Nový filmový dokument Víta Klusáka a Filipa Remundy ukazuje, jak temnou roli hraje katolická církev v životě polské společnosti. Nutí k zamyšlení, v jaké míře může hrozit podobný scénář i u nás.

Dvojice špičkových dokumentaristů Filip Remunda a Vít Klusák uvedla nedávno na festivalu Jeden svět svůj nový film „Jak Bůh hledal Karla“. Jako vždy zajímavý, objevný, na netypické téma. Klade spousty naléhavých otázek a nutí k přemýšlení nad podstatným a aktuálním. Film, který se nedělá pro zábavu, ale pro mozek. A který svou silou působí jako výkřik Andersenova dítěte „Král je nahý“.

Tím králem je přebujelá instituce, sebejistá svou politickou i ekonomickou mocí, manipulující masami: polská katolická církev a její hierarchie.

Ten film, jakýsi road movie, lze v prvním plánu vnímat jako setkání údajného českého ateismu a masového polského katolicismu, jako paradox dvou protipólů ve věci víry, které přitom žijí na dvou stranách jedné hranice.

Ve skutečnosti nejde ale o Polsko, ale o nás všechny. Film je působivým obrazem toho, jak se chová církev, pokud je u moci. A může to být kdekoliv. Ukazuje, jak to vypadá, když tato instituce ovládá myšlení velké části národa a politiku, když disponuje ohromným bohatstvím. Když církev formátuje člověka svým propracovaným způsobem od útlého dětství a když mu podle svých potřeb strukturuje celý další život. Když mu myšlení plní floskulemi, jež nevěřícímu připadají jako z jiné planety a věřící je bere za bernou minci.

Film ukazuje, jak polská církev pracuje s mechanismy, jak se zmocnit člověka na úrovni jednotlivce i davu, jak lidi přitáhnout na obří shromáždění na fotbalových stadionech, jež vypadají jako by z oka vypadla americkým předvolebním shromážděním. S předříkávači, slogany, předzpěváky, transparenty a vlajkami. Jak dovede využít potřeby člověka jako sociálního tvora být spolu s ostatními, dovede pracovat s davovou psychologií a se ztotožněním se s masou.

Kdyby šlo o jiná hesla a jiné rituální formy, mohl by mít divák klidně dojem, že se divá na reportáž ze sovětských končin, o tehdejších metodách indoktrinace a zpracování davu. Protože všechny ty formy, ty gigantické sochy vztyčované jednomu muži, jenž vzhlíží vzhůru k nebesům jako vůdce národa či lidstva, všechny ty masové rituály, které člověku neponechají prostor na odstup a racionální uvažování, ale nutí ho křičet s davem, až po zpověď/soudružskou sebekritiku, si jsou tak podobné.

Včetně rozporu mezi hlásaným a skutečným, včetně pokrytectví, které světu ukazuje svatouškovskou lásku a dobrotu a přitom nechá hierarchii volnou ruku k opaku. Za podmínky, že se vše zametá pod koberec a o přestupcích členů instituce se mlčí.

Pedofilie kněží

Režisérské dvojici se podařilo vyhmátnou snad vše, co je dnes v Polsku ohledně katolické církve aktuální a podstatné. Pederastii kněží vůči dětem a mládeži, kterou tam církev léta tolerovala a toleruje a jejíž nositele stále kryje. Svědectví lidí, kteří byli oběťmi a byli ochotni vypovídat, podávají decentně, ale i to stačí, aby se člověku dělalo mdlo. Právě pro to pokrytectví, s nímž to tolik kněží provádělo s pocitem beztrestnosti a přitom na veřejnosti mělo ústa plná slov o lásce k bližnímu a roztomilosti a nezkaženosti dítěte. Často o jejich činech věděla spousta lidí, ale všichni se báli se ozvat. Protože sáhnout na kněze je v Polsku prakticky vyloučeno. Mají za sebou mocnou instituci, která je kvůli svému image bude chránit a krýt. „Je to monstrum,“ řekl o knězi, který ho jako šestiletého zneužíval, jeden mladík, „ale církev kryje pedofily.“ Nikdo z kněží nebyl filmařům ochoten k tomu tématu cokoli říci, naopak, chtěli na ně zavolat policii.

Režisérům se také podařilo ukázat českému divákovi fenomén, jenž v Evropě nemá obdoby: mediální impérium kněze Tadeusze Rydzyka, který si nechá říkat otec Rydzyk. Je ředitelem rozhlasové stanice Radio Maryja a majitelem televizní sítě Trwam (Přetrvám), má vlastní školu mediálních studií, kde si připravuje redaktorský dorost. Snad na každém polském kostele (jichž jsou tisíce) je reklama na Radio Maryja, věřícím se doporučuje sledovat jen tento informační zdroj.

To rádio je útočné, ultrakonzervativní, otevřeně antisemitské. Často překračuje předpisy, jež má hlídat Rozhlasová a televizní rada. Je ale posvátnou krávou, na kterou si nikdo v Polsku netroufne, řekne ve filmu jeho kritik. Divák ve filmu uslyší z tohoto rádia: „Židé stojí v čele bezbožnosti. Propagují pornografii, podvádějí, obchodují s lidským zbožím“. Nebo: „My jsme vlastenci… a vlastenec se pozná podle toho, že je antisemita“. Tadeusz Rydzyk je šikovný člověk: stará paní řekne, že mu každý měsíc posílá pravidelně peníze, protože je tak chudý, že mu jeptišky musejí stále látat starou sutanu. Je si tím chudák jista. My se ale dozvíme, že ten člověk patří k nejbohatším v zemi.

