Banalizace násilí mládeže z předměstí a tvrdá reakce policie začíná být problém. Na řešení by Macron potřeboval jednotnou politickou vůli, chybí mu ale konstruktivní opozice. Je jen ta radikální, která mu vše blokuje.

V pátek Francie slavila svůj velký národní svátek, pád Bastily. Tradičně to bývá velká lidová slavnost, všude ohňostroje, rodiny a mládež v ulicích, nejrůznější kulturní atrakce. Letos proběhl svátek podle úřadů obzvlášť pokojně. Což v dnešní Francii znamená, že bylo zapáleno „jen“ 255 aut, zadrženo „jen“ 96 osob, zraněno „jen“ sedm policistů , proti policii výtržníci stříleli pyrotechniku „jen“ v 51 případech.

Na to všechno ale dohlíželo sto třicet tisíc policistů, četníků, speciálních jednotek a bezpečnostních zaměstnanců, vláda vyhlásila na pár dnů zákaz kupování a používání pyrotechniky jednotlivci. Protože party adolescentů je už léta používají jako zbraň proti policistům. A podle médií si je prý opatřují z České republiky či z Polska přes Německo.

Takhle dnes vypadá klid ve Francii. Vláda je s výsledkem státního svátku spokojena, protože čísla jsou lepší než loni (kdy bylo 423 zapálených aut a 333 útoků pyrotechnikou na policii), ale hlavně proto, že se obávala, aby se neopakovalo ničivé šílenství z konce června, jehož záminkou bylo zastřelení jednoho adolescenta policií, a nasadila všechny síly, jež byly k dispozici.

Ve Francii se bohužel stávají už banalitou zapálená auta, hořící popelnice uprostřed ulic, vymlácené vitríny vyrabovaných obchodů a útoky na policii, i její tvrdé zásahy proti demonstrantům, při příležitosti nejrůznějších protestů, demonstrací nebo i svátků. Není to samozřejmě všude, většinová Francie žije klidný, zajištěný, blahobytný život, o dvě ulice dál od násilností jdou lidé s dětmi do parku nebo popíjejí na terase kavárny. Díky televizi a sociálním sítím mají ale obrazy ničení před očima všichni, i v zapadlých vesnicích, a fenomén násilí se tak vkrádá do života každého.

Kdo je za těmi násilnostmi? V podstatě dvě velmi odlišné sociální skupiny, pokaždé mladí muži. Zatím se projevují každá zvlášť, noční můrou francouzských politiků a policie ale je, aby se jednou nespojily do nějaké zorganizované rebelie.

Radikální krajní levice

Jednak krajní levice, která v zemi funguje od bouří v r. 1968 a různě se přelévá. Kapitalistická Francie je pro ni politické zlo, její nejradikálnější elementy se objevují na každé demonstraci organizované ať už odbory či žlutými vestami, to ony jsou autory potyček s policií. Její bojůvky jsou dobře organizované, mají odpovídající vybavení (plynové masky, helmy, praky…), vypracovanou taktiku rychlého úderu a zmizení, nebojí se policie, naopak vyhledávají s ní střety. Zkratkovitě se jim říká black blocks, pohybují se maskováni v černém, sociálně to jsou i lidé, kteří mají normální zaměstnání. Své násilí mají motivováno politicky, jako odpor proti kapitalismu a sociálním nerovnostem.

Byli aktivní i při velkých nepokojích koncem června, moc se o nich ale nemluvilo, protože nebyli zřejmě mezi zadrženými, jako profesionálové dovedli vždy zmizet.


Potomci přistěhovalců z předměstí

A druhou skupinou, mnohonásobně početnější a potenciálně nebezpečnější, jsou adolescenti z předměstí, vesměs druhá nebo třetí generace přistěhovalců především z Maghrebu a z Afriky.

Žije na vzdálených předměstích velkých měst, jež jsou koncentrací nejchudší části společnosti, žijí často v mnohočetných rodinách bez otců, pouze s matkou, která horko těžko své potomky uživí nějakou nekvalifikovanou prací a sociálními dávkami. Kluci mají ve škole často špatné výsledky (na rozdíl od dívek), škola je pro ně symbolem nenáviděného establishmentu spíš než možností sociálního výtahu. Nemají kvalifikaci a po škole jsou tudíž bez práce. Jejich život strukturuje parta, její kult násilí a machismu. Svou revoltu často projevují příklonem k islámu, který je na předměstích všudypřítomný a dodává jim jinou identitu, než je tradiční francouzská.

