I. Newton pohledem S. Freuda
Dělilo je dvěstě let. Oba svým způsobem studovali pohyb. I. Newton pohyb hmoty, S. Freud pohyb duševního života. Spojuje něco tyto dva pohyby? Možná více, než by mohlo být na první pohled patrné.
I. Newton založil svoje výpočty pohybu hmotných objektů na tzv. fluxi (dnes derivaci). Pokud je dráha "s" pohybujícího se objektu nějakou funkcí času "t," fluxe vyjadřuje rychlost změny "s" poměrem
[s(t + Δt) - s(t)] / Δt
kde Δt je nekonečně malý časový přírůstek. Fluxi je možné zkusit na vztah, který odvodil G. Galilei pro dráhu hmotných těles při volném pádu "s=at2/2." Dostaneme, že fluxe odpovídá rychlosti hmotného tělesa "at."
S. Freud založil svoje "výpočty" pohybu duševního života na tzv. psychoanalýze. Na entitách, jakými jsou vědomá a nevědomá část mysli. Vnímání rychlosti je spojeno s city, pocity, iluzemi, které mají schopnost přidat realitě pohybu fantazii. Stává se zkresleným. Proto je namístě rozšířit Newtonovu fluxi na Freudovu egofluxi
[s(t + Δt) - s(t)(1 - εΔt)] / Δt
kde každý máme své "ε" citů, pocitů a iluzí, tedy faktor zkreslující rychlost. Když je kladný, rychlost přeceňujeme, když je nula, rychlost vnímáme přesně a když je záporný, rychlost podceňujeme. Když je úměrný velikosti "s," můžeme mít sklon k vytváření bublin, když je úměrný kvadrátu velikosti "s," můžeme mít sklon k chaosu.
Ve světě kolem nás se mísí fluxe s egofluxí. Zatímco nebeským pohybům dosud celkem svědčí fluxe, pohybům v lidské společnosti, tedy např. v ekonomice, politice, vztazích, asi spíše egofluxe díky přítomnosti různých bublin a dalšího chaosu. Z tohoto pohledu je tedy nebeský pohyb singulárním případem pohybu duševního. A přítomnost faktoru "ε" nás činí lidmi.
Neumím odhadnout, jaké "ε" je pro člověka dobré. Intuitivně vnímám, že snad na hodnotě ani tolik nezáleží jako na tom, aby byla pokud možno neměnná, k čemuž patrně přispívají tradiční lidské hodnoty. A teď již zbývá jediné. Zeptat se své vlastní egofluxe, kam vlastně směřuje. A pánové Newton a Freud mohou žasnout, že to stále neví, když to v jejich dobách vypadalo tak nadějně.
I. Newton založil svoje výpočty pohybu hmotných objektů na tzv. fluxi (dnes derivaci). Pokud je dráha "s" pohybujícího se objektu nějakou funkcí času "t," fluxe vyjadřuje rychlost změny "s" poměrem
[s(t + Δt) - s(t)] / Δt
kde Δt je nekonečně malý časový přírůstek. Fluxi je možné zkusit na vztah, který odvodil G. Galilei pro dráhu hmotných těles při volném pádu "s=at2/2." Dostaneme, že fluxe odpovídá rychlosti hmotného tělesa "at."
S. Freud založil svoje "výpočty" pohybu duševního života na tzv. psychoanalýze. Na entitách, jakými jsou vědomá a nevědomá část mysli. Vnímání rychlosti je spojeno s city, pocity, iluzemi, které mají schopnost přidat realitě pohybu fantazii. Stává se zkresleným. Proto je namístě rozšířit Newtonovu fluxi na Freudovu egofluxi
[s(t + Δt) - s(t)(1 - εΔt)] / Δt
kde každý máme své "ε" citů, pocitů a iluzí, tedy faktor zkreslující rychlost. Když je kladný, rychlost přeceňujeme, když je nula, rychlost vnímáme přesně a když je záporný, rychlost podceňujeme. Když je úměrný velikosti "s," můžeme mít sklon k vytváření bublin, když je úměrný kvadrátu velikosti "s," můžeme mít sklon k chaosu.
Ve světě kolem nás se mísí fluxe s egofluxí. Zatímco nebeským pohybům dosud celkem svědčí fluxe, pohybům v lidské společnosti, tedy např. v ekonomice, politice, vztazích, asi spíše egofluxe díky přítomnosti různých bublin a dalšího chaosu. Z tohoto pohledu je tedy nebeský pohyb singulárním případem pohybu duševního. A přítomnost faktoru "ε" nás činí lidmi.
Neumím odhadnout, jaké "ε" je pro člověka dobré. Intuitivně vnímám, že snad na hodnotě ani tolik nezáleží jako na tom, aby byla pokud možno neměnná, k čemuž patrně přispívají tradiční lidské hodnoty. A teď již zbývá jediné. Zeptat se své vlastní egofluxe, kam vlastně směřuje. A pánové Newton a Freud mohou žasnout, že to stále neví, když to v jejich dobách vypadalo tak nadějně.