorem a novinářem i organizátorem, který mnoho věcí a lidí ovlivnil.

Tak jak jsem ho poznal, v Praze i potom v Paříži, jevil se jako člověk, který kulturu nepojímal jen jako individuální akt tvůrce, ale jako společenský fenomén. A jako fenomén politický. Obojí jako spojité nádoby, kulturní artefakt i politický kontext. Termín, který by ho asi nejlépe vystihl, je kulturní politika. Taky první časopis, který řídil, se jmenoval Kulturní politika (od září 1945, zrušen 1949). A taky kulturní politika, tj. zájem a podpora společnosti kultuře, byl koncept, který celý život obhajoval a doporučoval.

Tenhle jeho přístup je něco, co po r. 1990 u nás nemohlo rezonovat, doba tehdy otevřela perspektivu individuálním výbojům a iniciativě jednotlivce, v umění nejméně tak silně jako v podnikání. Kdy slovo kulturní politika mělo nelibý odér. Tenkrát jinak osvícený ministr kultury Pavel Tigrid prohlašoval, že by se jeho ministerstvo mělo zrušit, protože kultura si vystačí sama. A.J.Liehma s jeho kontakty a zahraničním jménem tenkrát po pádu komunismu nikdo do Prahy nezval.

Novináři s vážnou tváří tvrdili, že finančně podporovat domácí filmy je zbytečné, že to je relikt komunismu, protože ty dobré se přece prosadí a ty špatné přirozeně zajdou na úbytě. Že film je zboží jako každé jiné. Že kulturu přece nemůže nikdo „řídit“. Neuvědomili si v těch počátcích, že film není jen akt jednoho režiséra, který se sám od sebe prosadí jakousi vnitřní uměleckou hodnotou, ale taky a hlavně průmysl, a ve velkých zemích velký průmysl. Že aby se film prosadil, potřebuje distribuci, a ta se ho zmocní jen bude-li mít na tom nějaký zájem, finanční nebo jiný.

Chtělo to nějakou dobu, než se ukázalo, že filmy malé země, mluvené jinde nesrozumitelnou češtinou a hrané neznámými herci, se samy od sebe ve světě neprosadí. Podobně se zjistilo, že všechny země a kultury, včetně těch velkých francouzské, německé, italské či španělské, finančně podporují jak své spisovatele tak jejich překlady do ciziny. A jednou možná někomu dojde, že jestliže česká literatura má jen jedinou Nobelovu cenu, je to možná naivní představou, že jeden autor a jedna kniha se sami od sebe nějak v norském prostředí prosadí.

Teprve pozvolna se začíná chápat, že kultura země je její identitou a že aby mohla existovat a přežít, potřebuje nějakou celostní osvícenou podporu. Tohle je koncept, který byl A.J.Liehmovi blízký, a jak čas postupuje, ukazuje se, že asi nebyl úplně vedle.

Vášeň pro kulturu, vzepětí 60.let

V čem může být A.J. Liehm inspirativní, bez ohledu na politické zaměření pozorovatele, je jeho vášeň pro kulturu jako celek. Považoval za samozřejmé, že člověk musí být v obraze. Když jsem ho poznal, sledoval všechno, co se v české kultuře dělo, věděl o každé nové lepší knize, viděl tu snad všechna divadelní představení, každý nový film, který stál za to. Stihl toho neuvěřitelně hodně, na všechno měl svůj kousavý názor, daný jeho profilem a formováním v 60.letech. Ačkoliv žil v Paříži a do Čech pravidelně dojížděl, věděl, co se kde u nás v kultuře šustlo víc než většina lidí, kteří tu žili. V tom byl profesionál a měl vkus. Protože se celý život vzdělával, četl, koukal, diskutoval.

