Napoleon Bonaparte stihl za svých dvaapadesát let života zreformovat celou Francii, převrátit vzhůru nohama Evropu a zároveň jí dát principy, na nichž si vystavěla svoje následující století.

Dnešní Francie, její identita, její veřejný a politický život a její instituce, jsou do značné míry plodem dvou lidí: Napoleona Bonaparte a De Gaulla. Každý z nich zavedl řadu věcí, které zůstaly a vešly do denního života běžného Francouze. Emmanuel Macron by se k jejich reformnímu elánu rád přiřadil, zatím toho ale příliš neukázal. Covid mu odebral příležitost a není ani jasné, nakolik jasnou vizi svých reforem má a zda na ně bude mít ještě čas.

Napoleon může být vnímán jako destruktor, a to hlavně v naší části Evropy, kterou prošel jako nepřátelskou vojensky. Byl to ale především velký konstruktor a právě tento odkaz po něm zůstal v dějinách.

Napoleon jako stále velké politikum Francie

Ve Francii je Napoleon dodnes velké politikum. Způsob, jakým je vnímán a interpretován, je vždy zrcadlem střetů, jež hýbou současností té země. Není mrtvou figurou minulosti, ale horkým současníkem.

V r. 1969, roce dvoustého výročí jeho narození, bylo možné o něj zakopnout na každém kroku, od reklam na těstoviny po dokola promítané filmy v televizi. Teď, dvě stě let po jeho smrti, je atmosféra jiná a i jeho připomínka je jiná. Stále o něm vycházejí desítky seriózních publikací a letos se konají desítky výstav. Prezident Macron shrnul oficiální pohled na Bonaparta takto: „mohl být duší světa i démonem Evropy“.

Francie zároveň ale ústy některých skupin zpochybňuje svoji minulost a totožnost, bourá některé pomníky a převrací zažité představy. Z Napoleona někteří ukazují jen negativní rysy, počínaje jeho znovuzavedením otrokářství či potlačením některých vzpour. Některé instituce a školy tápou, zda ho vůbec připomenout, popřípadě jak. Z ignorance či z politického pragmatismu opomíjejí historický kontext a Napoleonovu dobu interpretují očima dnešních politických představ.

V našich zeměpisných šířkách je Bonapart vnímán jako autokrat a vojevůdce, který převálcoval celou feudální Evropu a po dlouhou dobu porážel všechny monarchy, kteří se snažili udusit první republiku 19.století na kontinentu. Tak trochu francouzský Žižka, ovšem většího rozmachu a celoevropských ambic a mnohem vzdělanější. Byl určitě geniální vojevůdce a válečník (pokud lze vůbec slovo geniální vztáhnout na někoho, kdo vymýšlí, jak nejlépe zabít), vyhrával jednu bitvu za druhou, prohrál jich jen několik.

Po chaosu revoluce dal zemi řád

Co je však na něm daleko zajímavější a proč je pro Francii stále živý, je jeho smysl pro stát, jeho široká organizátorská a zakladatelská činnost veřejných institucí, ekonomiky i hospodářství. Je neuvěřitelné, kolik toho dokázal za svůj krátký život stihnout paralelně se svými stále novými válečnými taženími, která trávil s vojáky v poli. Je vůbec neuvěřitelné,

kde se v původně chudém klukovi z Korsiky, jehož mateřštinou nebyla francouzština, jediným vzděláním dělostřelecká škola a četba knih a fascinace starověkým Římem, vzala tahle státotvorná vášeň a dovednost. Je dobrou ilustrací toho, že převratné doby rodí neobyčejné osobnosti, selfmademany u nichž by nikdo na první pohled nečekal, čeho budou schopni.

K moci se dostal po deseti letech rozbouřených vod revoluce a je do značné míry jeho zásluhou, že neskončila v chaosu extrémů, ale že dokázal pragmaticky utnout její nejrůznější radikalismy a dát jí vyústění v systematizované státní organizaci, která přežila staletí a díky níž země začala rychle prosperovat.

Revoluce byla natolik silná a hluboká, že dokázala rozbít většinu struktur a návyků dosavadní společnosti (ve Francii nazývané „starý režim“), tedy veškerého dosavadního světa, což samozřejmě vedlo k momentálnímu chaosu, rozpadu ekonomiky, prázdné státní pokladně, růstu cen chleba a nezaměstnanosti.

Napoleon svým autokratickým převratem, který vedl až k jeho jmenování císařem (dle římského vzoru), utnul revoluční pohyb, zůstal ale věrný hlavním principům revoluce a dokázal je zformulovat a dát jim homogenní tvar nové společnosti, jakou dosud Evropa neznala. Dokázal ty principy zachovat pro budoucnost a učinit z nich základy, jež jsou dodnes soklem Francie. Ač lze u něj během jeho kariéry vystopovat různě pragmatické a heterogenní reakce na výzvy doby, celý život se držel dvou principů, jež mu vštípila revoluce: svobody a rovnosti.

