Šance, že se na Hrad dostane žena, je nyní vysoká. Byla by vzpruhou pro ženy a dívky, že se i žena může dostat až na vrchol. Co by ale prezidentství D. Nerudové skutečně přineslo? Pomohla by řešit nerovnosti mužů a žen u nás?

V téhle chvíli to vypadá, že by se mohla poprvé do čela českého státu dostat eventuálně žena. Poprvé od založení Československa v r. 1918. Jak velká je ta šance a co by znamenala? Určitě nepominutelný symbol a civilizační změnu.

Situace má dvě roviny. První je, zda by byla většina voličů s to zkousnout ženu v čele státu. Dost často je slyšet, že stále ještě ne, ale jsou to zřejmě minoritní konzervativní hlasy, které se jen dovedou hodně prosadit. Velká část společnosti zjevně soudí, že naopak ano, svědčí o tom i dosavadní nemalá podpora kandidátky. Třeba na platformě Výzkumník Seznam více než tři čtvrtiny dotazovaných soudí, že na pohlaví hlavy státu nesejde 1/. A pokud by se dnešní kandidátka dostala do druhého kola proti Andreji Babišovi, měla by jako jeho jediná rivalka výraznou šanci.

Nerovnost žen a mužů není stále vnímána jako politikum

Druhou rovinou je osobnost konkrétní kandidátky, protože mnoho lidí by ji nevolilo jen proto, že je ženou, ale musela by přesvědčit osobním příběhem a kvalitami. A tady je spousta otazníků a nejasností. Ať už o tom, jaké byly její pohnutky pustit se do boje o Hrad a nakolik se pevně drží deklarovaných zásad, tak o jejím okolí, sponzorech, advokátním manželovi či způsobu, jakým vedla Mendelovu univerzitu.

Překvapivé je, že ač by svou kandidaturou prorazila ten pomyslný skleněný strop, který ženám blokuje dostat se výš, není mezi jejími podporovateli výrazně víc žen než mužů (třeba dle dat agentury STEM). O čem to svědčí?

Buď že české ženy nevnímají ženskou rovnost a ženská práva jako společenský problém a prezidentskou volbu jako příležitost k jejich prosazení, jinak řečeno že v mnoha případech nevnímají stále existující nerovnosti mezi ženami a muži jako politikum a necítí potřebu je změnit. Anebo to svědčí o tom, že nerovnost jako problém vnímají, ale konkrétní kandidátka je nepřesvědčila.

Feministické prostředí nevygenerovalo svou kandidátku

Je velká škoda, že české ženské prostředí nevygenerovalo do prezidentské volby kandidátku, která by tam šla s tím, že nemusí třeba ani nutně vyhrát, ale že využije možností mediálního prostoru a zájmu veřejnosti o kandidáty k tomu, aby šířila povědomí o nerovnosti žen a mužů, o domácím násilí a sexuálním obtěžování, o stále existující platové nerovnosti, o nedostatku zařízení, kam se mohou uchýlit mlácené ženy, o nutné redefinici znásilnění, atd atd. Témat je hodně, širší veřejnost o mnoha příliš neví či je nevnímá jako společenský problém, ale jen jako náhodné neštěstí jedné sousedky, která ještě kdoví, jestli si za ně nemůže tak trochu sama.

Reakce na případ politika Feriho ukázaly, jak je násilí na ženách ve společnosti bagatelizováno. Copak ho zpočátku mnozí političtí kolegové nechválili, že se k věci prý postavil „čestně“? Co bylo na jeho chování čestného? Že všechno nezatloukal? Že mluvil o jakémsi pochybení? Daleko víc se probíral jeho postoj než psychická traumata jeho dívčích obětí.

Funguje u nás řada nevládek a institucí, které s tímhle vším bojují a snaží se přinést pomoc, mají dokonce svou střešní instituci Českou ženskou lobby. Situaci a její nápravu vnímají ale zřejmě víc sociálně než politicky, prezidentskou volbu nevzaly jako politickou výzvu pro sebe. Jejich polské kolegyně jsou v tomhle dál, rozumí, že rovnost žen je politikum par excellence a že řešení je ve velké míře politické.

Jedním argumentem může být, že se ženám do politického boje o hlavu státu nechce, protože by čelily přívalu špíny a nenávisti. Že taková volba vždy znamená kvantum útoků, lží a pomluv, vůči ženě ještě odpudivějších než v případě mužů. Jistě mají pravdu. Danuše Nerudová, která se do toho boje pustila, ale ukázala, že se taková žena najde.