Byl až do konce svého života ztělesněním 60.let s jejich uvolňováním tehdejšího rigidního režimu a posouváním hranic možného, jakého se v tehdejším Československu odvažovali lidé kultury a jež obyvatelstvo napjatě sledovalo. Každý čtvrtek stálo fronty na jejich knihy, chodilo nadšeně a ve velkém na jejich filmy. Literární noviny měly masový náklad. To byl Liehmův svět, mnohokrát jsem ho potom slyšel říkat i četl, že 60.léta byla neopakovatelným vzepětím české i světové kultury. To bylo jeho krédo. Měl na mysli filmovou novou vlnu, literaturu, Laternu magiku, a všechny další výboje a experimenty, jež rozšiřovaly po malých kousíčcích hranice svobody. Jež zevnitř nahlodávaly totalitní režim, až přišlo Pražské jaro.

Evropský kontext české kultury

V čem je pro českou kotlinu především inspirativní a jedinečný, je jeho propojení se světovým kontextem, samozřejmost, s jakou se na českou kulturu a politiku díval prizmatem Evropy a světa, samozřejmost, s jakou se naučil a používal cizí jazyky.

S tím, že po celý život považoval Francii a její kulturu za jednoho z hlavních protagonistů (byť ji dovedl vidět kriticky a třeba prohlašoval, že francouzské divadlo není na rozdíl od anglického divadlem, ale jen deklamací textů). V tom byl také dítětem své doby a předválečného Československa. Když se v r. 1963 objevil v Praze Jean-Paul Sartre, zcela přirozeně stál vedle něj a tlumočil mu. Podobně když v r. 1968 přijeli francouzští surrealisté v čele s Jeanem Schusterem.
Dalším zdrojem možné inspirace pro dnešek bylo jeho nekončící úsilí vydávat periodika, kde by se střetávaly myšlenky a tříbilo myšlení na evropské rovině. V tom asi neměl obdoby.

Ještě v Československu 60.let byl jedním z per Literárních novin, později Literárních listů, jež tehdy znamenaly hlavní kanál liberalizačních proudů v zemi (v r. 1968 měly náklad přes 250.000). Psal tam hlavně o filmu. Spolu s pár dalšími byl potom jedním z nejvýraznějších spiritus agens pokračování „Literárek“, v italské emigraci vycházejících „Listů“. Za devatenáct let jejich existence přispěl přes stovkou textů, často pod pseudonymem Dalimil, až do r. 2016 stál v čele jejich redakční rady.

Lettre internationale předznamenala ještě neexistující spojení Evropy

V Paříži potom spustil nebývalý projekt, kulturně-společenskou revue „Lettre internationale“. V nezvyklém velkém formátu, s obálkami Jiřího Koláře, zdaleka přesahovala český exil, českou kulturu či středoevropskou emigraci. Byl to projekt, na jaký si do té doby nikdo v Evropě netroufl. Ve chvíli politicky rozděleného kontinentu propojit autory Východu a Západu, prokázat, že Evropa je jen jedna, že myšlenky té východní, unesené části, jak ji kdysi nazval Milan Kundera, musí zajímat i její západní část a být pro ni přínosné. Byl velkým propagátorem střední Evropy v Paříži. Svým časopisem zkusil vytvořit jeden kulturní melting pot kontinentu v době železné opony. Jinak řečeno hmatatelně prokázat, že rozdělení Evropy je dočasné a umělé a že jednou padne. V tom byl v 80.letech vizionářem.

Revue vydával od r. 1984 nejdřív francouzsky, získával pro ni texty nejlepších autorů celé Evropy i kvalitní obrazový doprovod. Úžasné bylo, že mu do jeho revue přispívali i ti nejznámější, počínaje třeba Umbertem Ecem, že ho znali, že měli v jeho jméno a projekt důvěru. Revue souběžně vycházela v několika jazykových mutacích, od první francouzské (od r. 1984 do r. 1993), a německé (od r. 1988) či italské po španělskou, maďarskou, rumunskou či dokonce dánskou. Každá mutace měla svou autonomní redakci, takže se mezi sebou částečně lišily.

Ten projekt Antonína Liehma ve svém rozsahu nepřežil, byl na svou dobu příliš ambiciózní a asi i drahý, ale myšlenka sama o mnoho let předběhla dnešní realitu sjednocené Evropy. Dodnes ale vychází stále ještě německá verze. Ta česká trvala jen pár let, od r. 1990 do r.1994. Což je k velké škodě dnešní české scény, která by takový všeevropský kulturní rozhled, jenž je mimochodem účinnou obranou před sirénami všelijakých nacionalismů, citelně potřebovala.

