Země je v nebezpečné situaci, která nevěstí nic dobrého do budoucna. Macronův většinový vládní liberální střed nemá slušnou opoziční alternativu, opozici tvoří krajní pravice a velmi radikální levice, které vše bojkotují.

Jaký že byl pro Francii, tu největší zemi EU a sedmou ekonomiku planety, uplynulý rok?

Především skončil covid a s ním spojená omezení, přísnější než byla u nás. Situace ale stále není dobrá, ministr zdravotnictví proto nedávno doporučil, aby si lidé v MHD a na větších shromážděních zase nasazovali roušky. Zároveň přišlo horké suché léto, kdy téměř vyschla spousta řek a teploty byly nejvyšší za celou dobu, co je meteorologové měří.

Francii podobně jako celou Evropu zasáhla letos inflace, je tam 6%, což je pro Francouze, kteří ji léta vůbec neznali, šok (pro srovnání u nás je 16%). Zdražení plynu a pohonných hmot způsobené ruskou válkou dopadlo i na ně, ovšem méně než na nás. Francie dovážela z Ruska jen 17% svého plynu, zásobuje se hlavně z Norska. Velkou část své elektřiny, až tři čtvrtiny, vyrábí kvůli národní soběstačnosti z jádra, v tom nemá v Evropě obdoby. I ona se však v nedávných letech rozhodla atom omezovat, takže teď musela narychlo oživit výrobu z uhlí, z čehož má zisk český miliardář Křetínský, vlastník několika francouzských uhelných elektráren.

Vysoké ceny energií francouzský stát obyvatelům různě kompenzuje, donedávna třeba přispíval na litr benzínu částkou 30 centů, tedy asi 7 Kč. A teď v zimě pomůže rodinám, které topí dřevem, na jeho nákup příspěvkem od 50 do 200 euro, ten dostane přes dva a půl miliónu rodin.

Podobně stát přispěl průmyslníkům, malým i velkým. Macron totiž razil heslo: Ať to stojí co to stojí, ale domácí průmysl nesmí padnout.

Nebyla by to ovšem Francie, aby se tam nestávkovalo, většinou kvůli zvýšení platů. Teď o vánocích nevyjela nejméně polovina vlaků, na nový rok už snad pojedou. Na podzim stávkovalo pařížské metro, předtím rafinérie, takže u pump se táhly mnohahodinové fronty, stávkovali učitelé a třeba i baletky. Zároveň je po covidu tak jako u nás nedostatek číšníků a servírek.

Vzestup krajní pravice, debakl socialistů a klasické pravice

Politicky to byl hektický rok. V první polovině měla Francie před námi úspěšné předsednictví v Radě EU, v dubnu se konala volba prezidenta a hned poté parlamentní volby. Obojí ukázaly dramatické oslabení jak klasické pravice tak socialistů a naopak výrazný vzestup krajní pravice.

Ta se se v posledních letech snaží stát se akceptovatelnou pro většinu voličů a dostat se do vlády, mění proto svůj image (nikoli samozřejmě svou podstatu). Marine Le Penová proto změnila název strany a přenechala její vedení mladičkému sedmadvacetiletému politikovi Jordanu Bardellovi, jako signál, že se strana obrodila a je pro mladé. Její rétorika se už netočí kolem přistěhovalectví, ale tváří se jako obránkyně sociálně slabých, v podstatě jako dřív komunisté.

Jak se čekalo, prezidentem byl opět zvolen Emmanuel Macron, ani levice ani klasická pravice nenabídly kandidáta, který by ho mohl ohrozit. Jeho hlavní rivalkou byla jako už před pěti lety Marine Le Penová. Samozřejmě s ním prohrála, většina Francouzů si ji v čele státu nepřeje. Dostala však i přes kompromitaci s napojením na Putina 41,5% hlasů, což bylo největší skóre, jakého její strana a rodina Le Lenových kdy dosáhly. Ještě před deseti lety získala jen 18% a nedostala se ani do druhého kola.

Obojí volby zároveň ukázaly na klinickou smrt socialistů, donedávna vládní strany. Jejich kandidátka na prezidenta, přitom pařížská starostka, nedostala ani 2%. A do parlamentních voleb si strana ani netroufla jít sama, ale v levicové koalici, v níž první housle hraje velmi radikální Jean-Luc Mélenchon.

Volby zároveň ukázaly tragický sešup klasické pravice, dnes zvané Republikáni. Jejich prezidentská kandidátka dostala necelých 5%, což bylo nejméně v historii.
Francie je dnes ve velmi nebezpečné situaci, která nevěstí nic dobrého do budoucna. Macronův většinový vládní liberální střed nemá slušnou opoziční alternativu, opozici tvoří krajní pravice a velmi radikální levice, které v parlamentu systematicky bojkotují jakékoli vládní návrhy.

Oč má doma Macron spoustu problémů, o to aktivnější je v zahraniční politice. Je dnes nejvýraznější tváří EU, což třeba ukázala jeho nedávná státní návštěva v USA, vůbec první, jakou Joe Biden někomu nabídl.

Ohledně ruské agrese proti Ukrajině jsou francouzské veřejné mínění i média zcela na straně Ukrajinců, noviny válce denně věnují celé stránky. Francie Kyjevu poskytuje nezanedbatelnou vojenskou pomoc a Macron se snaží svými už pověstnými telefonáty přesvědčit Putina, aby přestal útočit, stáhl se z Ukrajiny a začal jednat. Až historie ukáže, zda jeho intervence a apely měly nějaký smysl, zatím sklízí kritiku.

Psáno pro ČRo.