Festival Nové horizonty je pro lidi, kteří mají rádi filmy, kteří se sem kvůli nim sjedou z celé země, jejichž světem je kinematografie, režiséři, experimenty, objevy.



Nezvou sem žádné ministryně otevírat bazény, neukazují se tu byznysmeni s modelkami, politici sem nejezdí zahrát si golf a domlouvat obchody. Žádné červené koberce, žádný falešný lesk a hra na Cannes východu. Novináři nepíší o dekoltech večerních rób, ale o filmech.

Tohle je skutečný filmový festival. Zasvěcený kinematografii. Potkat tu můžete herce i režiséry světových jmen, všichni jsou ale civilní, bez flitrů. Uvádějí své snímky, zůstávají na debaty. A v sále můžete potkat třeba Olgu Tokarczukovou, literární nobelistku, která jako předsedkyně letošní poroty absolvovala všechny soutěžní seance.

Řeč je o filmovém festivalu Nové horizonty v polské Wroclawi. Doporučuji každému, kdo chce vidět oceněné novinky ze všech loňských významnějších světových festivalů, kdo chce vidět, co mu nikdy neukážou komerční česká multikina: odvážné filmy na nezvyklá, i aktuální, horká témata, inovativní formy, pro Středoevropana méně známé národní kinematografie, světové objevy. A v jedné sekci třeba taky filmy slow, dlouhé záběry, kde se zdánlivě dlouho nic neděje anebo jen nepatrně, ale které vedou k netušeným pocitům a k přemýšlení.

Festival propojený s městem a jeho obyvateli

Celý festival běží v devíti sálech multikina v samém centru Wroclawi, pár metrů od jejich Staroměstského náměstí, tedy tzv. Rynku. A taky v několika dalších kinech a divadlech. Letos tu promítli 231 filmů během šesti set představení, denně od rána do půlnoci. Vidět aspoň část z toho, co si zaškrtnete, znamená celodenní maraton. Výhodou je demokratičnost výběru: přes internet si rezervujete lístky vždy na ten den a na den budoucí, kromě pár rezervací pro filmové hosty tu nemají žádné vyhražené kategorie pro lepší diváky a pro veřejnost. Výsledkem jsou naplněné všechny sály, většinou mladými lidmi. Kteří se sem sjeli na deset dní ze všech koutů Polska i z ciziny.

Píši naplněné, což letos znamenalo naplněné ze tří čtvrtin, coronavirové předpisy dovolily obsadit pouze 75% křesel. Proto se také většina snímků promítala několikrát, aby se dostalo na všechny. Ve všech patrech kina i během projekcí měli všichni důsledně roušky. Sám jsem zažil, jak si uvaděčka během projekce všimla diváka, který si roušku chytrácky sundal, a jemně mu šla připomenout, aby si ji nasadil. Kontrast s karlovarským přehlížením předpisů, které jako by pro smetánku neplatily, nebetyčný.

Festival se neuzavírá do sebe, snaží se co nejvíc vstoupit do města. Na Rynku se každý večer po setmění promítá zdarma pro veřejnost na obří plátno, letos to byly třeba jihokorejský Parazit, Almodovarův Bolest a sláva, chilská Ema, francouzská Kozinka či Šarlatán Agnieszky Holland nebo Služebníci Ivana Ostrochovského. Mimochodem jediné filmy české či slovenské provenience, které se na festival dostaly, ač jeho organizátoři mají českou i slovenskou kinematografii v oblibě. Letos jsme toho ale mnoho co nabídnout zjevně neměli.

Festivalem žije celé město a desítky jeho zajímavých bister, kaváren a barů s nezvyklými jídly. Židovská, mexická, francouzská kuchyně, dvoupatrová veganská restaurace přímo na Rynku, pivnice s dlouhou řadou značek včetně mnoha českých, zmrzlinárny s inovativními druhy zvláštních exotických směsí, koblížkárna, před kterou stojí vždycky dlouhá fronta, aby se rozhodla mezi náplní z růžových květů, švestek, třešní, višní nebo meruněk.