Prorazit hermetickou zeď od Evropy

Jiným způsobem mezinárodní rozměr měl Liehmův záměr s českou revuí „150 000 slov“, kterou vydával naopak pro československé čtenáře doma. Časopis hlavně politický, měl českému čtenáři, uzavřenému od západního světa hermetickou hranicí, umožnit, aby se orientoval v tom, čím žije svět a co se tam děje důležitého. Aby ho ty dráty a cenzura neodsunuly do pozice myšlenkového marginesu. Publikoval tam překlady západních textů a pamatuju si na pocit čerstvého závanu světových událostí, jaký člověk cítil, když v Praze v husákovských časech ten časopis v miniaturní podobě četl. Dostával se sem pašován ve velkém i v kapesním formátu 10x15cm tištěném drobným písmem, míval neuvěřitelných 150-300 stran, vycházel třikrát ročně. První číslo v r. 1982, poslední v r. 1991.

Liehmovým posledním mezinárodním projektem, jímž se snažil reagovat na nějaký nedostatek ve sféře výměny myšlenek a informovanosti, byly „Středoevropské noviny“. Krátce po pádu komunismu se z českých médií úplně vytratily zprávy o sousedech z bývalého bloku. Přitom všechny ty státy vyšly ze stejného marasmu a procházely stejným vývojem, stejně reformovaly své hospodářství, školy, zdravotnictví, vztah státu a církve a svůj cíl viděly v EU. Nebylo by nic logičtějšího než psát každý den o tom, jak to vypadá se reformami u sousedů. Skutečnost byla ale opačná, čtenář se dočetl víc o tom, co se dělo v Austrálii než v Maďarsku. A.J.Liehm přišel s nápadem publikovat texty, jež by popisovaly a srovnávaly, co která země na téhle nové cestě dělá.

Výsledkem byla jednotná měsíční příloha čtyř středoevropských deníků, polského, maďarského, slovenského a českých Lidových novin, která si vždy vybrala jedno téma a společně ho ve velkém komparativním textu probrala, plus přinesla informace o dění u sousedů. Tahle forma neměla ale velkou podporu svých deníků, česká verze zašla na úbytě po třech letech (asi v r. 1995), nejdéle vydržela v polské „Gazetě Wyborcze“.

Francie na něj nezapomněla

Liehmovo úmrtí prošlo bez větší pozornosti českých mainstreamových médií. Je to proto, že všichni jeho vrstevníci jsou už po smrti a on přežil svoji generaci? Nebo proto, že se svojí nálepkou levicového intelektuála, poválečného komunisty, nepasuje do dnešního kánonu?

Mimochodem byl odpůrcem pozdějšího rozdělení Československa, považoval to za historicky pochybný nápad. Proto byl také dlouho v redakční radě „Mostů“. A slovo „Česko“ nikdy nevyřkl, leda ironicky.

Jeho odchod ale zaznamenala média jeho druhé vlasti, Francie: půlstránkový článek o něm publikoval deník Le Monde (z pera politologa J.Rupnika) a dlouhou stať včetně rozhovoru s ním o celém jeho životě pařížská intelektuální revue „Esprit“ (z pera historika A.Marese). A na jeho pražském pohřbu byl francouzský kulturní rada. Český ministr kultury poslal alespoň věnec.

Článek vyšel také v Deníku referendum


P.S. Zajímavý rozhovor s AJLiehmem z r. 2013 pro ČRozhlas o zajímavých 60.letech, Literárkách a Listech, komunismu jako náboženství. Mluví přesně tak, jak jsme ho znali:
https://soundcloud.com/tomascerny/nas-clovek-v-praze-prem-1562013?fbclid=IwAR1kdIQS6auLSyCfrwQIZ_gxPUdsW4Qx3IuiQ0HBhPnF8h8htybCJAp1yiY

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy