Před několika lety vyhráli Intel ISEF nebo EU Contest. Získali jednu z hlavních cen. Teď píší o tom, kde jsou dnes a jak svou výhru vidí zpětně.

Eva Černohorská



1. Evo, Vy jste se svou matematickou prací, se kterou jste soutěžila na SOČ, byla úspěšná, získala jste s ní i bronz na evropské soutěži EU Contest v r. 2007 ve Valencii, kam jste byla za SOČ nominovaná.

Možná se to bude zdát divné, ale za většinu mých úspěchů mohl pokaždé někdo jiný. Nikdy jsem netušila, že mám talent na matematiku, než mě v sedmé třídě poslali na matematickou olympiádu, kterou jsem vyhrála. Podobně to bylo se SOČkou. Celostátní kolo mělo pořádat v roce 2006 naše gymnázium a tak bylo osloveno pár nadějných studentů, jestli by nechtěli zkusit napsat SOČku. Až tehdy jsem zjistila, jak mě baví sedět hodiny ponořená do problému a jak moc dobrý pocit je po týdnu najít řešení. Shodou náhod bylo asi i to, že mi pan Kureš navrhl pěkné téma, které mi poskytovalo dostatek prostoru pro vlastní fantazii. Podařilo se mi zobecnit určité algoritmy, které umí poznat, že nějaký útvar v trojúhelníkové či šestiúhelníkové síti nelze pokrýt jinými útvary.

2. Jaké byly Vaše kroky po SOČce?

Nastoupila jsem na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Školních povinností bylo hodně, navíc Praha pro mě bylo místo, kde se daly realizovat všechny moje předchozí sny, takže jsem se například začala věnovat historickému tanci či začala organizovat matematické tábory Pikomatu pro talentované děti ze základních škol. V podstatě až ve chvíli, kdy jsem začala psát bakalářskou práci jsem si uvědomila, že díky SOČce jsem o krok napřed před všemi mými vrstevníky. Většina bakalářek jsou jenom kompilační práce, já jsem hledala téma, které by přineslo nějaké nové výsledky. Samozřejmostí pro mě bylo psát práci v angličtině a asi i díky tomu se nám podařilo práci publikovat v zahraniční sérii Lecture Notes in Computer Science.

3. Když se podíváte zpět, jak dnes vnímáte svůj tehdejší úspěch?

Mě se nejvíce líbí, že si moje práce na nic nehraje. Je z ní vidět, že ji psala studentka gymnázia, která nevěděla nic o vysokoškolské matematice a díky čistě logickým a geometrickým úvahám dokázala najít pěkný algoritmus. Myslím, že toto pole je plně otevřené gymnazistům, protože pro vysokoškolského učitele je opravdu těžké se oprostit od všech znalostí.

4. Jaké jsou Vaše další cíle?

Letos dokončuji magisterské studium a určitě bych ráda pokračovala na doktorátu. Můj zájem o geometrii je stále živý, zamilovala jsem si hlavně algebraickou geometrii a vůbec aplikace geometrie do počítačového modelování, v podstatě by se dalo říci, že hledáme způsoby, jak lépe a rychleji vykreslovat složité křivky a plochy na obrazovku.


Ondřej Čertík



1. Ondřeji, Vy jste se svou fyzikální prací, se kterou jste soutěžil na SOČ, byl úspěšný, získal jste s ní i čtvrté místo na americké soutěži Intel ISEF v r. 2004 v Portlandu (Oregon), kam jste byl za SOČ nominovaný.

Práci jsem dělal ve Fyzikálním ústavu AV ČR s mým vedoucím Antonínem Fejfarem (se kterým mě seznámil tehdejší ředitel mého Gymnázia Christiana Dopplera Zdeněk Kluiber), jádrem práce byl můj program, který implementoval model růstu mikrokrystalického křemíku v tenkovrstvých slunečních článcích. Hlavní kus práce jsem udělal myslím kolem roku 2002, a účastnil se SOČky na jaře 2003, kde jsem skončil první v oboru Fyzika. Na podzim jsem začal studovat fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, a na jaře 2004 jsem se účastnil Intel ISEF v Portlandu a získal čtvrtou cenu.

2. Jaké byly Vaše kroky po SOČce?

Vystudoval jsem teoretickou fyziku na MFF UK (bakaláře a magistra) a nyní dodělávám doktorské studium (Ph.D.) v oboru chemická fyzika na University of Nevada ve městě Reno. Díky Intel ISEF jsem se seznámil s lidmi na Portland State University, kde jsem strávil léto 2005, v létě 2006 jsem byl na stáži v Space Telescope Science Institute (STScI) v Baltimoru (to je místo, které řídí Hubblův vesmírný dalekohled). V létě 2009 jsem byl na stáži v Los Alamos National Laboratory (LANL), v létě 2010 v Lawrence Livermore National Laboratory (LLNL). V LLNL jsem i nyní na delší šesti-měsíční stáži.

3. Když se podíváte zpět, jak dnes vnímáte svůj tehdejší úspěch?

Už když mi bylo 15, tak jsem se chtěl dostat do Ameriky a žít a dělat vědu tady na nějakém špičkovém místě. To byl můj velký sen, ale trvalo mi 10 let, než se mi ho podařilo uskutečnit, protože jsem v USA nikoho neznal, bylo potřeba vízum, a letenka byla tak drahá, že jako student to bylo úplně mimo mé možnosti. Díky ISEF jsem se poprvé podíval do USA, a pak postupně se mi podařilo tady strávit několik stáží, a PhD studium, to už šlo jedno za druhým, nejtěžší byl ten první krok, což byla SOČka a ISEF.