Často začnou s drobnou kriminalitou a násilnickým chováním, stávají se drobnými pěšáky v narkobyznysu, jehož šéfové jsou skutečnými pány a vládci předměstí. Neoficiálně se mluví o tom, že na státní svátek nebyl větší rozruch i proto, že bossové drogových sítí vydali pokyny ke klidu. Se svými drahými auty a stylem života jsou pro výrostky, kteří touží po produktech konzumní společnosti, jedinými vzory. Ty výrostky se francouzské společnosti nepodařilo integrovat.

Autoritou jen drogoví dealeři

To oni stáli za nedávným výbuchem týdenního ničení, zapalování aut v ulicích, rabování, útoků na policejní stanice, radnice, školy, knihovny, zkrátka na symboly státu, který ti aktéři nepovažují za svůj ale spíš za nepřítele. Došlo dokonce k osobním útokům na starosty a na policisty. Nemají žádné politické požadavky, nejsou nějak veřejně organizováni, jejich ekosystémem jsou party, gangy, kult násilí a konzumace.

Mezi třemi a půl tisíci zadržených byla třetina nezletilých, mnoho třinácti, čtrnáctiletých výrostků. Což ukazuje na to, že jejich rodiče, často jen matky, nad svými dorůstajícími syny nemají vládu a asi nad nimi už i zlomily hůl. Lze předpokládat, že byli jen malými pěšáky, kteří se nechali chytit policií, že skuteční organizátoři, kteří party svolávali a s téměř vojenskou taktikou je rychle přemisťovali a upozorňovali na pohyby policie, zmizeli a nic o nich nevíme.
Proč ta fascinace násilím, proč ta jeho bagatelizace, která ve střední Evropě šokuje?

Problém má mnoho příčin a řešení, pokud se nějaké najde, je složité a dlouhodobé. Francie do předměstí investovala miliardy na opravy a zvelebení budov, vybudovala hřiště a parky, které by jí česká sídliště mohla závidět. Problém ale není v urbanistice, ale v mentalitě.

Úkol, s nímž Macron nepočítal

Ty násilnosti vyjevily, že vedle prosperující, kultivované Francie existuje ještě druhá, která žije paralelními životy, velmi vzdálenými té první. A problém se neobjevil zničehonic, o podobných nepokojích jako nyní jsem psal už v r. 2005.

Pro Emmanuela Macrona to je ohromný úkol, s nímž při svém zvolení nepočítal. Samozřejmě situaci teď s vládou analyzovali a chtějí řešit jak zodpovědnost rodičů za své výrostky (včetně finančního postihu) tak zlepšení škol či různá opatření na podporu integrace. Na podzim se má přijmout nový zákon o imigraci.
Aby se ale něco skutečně změnilo, chtělo by to silnou politickou vůli a semknutost politických sil kolem jednoho projektu. A ta dnes ve Francii není.

Není konstruktivní opozice

Emmanuel Macron byl před šesti lety zvolen s tím, že systém klasických stran se přežil, že dělení na pravici a levici už nemá smysl, a že on zemi podstatně zreformuje. Své poslání viděl jako projekt reformátora, podobného jako byl Napoleon či de Gaulle. Mluvil hodně o budoucnosti, o nutnosti zmodernizovat Francii pro 21.století. V mladé generaci a v ekonomicky aktivních středních vrstvách tenkrát vyvolal velkou naději, tisíce lidí se spontánně hlásily k jeho hnutí Republika v pohybu. Dokonce i v Praze vznikla mezi mladými francouzskými expaty buňka jeho hnutí.

Co z toho elánu zůstalo, co skutečně změnil? Podařilo se mu snížit nezaměstnanost na úroveň, jakou Francie nepamatuje. Podařilo se mu za covidu udržet ekonomiku („ať to stojí co to stojí“) a přes mnohé bolesti prosadit důchodovou reformu.

Politicky ale dostal zemi do patové situace, kdy proti jeho vládní síle neexistuje slušná alternativa. Zkomírajícím socialistům i klasické pravici Republikáni vyzobal nejzajímavější politiky a tím ty strany oslabil, takže opozicí je jen demagogicko-nacionalistické Národní sdružení Marine Le Penové a radikální levicová koalice Nupes (Nová lidová a sociální unie). A Le Penová má stále větší šanci na příští zvolení.

Po loňských volbách už nemá v parlamentu většinu, pro každý zákon musí hledat podporu i u jiných stran, což jsou v praxi většinou jen pravicoví Republikáni. Ocitl se vlastním přičiněním ve slepé uličce, kdy nemá na výběr.