Česká realita není růžová

V západním světě je už několik let rovnost žen velkým společenským tématem, které se probírá na nejrůznějších úrovních a má nejrůznější dopady. Od zvolení mladé finské premiérky po aféru s obtěžováním uvnitř Nobelova výboru pro literaturu. U nás ale jako by jakožto společenský fenomén téměř neexistovala.
V běžném životě to u nás nevypadá, že by byly ženy nějak ostrakizovány. Na rozdíl od muslimského světa nemusí zakrývat svou tvář a postavu, nemají nikam vstup zakázán, mohou do restaurace i do hospody, mohou mít vlastní bankovní konto, mohou se rozvádět a žít samy, mají právo na interrupci. Máme ženu předsedkyní poslanecké sněmovny. Ženská práva rovná se u nás mužská práva, řeklo by se.

Ovšem pod povrchem není realita až tak záviděníhodná. V rámci Indexu rovnosti žen a mužů za rok 2022 se Česká republika umístila na 23. místě z 27 zemí EU 2/. Ženy u nás nemají stejný přístup na pracovní trh, chybí školky a jesle, ženy berou za stejnou práci menší plat než muži, fyzické nebo sexuální násilí zažila u nás každá třetí. Pohled na realitu taky ukazuje, že ve firmách a v politice existuje jakýsi skleněný strop, který se ženám nějak nedaří prorazit. Je mnoho institucí, kde na střední úrovni pracuje většina žen, ale jejich šéfem je vždy muž.

Dost liberální (či jen permisivní) česká společnost si do parlamentu zvolila nepoměrně vysoký počet konzervativců, kteří se většímu prosazení žen a jejich rovnosti brání. Je to vidět třeba na znevažujících a nepravdivých výrocích na adresu Úmluvy o potírání násilí na ženách, lidově zvané Istanbulská (jen proto, že ji Rada Evropy kdysi přijala na svém zasedání zrovna v Istanbulu), kterou česká vláda podepsala už r. 2016, ale parlament ji dosud neratifikoval.
Jiný příklad: teď mají politici států EU na stole návrh evropské směrnice o prevenci a potírání násilí na ženách, a přestože její podoba ještě není definitivní, česká vláda k ní už zaujala negativní stanovisko.

Nevystupuje jako feministka ale ani jako konzervativní žena

Danuše Nerudová nejde do volby s explicitní feministickou agendou, byť je pravděpodobné, že pokud by se octla na Hradě, nebránila by jí, v tom je zřejmě dostatečně liberální. Nakolik by ji ale aktivně prosazovala? Na veřejnosti nijak zvlášť urputně neprobojovávala rovnost žen, neprosazovala kvóty pro jejich zastoupení ve firmách ani se nějak neangažovala ve věci metoo. Zdá se ale, že postavení žen v české společnosti vnímá dost silně, že s ním není spokojena. Nakonec si sama lecos zažila, než se stala rektorkou. Tam také ve svém postavení podle vlastních slov dala výpověď někomu za sexuální šikanu.

Na jedné veřejné debatě s kandidáty padla otázka: jste feminista/feministka? Danuše Nerudová tehdy řekla: „Řeknu-li ano, v mnoha prostředích to zablokuje debatu. Jsem feministka ve smyslu rovných příležitostí, nejsem ale pro kvóty, protože společnost nelze změnit jen tak, že se něco rozhodne.“ A o postavení žen ve společnosti: „Ženy se často podceňují, necpou se do funkcí. Žijí stále v jiných socioekonomických vztazích než muži.“

Bude to stačit k tomu, aby jí ženy daly ve větší míře svůj hlas? Každý se řídí podle vícera kritérií a pouze to, že jde o ženu, stačit často nebude. Bude stačit její životní příběh? U bývalého generála je ale také mnoho výhrad, nikdo z těch dvou není křišťálový. Vybíráme mezi nikoli ideálními.

Na druhou stranu ženská postava na Hradě by byla výrazným symbolem a taky vzpruhou pro mladé Češky, že lze jít jako žena do politiky a dostat se až na vrchol. Vidí to už u slovenských sousedů, viděly to u německé kancléřky a dalších. Taková prezidentka by ovšem musela mít vůli a sílu se za rovné šance žen skutečně bít.

1/ https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-prezidentske-jen-tretina-cechu-chce-prozapadniho-prezidenta-221508#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
2/ https://www.vlada.cz/cz/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/aktuality/tz-genderove-nerovnosti-v-ceske-spolecnosti-stale-pretrvavaji--jejich-reseni-je-prioritou-zmocnenkyne-vlady-pro-lidska-prava-200829/

Vyšlo v Deníku Referendum