Celkem nekonfliktně jsem smířený s tím, že v rámci celého lidstva a trvání života na zemi jsem něco jako d člověk. V matematice se tím vyjadřuje nekonečně malá veličina. Fyzik G. Gamow říkával, že to je veličina, za kterou se později dosadí nula. Sice to časem nahradili limitami, na podstatě to však nic nemění. A to ještě nezmiňuji, že z pohledu Vesmíru žiji v d čase a když zvážím součin d člověk krát d čas, tak tu vlastně vůbec nejsem.

Celkem nekonfliktně jsem smířený s tím, že jako d člověk vlastním patrně nejsložitější objekt v celém známém Vesmíru. Totiž mozek. Že moje d mysl vzniká v tomto mozku. A to ještě neuvažuji, že moje d mysl nemusí vznikat pouze v mém mozku. Může částečně vznikat i v mozku jiných lidí.

Celkem nekonfliktně jsem smířený s tím, že jako d člověk zemřu. A že ani nebudu znát důvod, proč žijící umírají. Co způsobuje přirozenou smrt. Zda jednoduše střádám závady organismu nebo mám nějaký genetický přepínač, který d života časem začne mít dost. A to ještě neuvažuji, že život je podle jedné definice síť zpětných vazeb, tak zřejmě jednou zvítězí ty záporné nad kladnými. Anebo jednoduše přestanou fungovat díky nastřádaným závadám či je přepínač vyřadí.

S čím se však nemohu nekonfliktně smířit je, že jako d člověk mám nejsložitější objekt patrně zamrznutý. Ten se totiž za většinu existence lidstva soustředil pouze na sběr potravy v nějaké kočující skupině a je v zásadě nepřizpůsobený na dnešní realitu. Dále je tak snad o d mozek. Věda, škola, technika, zaměstnání, globální společnost jsou všechno moderní přistěhovalci do mého mozku, který je, přes minulost sběračů, přijímá. Nemohu na něm ale chtít, aby rozuměl, proč je nejsložitějším objektem známého Vesmíru, jak v něm vzniká vědomí nebo proč život přirozeně končí smrtí.

Tak žiji jako d člověk v d čase, s čímž jsem smířený. D mozek však má d mysl nikdy nepochopí. I když, na co si stěžuji. Vždyť se svými čtyřmi d fakticky žiji v daleké budoucnosti. A příjemné žití v naší daleké budoucnosti dovolte popřát i Vám.