Kdybych byl bodem, tím nulovým rozměrem, věděl bych, že mohu něco víc. Mohu bodu dát barvu. Naplnilo by mě to štěstím.

Kdybych byl částí přímky a mohl se po ní pohybovat napravo či nalevo, věděl bych, že mohu něco víc. Mohu přímku pestrobarevně namalovat. Dát přímce mnoho barev. Naplnilo by mě to štěstím.

Kdybych byl čtvercem a mohl se v něm pohybovat napravo či nalevo, dopředu či dozadu, věděl bych, že mohu něco víc. Kromě barev mohu čterci dát výjevy ze skutečného života. Naplnilo by mě to štěstím.

Kdybych byl částí prostoru a mohl se v něm pohybovat napravo či nalevo, dopředu či dozadu, nahoru či dolu, věděl bych, že mohu něco víc. Kromě barev a výjevů ze života mohu prostoru dát skutečný život. Naplnilo by mě to štěstím.

Kdybych byl člověkem, komplexitou na hraně mezi řádem a chaosem, používající body, přímky, čtverce, prostory, věděl bych, že kromě barev, výjevů a skutečného života mohu něco víc. Naplnilo by mě to štěstím. Současně bych také věděl, že nemohu být nikdy šťastný, když budu vědět, že jsem vždycky mohl něco víc.

A protože jsme šťastní, nemůžeme tedy být lidmi. Se svými body, přímkami, čtverci, prostory jsme něčím víc.