Co víc, instituce, jež založil, a zákony, které nechal napsat, změnily celou Evropu. A to i přes jeho vojenskou porážku a chvilkovou restauraci monarchie ve Francii. Byly tak silné, novátorské a obecně platné, že se jimi ve svých reformách a likvidaci feudalismu chtě nechtě inspiroval celý kontinent 19.století, i když s Napoleonem původně bojoval.

Napoleon reformoval a budoval, kam se člověk ve Francii podívá. Jako všechno, co učinil v oblasti reformy státu, nevymyslel z ničehonic ani sám. Nestavěl ex nihilo, dokonal velkou syntézu a k tomu si povolal nejlepší mozky své doby. K napsání Občanského zákoníku vyzval nejlepší právníky, kteří vyšli z mnoha už existujících textů a principů a psali ho několik let. On mu ale dokázal dát konečnou podobu a prosadit do života.

Reformoval stát a celou společnost

Napoleon má na svém kontě novou ústavu, první Občanský zákoník světového významu, Trestní zákoník, nové administrativní rozdělení země na departmenty, systematické číslování domů v ulicích Paříže a začátek katastru, gymnázia, maturitu, řád Čestné legie i Akademických palem, založení Francouzské banky, frank jako novou měnu, založení burzy či regionálních obchodních komor, až po nařízení pochovávat do hloubky nejméně šesti stop, a mnoho dalšího.

To všechno vymyslel či částečně převzal a přeformuloval a vše dodnes funguje. Včetně třeba instituce prefektů, zástupců státu v každém départementu, bdících nad chodem státních institucí a bezpečnosti v teritoriu, které teprve dnes prezident Macron hodlá reformovat.

Podstatně přispěl k integraci Židů do francouzského národa, po té, co je francouzská revoluce poprvé v Evropě postavila na roveň ostatním obyvatelům.

Nechal po sobě také řadu staveb v Paříži i v regionech až třeba po vítězný oblouk v italském Miláně, založil v Louvru muzeum. Když táhl do Egypta, vzal s sebou kromě artilerie i desítky vědců, geografů, botaniků, zoologů, lingvistů, kteří přivezli ohromnou žeň informací, jež se staly pro Evropu zjevením, objevily pro ni tu starověkou civilizaci.

Byl spoluautorem nové ústavy, která byla v té době v Evropě naprostou novinkou.Vytvořila silnou centrální administrativu včetně ministerstev, jak je zná Francie dodnes, vymyslela tříkomorový legislativní systém. Z revoluce zachovala a zvěčnila nové rozdělení země na departmenty, čili okresy, jejichž velikost a tvar byly narýsovány tak, aby bylo možné z kteréhokoli místa dojet za den koňmo do okresního města.

Občanský zákoník - Napoleonovo životní dílo

Napoleonovým životním dílem je ovšem Občanský zákoník, tzv. Code civil nebo také Napoleonův kodex z r. 1804, který ve svém principu Francie používá dodnes (z původních článků v něm stále zůstala polovina). A co víc, Zákoníkem se inspirovala polovina Evropy, snad všechny země, jež Napoleon na krátko dobyl, státy jižní Ameriky i frankofonní Afriky. Otiskl se v zákonících Holandska, Itálie, Portugalska, Španělska, Rumunska, Polska (ve Varšavě byl používán do r. 1946), Kanady. Podstatně ovlivnil také německý zákoník BGB z r. 1896, od Napoleonových dob už platil v Porýní.

Napoleon si byl vědom jeho dosahu, když prohlásil „všechny bitvy, které jsem vyhrál, jsou pomíjivé, ale Zákoník po mně zůstane navždy.“

Zákoník znamenal prolnutí starého režimu s principy revoluce, uzákonil nově vztahy, na nichž mohla potom vyrůst moc třetího stavu, buržoazie. Základním principem byla rovnost všech před zákonem, věc do revoluce neslýchaná. Stejný typ soudů pro všechny, a nad nimi odvolací soudy a kasační soud. Druhým byla nedotknutelnost soukromého vlastnictví, k němuž měl mít právo přístupu každý – také ohromná novinka. A nade vším autorita státu, silného, dobře organizovaného. Po revoluci velká změna, která Francii vydržela dodnes.

Napoleon byl především systematikem, který chtěl, aby všechno fungovalo, zapadalo do sebe a nepřekáželo si: od geopolitického uspořádání kontinentu po chod armády nebo průmysl. Jeden velký stát fungující na celém území podle stejných pravidel byl oproti stovkám různých lokálních odlišností a privilegií feduálního řádu velkou novinkou.

Napoleonovým ideálněm byla funkčnost a veřejný pořádek, což se projevilo i v tom, že první článek nové ústavy říkal: „Vládnutí republiky je svěřeno císaři“. Republika měla tehdy jiný význam než dnes, rozumělo se jí jako „věc společná“, res publica.

