Z malého nádraží
Částmi jedné strany malého nádraží jsou kolej, teplé a šikmé sluneční paprsky, bouda šíře lavičky z vlnitého plechu, podélná řada nově vztyčených kovových sloupků lamp, tabule s názvem stanice a divoce rostoucí barevné keře. Druhou stranu nádraží tvoří symetrický obraz první strany. Symetrii nenarušuje ani kamenný most s polní cestou klenutý nad kolejemi. Symetrii narušuje lidský jedinec právě přítomný na jedné straně malého nádraží.
Myšlenky lidského jedince jdou k divoce rostoucím keřům. Neprostupnějším a nepřehlednějším než jeho svědomí. Na rozdíl od přehledných řad kovových sloupků lamp jeho veskrze čistého vědomí.
Řady lamp v myšlenkách lidského jedince klesají od malého nádraží podél nekonečného množství schodišť. Stupně všech schodišť jsou stejně vysoké a jsou očíslovány přirozenými čísly. Hloubky stupňů každého schodiště se liší a odpovídají logaritmům všech prvočísel. Nejpohodlnějším se lidskému jedinci zdá schodiště vedoucí od malého nádraží přímo dolů s hloubkou každého stupně rovnou logaritmu dvou. Schodiště mizí ve vzdáleném moři. Nad ním je schodiště s hloubkou stupňů rovnou logaritmu tří atd. U jiného schodiště je ve výšce malého nádraží nad mořem teprve první schod. Právě tak ve vědomí lidského jedince vypadá obraz zeta funkce ze známé Riemannovy hypotézy.
Lidský jedinec sestupuje po nejpohodlnějším schodišti k moři a dále hluboko pod moře. Tak hluboko, aby mohl závidět rybám jejich pomalejší plynutí času. Podobně stoupá po schodech zpět. Již unavený se vydává na sestup a návrat po dalším schodišti s hloubkou stupňů logaritmu tří. Aby dokonale poznal zeta funkci, musí projít všemi schodišti až tam, kde bude rybám závidět. Dosud je nikdo všechny neprošel. Proto také nikdo nezávidí rybám.
V malém tranzistorovém přijímači naladěném na střední vlny počalo silně praskat. Jde o znamení, že elektrický vlak je asi dva kilometry před malým nádražím. Další schody dnes lidský jedinec nestihne. Tak mu prosím dovolte popřát, ať můžeme společně závidět rybám na nekonečných schodištích z obrazu zeta funkce.
Myšlenky lidského jedince jdou k divoce rostoucím keřům. Neprostupnějším a nepřehlednějším než jeho svědomí. Na rozdíl od přehledných řad kovových sloupků lamp jeho veskrze čistého vědomí.
Řady lamp v myšlenkách lidského jedince klesají od malého nádraží podél nekonečného množství schodišť. Stupně všech schodišť jsou stejně vysoké a jsou očíslovány přirozenými čísly. Hloubky stupňů každého schodiště se liší a odpovídají logaritmům všech prvočísel. Nejpohodlnějším se lidskému jedinci zdá schodiště vedoucí od malého nádraží přímo dolů s hloubkou každého stupně rovnou logaritmu dvou. Schodiště mizí ve vzdáleném moři. Nad ním je schodiště s hloubkou stupňů rovnou logaritmu tří atd. U jiného schodiště je ve výšce malého nádraží nad mořem teprve první schod. Právě tak ve vědomí lidského jedince vypadá obraz zeta funkce ze známé Riemannovy hypotézy.
Lidský jedinec sestupuje po nejpohodlnějším schodišti k moři a dále hluboko pod moře. Tak hluboko, aby mohl závidět rybám jejich pomalejší plynutí času. Podobně stoupá po schodech zpět. Již unavený se vydává na sestup a návrat po dalším schodišti s hloubkou stupňů logaritmu tří. Aby dokonale poznal zeta funkci, musí projít všemi schodišti až tam, kde bude rybám závidět. Dosud je nikdo všechny neprošel. Proto také nikdo nezávidí rybám.
V malém tranzistorovém přijímači naladěném na střední vlny počalo silně praskat. Jde o znamení, že elektrický vlak je asi dva kilometry před malým nádražím. Další schody dnes lidský jedinec nestihne. Tak mu prosím dovolte popřát, ať můžeme společně závidět rybám na nekonečných schodištích z obrazu zeta funkce.