Anebo klasická „Bohemia café“ ve stylu vídeňské kavárny či „Růžová kráva“, která v moderním interiéru nabízí levně tradiční polské pierogi, studenou polévku chlodnik růžové barvy s bělobou vajíčka natvrdo uprostřed a všechny možné polské tradiční lahůdky. Festival doprovázejí výtvarné akce, výstavy, performance. Ještě o půlnoci jsou ulice a náměstí plné, květinový trh na Solním náměstí v tu dobu stále překypuje pugéty všech možných vůní.

Celý život fascinován filmy, vychoval tisíce kinomanů

Duší toho všeho je Roman Gutek, člověk celý život zamilovaný do filmu. Za komunismu organizoval různé filmové kluby a po jeho pádu spustil Varšavský filmový festival, spoluzakládal Nadaci filmového uměni, a před dvaceti lety založil festival Nové horizonty. Nejdřív v Polském Těšíně, později ho přenesl do mnohem větší Wroclawi.

Svůj festival nevnímá jako cíl sám o sobě, zapadá do jeho mnohaletého šíření autorských filmů, vybočujících z konvenčního průměru, a vůbec filmové osvěty.
To multikino, v němž se v srpnu koná festival, provozuje celý rok a celý rok je v něm schopen nabízet kvalitní kinematografii, nikdy neustupuje komerci. Wroclaw je velké město a Gutek tam za léta vychoval početné publikum kinomanů, hladové po dobrých filmech. Na středních školách i na univerzitě tam už léta organizuje filmové semináře, přednášky, dílny. Studenti mají z jeho seminářů i zápočty. Sotva tam skončí Nové horizonty, nabízí zajímavě dělaný festival filmů pro děti a hned potom v listopadu každoroční festival amerických snímků.

Gutek svoji síť filmových seminářů rozšířil s léty na celé Polsko, tisícům mladých lidí otevřel oči pro kvalitní kinematografii. Zároveň je filmovým distributorem, má rád české režiséry, do Polska třeba vozil snímky Petra Zelenky. A k tomu provozuje i jedno z nejlepších kin ve Varšavě, kino Muranów. Tam také v r. 2016 proběhla ohromná, skoro půlroční přehlídka filmů československé nové vlny, kterou tehdy pořádalo České kulturní centrum.

Polsko je vůbec zemí, kde už za starého režimu vznikla hustá síť filmových klubů a tuhle tradici zájmu o kvalitní kinematografii se jim podařilo nějakým způsobem udržet dodnes. V kinech tam běží spousta zajímavých filmů, které v Praze neuvidíte, a mnoho mladých Poláků člověka udiví svojí znalostí světové kinematografie.

Kombinace Jihlavy a Cannes

Nové horizonty mají světovou úroveň, svou kombinací Uherského Hradiště či Jihlavy s Cannes, jeho schopností přitáhnout stovky lidí, kteří zbožňují chodit do kina, je unikátní i v evropském měřítku. A pro Čechy není problém si tam zajet.

Před pár dny skončil, začínal snímkem „Titan“ (zlatá palma z Cannes) a hlavní cenu udělil filmu „Theo a jeho metamorfózy“ francouzského režiséra Damiena Odoula.

Předsedkyně poroty Olga Tokarczuková to odůvodnila takto: „Věrni duchu soutěžní sekce festivalu, jehož posláním je podporovat tvorbu a úsilí vizionářských a nekompromisních autorů a autorek, kteří jdou odvážně vlastní cestou, často proti proudu a mimo módní trendy, kteří komentují nejpalčivější problémy svým vlastním, výjimečným jazykem, jsme se rozhodli udělit Grand Prix Festivalu odvážnému a překvapivému filmu, který je pro diváka vzrušujícím zážitkem a který mění perspektivu reality i kinematografie…“

Do Wroclawi to autem trvá z Prahy pět hodin, není to vlastně ani pořádně cizina. Koneckonců město bylo jakožto Vratislav od 14.století součástí Koruny království českého a svojí duší je i přes nesmírná zničení ze strany Němců a potom Rusů na konci války městem typicky středoevropským. Čech se tu cítí jako doma, architektura mu jen velmi slabě naznačí, že je tak trochu v cizině.

Přímý vlak z Čech, který tu existoval do konce války, stále nejezdí. Možná se ale politici obou zemí nějakých čtyřicet, padesát let po pádu komunismu na jeho obnově jednou dohodnou? Jezdí tam ale přímý autobus. Příští rok vám cesta zabere jen pár hodin.


Článek zveřejnil také Deník Referendum