Nový zákoník byl ohromným uvolněním produktivních sil země. Z dnešního pohledu ovšem nedostatečným, neosvobozoval každého. Žena zůstávala podřízena muži, otci či manželovi, dělníci museli mít pracovní knížku a bez souhlasu zaměstnavatele nesměli odejít. Ač revoluce zrušila na ostrovech, které patřily Francii, otroctví, Napoleon je tam z ekonomických důvodů zase zavedl.

Katolictví přestalo být státním náboženstvím

Ohromnou změnou byl konkordát uzavřený s Vatikánem v r. 1801, který nastolil nové vztahy s katolicku církví, také poprvé v dějinách. Aby uklidnil atmosféru v zemi po proticírkevních bouřích, prohlásil katolickou víru za víru většiny Francouzů, nikoli ale za státní náboženství. Nechal tak prostor i jiným, od protestantů po Židy a ateisty. Kněží se stali zaměstnanci státu. Napoleon sám údajně nebyl zcela ateistou, spíše teistou, podobně jako Voltaire, ke zpovědi nechodil. Klasickou ukázkou jeho vztahu k církvi jako instituci byla jeho korunovace císařem. Nekonal ji v Římě, jak se do té doby vždy dělo, ale v Paříži, kam si povolal do chrámu Notre Dame papeže, a před jeho zraky si sám nasadil císařskou korunu. Potom si ho mimochodem podržel chvíli v zajetí, byť luxusním, na zámku ve Fontainebleau.

Selfmademan císařem

Jaký byl Napoleon jako člověk? Byl dítětem revoluce a šancí, jaké dala lidem třetího stavu, do té doby nemyslitelným. Klukovi z víceméně chudé rodiny (byť kořeny aristokratické) dala možnost vyšvihnout se díky náhodě, píli a pracovitosti až na generála (ve 24 letech) a na hlavu státu. Té republice potom taky celý život bezmezně sloužil, byť si jako každý politik urval i kus luxusu pro sebe. Usadil a oženil dobře své příbuzné, sám se ale nijak osobně neobohatil. A i přes bouřlivost let, v nichž žil a v nichž padaly nejrůznější hlavy, nikdy nelikvidoval lidi ze svého okolí, v tom byl lojální.

Lecos z toho, co se o něm traduje, je mýtem a legendou. Třeba jeho výška a tzv. napoleonský komplex: ve skutečnosti měřil 169 cm, nebyl tedy malý. Narodil se na Korsice v roce, kdy byla teprve rok součástí Francie a kdy se tam mluvilo místním dialektem a Paříž byla kdesi daleko. Celý život měl prý s francouzštinou problémy, hlavně s psaním. Od deseti let ale žil na kontinentě ve Francii, v internátních školách, kde se mu prý kvůli jeho přízvuku posmívali, později na vojenské akademii.

Z tohoto v podstatě přistěhovalce se ale vyklubal nejzapálenější zastánce francouzské republiky, francouzského státu a národa. Ví se, že měl vášeň pro matematiku (odtud dělostřelec?) a hodně četl, od Vergilia po Voltaira, že ho fascinoval starověký Řím a jeho stát, že měl skvělou paměť. Nebyl to žádný válečnický primitiv, ale státník, organizátor státu a jeho institucí, reformátor hospodářství.

Celý život byl v konfliktu s Británií, která organizovala a platila všechny možné protinapoleonské koalice na kontinentě, uvažoval dokonce o invazi na britské ostrovy i o rozšíření francouzské Lousiany v Novém světě. Nakonec skončil jako anglický zajatec na Svaté Heleně. V národě byl nesmírně oblíben. Stačilo mu prý spát šest hodin denně, což mu umožnilo uskutečnit tolik plánů.

Francii po své porážce a uvěznění zanechal v nedobrém stavu, ve stejné velikosti, jako když začínal, veškerá dobytá území se vrátila do původního lůna. Jeho války stály Francii milión mrtvých vojáků a status poražené země. Zároveň ale země, která se díky jeho reformám eoknomicky rychle vzpamatovala a která inspirovala všechny ostatní k reformám a k přijetí ideálů, s nimiž přišla jako první.

Chybí české publikace

Že má Francie o Napoleonovi stovky knih, že třeba jen historik Thierry Lentz jich o něm napsal čtyřicet, není překvapující. Na světě o Napoleonovi existuje nějakých sedmdesát tisíc knih a stovka filmů. Překvapující ale je, že o této velké figuře, která svojí činností překopala celý kontinent, nemáme v Čechách a na Moravě snad žádnou důkladnou původní monografii a ani překlady vědecky uznávaných publikací. K mání jsou jen různé popularizační knihy. Nesvědčí to o jisté provinčnosti našeho intelektuálního života, který v mnoha případech pomíjí velké události světa a omezuje se na dílčí chytlavá témata?

Článek vyšel v Deníku Referendum