Počítačové soubory ukrývají příběhy lidí, kteří je tvořili. Příběhy se občas uzavřou tak zvláštním způsobem, že nevíme, zda jde o náhodu nebo o něco jiného.

Před deseti lety jsem získal stipendium belgického státu a rok pracoval na Univerzitě v Louvain-la-Neuve. Spolupráce s profesorem této univerzity byla tak příjemná, že jsme před ukončením pobytu měli oba stejné přání. Napsat společně knihu. Uběhlo dalších asi pět let výzkumu a společných článků, když celkem přirozeně došlo na knihu. Po roce příprav jsme začali psát a na konci letošního června knihu dokončili.

Spolu s tím jsem dostal velmi osobní dopis. Pan profesor psal, abych knihu připravil k vydání a když vyjde, knihu mu přivezl ukázat, ať bude kdekoliv. Pochopil jsem. Nešlo o dobu pohody z dokončení. Pan profesor tři dny nato zemřel. Přes léto jsem knihu připravil k vydání a na počátku září kniha vyšla. Dnes mám letenku. Dovezu panu profesorovi knihu ukázat.

V den, kdy kniha vychází, se vydávám do lesní pustiny. Je tam staré zapomenuté poutní místo k tiché oslavě ducha i k poděkování. Hledám a prosím o cestu, jak s panem profesorem sdílet radost. Opouštím poutní místo a v pustině, kde roky nikoho nepotkávám, po několika minutách přede mnou stojí dívka. Petra. Je od včerejška na cestě. Té poutní, z domova do Santiaga de Compostela. Pochopil jsem, cesta k panu profesorovi.

Když otevírám počítačové soubory zmíněné knihy, %tintin je značka, která se do knihy netiskne. Označuje, kde večer s prací skončil, aby tu mohl ráno pokračovat. Ano, my dosud máme tu výsadu večer skončit a ráno pokračovat. A hledat rovnováhu mezi duchem a zrychlenými pohyby současnosti. A tak mi prosím dovolte popřát, ať Vám konce večerů a pokračování rán dlouho vydrží. A šťastnou cestu pane profesore. Šťastnou cestu Petro.