Díky stážím jsem měl možnost poznat několik skutečně prvotřídních míst, kde se dělá věda na špičkové úrovni, a kde se určuje její směr, konkrétně STScI, LANL a LLNL. Když se na to podívám zpětně, tak vlastně od základní školy bylo pořád někde místo, kam jsem se chtěl dostat, jasný směr, kterým jít. Konkrétně dostat se na dobré gymnázium, pak na "matfyz." Dostat se do Fyzikálního ústavu v Praze, ještě v době mého studia na MFF. To jsou místa, kde se v Čechách dělá nejlepší věda (v mém případě, samozřejmě jsou i další ústavy pro jiné obory). Takže v Praze jsem měl skvělé podmínky, a mohl jsem dělat jenom fyziku, a dokonce bych vydělával víc, než průměrný student tady v USA.

Praha bych řekl, že je (v roce 2011) jedno z nejlepších míst, kde žít, skvělé město, je tam všechno, a pokud člověku vyhovuje práce, tak bych řekl, že kvalita života obecně je v Praze mnohem větší, než v průměrném americkém městě. Jenomže nebylo to pro mne. Stejně jako když se člověk přestěhuje z malé vesnice (kde je snadné být nejlepší v tom, co člověk dělá) do velkoměsta (kde je velká konkurence), tak bych přirovnal, že žít v Praze a dělat fyziku je jako žít v malé vesnici. Každý zná každého, a je poměrně snadné vyniknout v mém malém oboru ve fyzice. A postupně bych zlenivěl, zatrpknul a nebo bych si začal brzo myslet, jak jsem dobrej. Naopak dělat fyziku v USA, je jako žít ve velkoměstě, obrovská konkurence, lidí na mé úrovni jsou tu tisíce, a pokud člověk chce vyniknout, tak vlastně jediná strategie, která funguje, je tvrdě pracovat a snažit se udělat kus solidní práce. Na místě jako je LLNL nebo LANL (kde pracuje kolem 10000 lidí na jednom místě), to člověka ani nenapadne začít si myslet, že je dobrej, protože každý den vidí kolem sebe, že není. A to mi vyhovuje. Člověka to přirozeně formuje. Dlouhodobě, v USA člověk nakonec taky žije v blahobytu, ale musí se k tomu dopracovat.

Takže SOČka (a podobné soutěže) je skvělá věc, a já fandím všem jejím organizátorům, a můžu jedině doporučit všem studentům, aby se zapojili.

4. Jaké jsou Vaše další cíle?

Svatba (2. července 2011), udělat slušnou práci tady v LLNL, dokončit Ph.D., najít práci. Chtěl bych zůstat ve fyzice, tak uvidíme.


David Sehnal



1. Davide, Vy jste se svým programem Math Studio, se kterým jste soutěžil na SOČ, byl úspěšný, získal jste s ním i stříbro na evropské soutěži EU Contest v r. 2003, kam jste byl za SOČ nominovaný.

Vždy mě bavila matika a počítače, takže poté, co jsem se naučil trochu programovat, začal jsem na střední škole vytvářet matematický software Math Studio určený převážně pro vizualizaci matematických křivek a ploch. Ve škole jsem byl trochu popostrčen k tomu, abych se s tímto projektem prihlásil do SOČky - to jsem byl ještě v prvním ročníku na střední škole. Myslím, že jsem se tenkrát umístil na 5. místě v celostátním kole. Tohle mě docela motivovalo a tak jsem na programu pracoval dál a dal si ta cíl další rok SOČku vyhrát, což se mi povedlo. Přihlásil jsem se i do dalších soutěží, kde jsem byl také poměrně úspěšný, což mi docela zvedlo sebevědomí.

2. Jaké byly Vaše kroky po SOČce?

Po střední škole jsem vystudoval magistra na Fakultě Informatiky Masarykovy univerzity, kde teď studuji PhD. Zabývám se výpočetní chemií - převážně analýzou strukturních motivů v proteinech.

3. Když se podíváte zpět, jak dnes vnímáte svůj tehdejší úspěch?

Všechna ta ocenění na SOČ a jiných soutěžích byly příjemné události, ale není to to nejcennější, co jsem si odnesl. Je pravda, že mi ty papíry (diplomy atd.) pomohly dostat se na vysokou školu bez přijímaček. Ale mnohem důležitější bylo, že jsem se mohl víc flákat na střední škole a díky mým SOČ úspěchům mi to procházelo :). Trochu vážněji, studium na vysoké potom nebyl takový šok, jaký často vidívám u studentů prvního ročníku v cvičeních, které vedu. Velmi cenné jsou zkušenosti, které jsem v průběhu získal. Díky práci na Math Studiu jsem velmi prohloubil své programátorské a matematické schopnosti a během soutěží se naučil prezentovat svou práci - nejlépe fungují pěkné obrázky.

Na druhou stranu mé úspěchy neměly pouze pozitivní dopad - tedy alespoň dočasně ne. Nastavil jsem si laťku poměrně vysoko a dlouho jsem měl pocit, že musím sám sebe neustále překonávat. A moje "práce" měla potom za cíl překonávat pouze sama sebe a to se mi moc nedařilo - přišlo mi, že všechno co dělám je uplně zbytečné, protože je to stejně druhý den k ničemu. Trvalo mi nějakou dobu než jsem pochopil, že nejde pouze o to překonávat sám sebe, ale je mnohem důležitější, aby mě bavilo co dělám a nemusím s tím nutně vyhrávat mezinárodní vědecké soutěže. Paradoxně, zbytek potom přijde sám. Nedávno se mi podařilo získat stipendium na výzkum v rámci svého PhD studia a věřím, ze to bylo z části díky mým předešlým úspěchům, které začaly právě na SOČce.