Otočka Le Penové

Le Penová se před pár lety rozhodla změnit tvář své strany, kterou zakládal ještě její otec a v jejímž čele nebylo jiné jméno než Le Pen. Z extrémní pravice, která byla vždy marginální silou, dlouho spojovanou s různými fašisty a která nikdy neměla šanci na účast ve vládě, se snaží udělat stranu přijatelnou pro lidového Francouze a pro mládež a jednou s ní sestavovat vládu. Proto změnila název strany z Národní fronty na Národní sdružení, abdikovala na její předsednictví, stranu ovšem stále drží pevně v rukou jako šéfka parlamentního klubu. Do čela strany dosadila mladičkého Jordana Bardellu, který se snaží šikovně přitáhnout mladou generaci. A přestala hrát primárně na anti přistěhovaleckou strunu, vzala na sebe podobu obránkyně lidových vrstev, které těžko vyjdou koncem měsíce.

S tímhle novým vybavením se jí v posledních volbách podařil do té doby nevídaný průlom, získala osmdesát devět křesel v parlamentu, zatímco ještě v r.2017 měla jen osm. Mezi ostatními poslanci zapanovaly obavy, jak se tito noví budou chovat, zda budou v parlamentu vyvolávat konflikty, křičet či dělat skandály. Skutečnost je opakem, Le Penová se rozhodla hrát hru slušňácké síly, poslance instruovala, aby chodili v kravatách, pracovali v komisích jako ostatní a snažili se zapadnout do etablovaných parlamentních zvyklostí.

Tahle taktika jí zatím skvěle vychází, stačí jí zůstávat v pozadí, občas udělat nějaké státotvorné prohlášení, zkritizovat vládu a pozorovat, jak jí jdou v kontextu nepokojů a všudypřítomného islámu preference nahoru. Její strana se stala součástí francouzského politického spektra, většinou obyvatel už není vnímána jako nepřijatelný extrém, ale pro mnohé i jako součást řešení. Podstata té strany je ovšem stejná jako v minulosti, pod rouškou rozevřené náruče stále zůstává krajně nacionalistická síla, která by chtěla zavést pevnou ruku, Evropskou unii obrátit někam dozadu a která se až do ruského útoku na Ukrajinu vyjadřovala pochvalně o Putinovi, jemuž jde o podobné cíle jako jí, a který ji částečně platil.

Mélenchonova radikální levice

Naopak spojená levice v koalici Nupes (131 poslanců) dnes ukazuje velmi radikální tvář, v parlamentu i na veřejnosti vyvolává skandály, chová se jako síla, která chce bořit, nikoliv nabízet vládní alternativu. Jejím jasným šéfem je radikální Jean-Luc Mélenchon, starší, charismatický, výrazně demagogický rétor, který je neustále v ulicích v čele všemožných protivládních demonstrací. Před minulými volbami se mu podařilo přesvědčit velmi oslabené socialisty, zelené a komunisty, že politicky zahynou pokud se neuchýlí pod deštník společné koalice, v níž ale prosadil prim své strany Nepoddajná Francie.

Socialisté, kteří bývali léta vládní stranou, měli Mitterranda prezidentem, se v té radikální společnosti cítí stále méně komfortně. Jsou ovšem rozděleni, část si myslí, že jejich přežití je možné jen v téhle koalici, část s tímto krokem nesouhlasila, třeba bývalý prezident François Holland a bývalí ministři. Socialisté jsou dnes slabí, nemají sílu na nějakou silnější alternativu vůči Macronovi, zvlášť, že někteří z jejich kolegů byli či jsou součástí prezidentových vlád.

Nupes jako celek blokuje veškeré Macronovy iniciativy, cílem jejich předsedy je povalit vládu a dostat ho do prezidentského křesla. Během posledních nepokojů, jež zachvátily celou zemi, jim trvalo velmi dlouho, než na půl úst odsoudili násilí v ulicích. Mélenchon svými výroky o údajném policejním násilí, systémovém rasismu policie a návrhy policii odzbrojit nepřímo výtržníky dokonce podpořil.

Klasická pravice jako jediná konstruktivní opozice

A potom tu je klasická pravice, dnes zvaná Republikáni, jež léta řídila zemi a měla několik prezidentů, Chiraka, Sarkozyho. Podobně jako socialisté také Macronovým přičiněním velmi oslabila a dlouho se potácela na hranici života. Dnes představuje v parlamentu jedinou sílu, která se se svými jednašedesáti poslanci snaží být konstruktivní opozicí. Mnoho zákonů pomohla Macronovi prohlasovat, včetně důchodové reformy, prezident ovšem musel přijmout řadu jejích modifikací směrem doprava. Výsledkem je, že jeho politika je dnes vnímaná v širokých vrstvách jako pravicová.

Dnešní Francie není klidnou zemí, stále častěji má ve svých ulicích projevy násilí, jak ze strany demonstrujících, tak policie. A politicky je v křehké situaci, k Macronovi dnes není vidět alternativu, opozice všechno neguje a odmítá.

Psáno pro Deník Referendum