Jsou všudypřítomné. Transcendentní nebo netranscendentní.

O netranscendentních pohledech mám představu, že jsou vestavěné v transcendentních, a že je někdy vysvětlíme. Transcendentní pohledy považuji za komplexní. Při jejich zjednodušování vznikají slepé uličky spletitého města, ve kterém snadno bloudím. Proto se nesnažím komplexní problémy zjednodušovat. Respektuji jejich komplexní povahu a zkouším tvořit komplexní pohledy nové. Pohledy, ve kterých slepé uličky pokračují dále mnohotvárným komplexním městem. Spíše komplexním než spletitým.

Města byla od počátku stavěna jako komplexní. Netranscendentní části byly zavěšené v transcendentních. Současná představa chytrých měst na tom pravděpodobně mnoho nezmění. Na počátku bylo Slovo pro vyjádření transcendentního pohledu. Nešlo o číslo ani bod, které pravděpodobně byly, na rozdíl od Slova, příliš relativizovatelné. Neuvádí se ani mysl, vědomí, myšlenky, emoce, které netranscendentní pohled nepopírá. Konečně ani čas nebo vztah k němu.

Ke komplexnímu pohledu náleží i vztah k nekonečnu. Po mnohá staletí se například přemýšlelo o množství nedělitelných bodů tvořících kružnici. V případě, že jich bylo "stejné" nekonečno, vycházel obvod dvou kružnic o různém poloměru stejný. Pragmatický G. Galilei dodával, že když dvě kružnice nemají stejný obvod, musí být mezi nedělitelnými body kružnice s větším poloměrem větší mezery. Přitom se vyskytovalo přesvědčení, že matematika a fyzika pracují perfektně i bez předpokladu, z jakého množství bodů se kružnice skládají.

Zajímavé řešení přinesly až nové pohledy na transcendenci nekonečného počtu nedělitelných bodů, totiž přidání jednoho rozměru navíc. Místo bodů se uplatnily nekonečně krátké úsečky, které sice mohly být dále dělitelné na body, ale komplexita počtu bodů se tady neprosadila. Přitom komplexita počtu nekonečně krátkých úseček představuje příběh sám o sobě, protože každá úsečka se skládá z nekonečného počtu takových krátkých délek. J. Kepler uměl s použitím nekonečně krátkých úseček stanovit plochu kružnice, I. Newton a G. Leibniz potom plochu ohraničenou křivkami.

Transcendentním pohledům nelze přiřadit délku, šířku nebo výšku podobně jako netranscendentním. Zmíněné geometrické řešení ukazuje, že respekt ke komplexitě spolu s vnitřně spjatou snahou přinést rozměr navíc souvisí s intuitivním civilizačním postupem, který se v matematice projevoval například jako číselný mysticismus, harmonie, geometrická symetrie apod.

Tak mi prosím o víkendu dovolte popřát nové pohledy, kde slepé uličky pokračují spíše komplexně, než spletitě dále. Přitom mé transcendentní pohledy za spletitým (proč?) oknem lehce objevíte.