Pro církev patří Hello Kitty k démonům

Filmaři se dostanou do domácnosti jedné ženy, militantní katoličky, která je pravidelnou a výlučnou posluchačkou této stanice. Díky ní ví, jak se má chovat jako žena a matka a jak vychovávat svoje tři dcerky, jak hrdě prohlásí. Holčičky nedávno vyhodily aktovku s nápisem Hello Kitty, i plyšáky s ní spojené. Proč? „Očišťovaly dům od všeho, co by se nelíbilo Bohu“ a v brožurce, kterou doporučuje Radio Maryja přeci stálo, že Hello Kitty byla stvořena „jako díkůvzdání démonům“. Připomíná to nedávný incident, kdy jeden polský kněz na veřejném prostranství před kostelem pálil knihy Harryho Pottera jako údajně černokněžnické. Z té brožurky holčičky před pyšnou maminkou překoktají seznam různých forem zla, kterého je třeba se vystříhat, třeba „gender“.

V jiné brožurce, tentokrát hříchů, se filmaři dočtou, že hříchem je třeba masturbace nebo umělé oplodnění. Polská církev léta brojí proti umělému oplodnění lidí, kteří jinak nemohou mít děti. Stalo se z toho v Polsku velké politikum. Léta se běžně praktikovalo jako u nás, ale od doby, kdy před pěti lety přišla k moci strana Právo a spravedlnost J.Kaczyńského, dělá stát všechno pro to, aby mu zabránil a lidi, kteří je potřebují, stigmatizoval. Na přání církve. Jenže režisér Karel, hrdina filmu, právě takovéhle dítě má, celý šťastný. Takže zhřešil?

Aby toho ještě nebylo málo, dostanou se filmaři i ke knězi, který vymítá ďábla, k exorcistovi. Ano, v 21. století uprostřed Evropy. A ten jim s vážnou tváří říká, že ďábel regulérně existuje a má velkou moc, jen je neviditelný. A cituje případ dívky, která prý „podepsala čtyři pakty s ďáblem“ a kterou vymítal, a ukazuje několik velkých šroubů, které ta dívka prý spolu se slinami v záchvatu vyplivla. Jako materiální důkaz ďáblovy existence.

Potřebuje víc Rydzyk vládu nebo naopak?

Tadeusz Rydzyk je mocný muž. Uvidíme ho, sice jen z dálky, na plátně, jak vévodí davovému setkání posluchačů svého rádia. Davu skanduje, že jsou všichni Poláci a katolíci. Čímž chce říct, že dobrý Polák musí být katolík. A potom přečte seznam důležitých hostů, kteří se dostavili na jeho setkání: ministr vnitra, ministr dopravy, ministr sportu, a dokonce premiér Morawiecki. V dnešním Polsku potřebuje premiér kněze Rydzyka a jeho mediální konglomerát stejně tak jako on vládu. Knězův politický vliv je velký a církev in fine může zamíchat volbami, jako už několikrát.

Film také zavítá do varšavského divadla Teatr Powszechny na „Prokletí“, avantgardní představení o církvi a Bohu. Za svou odvahu podívat se na tohle téma kriticky měli mladí divadelníci v době natáčení

na krku žalobu s možností trestu do dvou let, nemluvě o provokacích ultrapravicových bojůvek, které tam vnikly a házely na ně dýmovnice či pořvávaly před divadlem. Režisérem je Oliver Frljić.

Takové katolictví nemusí být jen v Polsku

Což nás vrací do Čech a Moravy. Je to tentýž režisér, který v Brně režíroval hru „Naše násilí a vaše násilí“, kam jako náhodou také pronikla skupinka provokatérů a snažila se představení rozbít. A kterou se kardinál Duka cítil tak uražen, že ač ji neviděl, podal na inscenaci žalobu.

Polský a český katolicismus není neprodyšně oddělen, naopak, jsou to spojité nádoby, jejichž průlinčitost usnadňuje jazyková blízkost. Kardinál Duka a jeho okolí se polskou podobou křesťanství hodně inspirují. Není náhodou, že stejná témata, proti nimž brojí církev v Polsku, se objevují i v rétorice církve české.

Tak jako v Polsku, i ona odmítá Úmluvu o potírání násilí na ženách, kterou přitom podepsala česká vláda, ratifikovala půlka Evropy a která církvi na západ od nás nevadí. Tak jako v Polsku, i ona si projektuje do genderu nepřítele, i ona popírá práva homosexuálů. Což jsou opět záležitosti, které západním církvím ani dnešnímu papeži nevadí, avšak v Polsku ano. Tak jako v Polsku, i ona se snaží proniknout do rad veřejných médií. Je dobré vědět, že v českých kostelech působí kolem sto padesáti polských kněží, kteří k nám byli vysláni jako do misijní země.

I pro to všechno stojí za to Klusákův a Remundův film vidět. Je odvážný, vyhmátl citlivé, českému divákovi dosud skryté místo. Odhaluje věci, které existují a o nichž nemáme v našich končinách ponětí. A nikde není psáno, že takhle musí vypadat katolictví jen v Polsku. Stačí, když získá politickou a mediální moc.

(Film je od minulého týdne v distribuci kin, promítal se už rovněž v Polsku)
Článek vyšel také v Deníku referendum