Petr Minařík

14. 01.

Slovenské vměšování do vnitřních záležitostí ČR

Petr Minařík Přečteno 3878 krát

Jednou z mnoho radostí, které v roce 1993 přineslo předsedům ODS a HZDS rozdělení Československa, bylo rozparcelování vlivu. A tolik potřebný klid na práci, kterou byla především privatizace státního majetku a ovládnutí distribuce strategických surovin. Klid znamená, že Praze do toho nebude mluvit Bratislava a naopak.

Dva samostatné státy znamenaly dvoje vnitřní záležitosti. Na vměšování vnitřních záležitostí se odvolávají diktátoři různých zemí, například běloruský prezident Lukašenko, aby měly vůbec nějakou odpověď na kritiku jejich spravování země; obvykle jde o lidská práva a další svobody.

Zrušené vměšování do vnitřních záležitostí toho druhého je největší ztrátou posledních dvaceti let. Zájem jsme nahradili korektností, kdy se prezidenti a premiéři potkávají víceméně pravidelně a pronášejí zdvořilostní fráze o vzájemném přátelství. Něco jako za časů věčné lásky s mocným, naprosto nevlastním bratrem na východě.

Žijeme v Evropě dobrých sousedů a k tomu patří kritika poměrů, které vedle panují. Není nic horšího, než když nám je jedno, jak to v nejbližším zahraničí vypadá. Naštěstí panovníci, prezidenti a premiéři nemají v dnešní Evropě hlavní slovo - je to společenství občanské, ve kterém fungují i jiné mechanismy než v podstatě zbytečné zdvořilostní schůzky politiků, kteří si nemají, kromě deklarativního souznění, co říct. Kde jsou ty časy, kdy Havel nejel za Mečiarem do Bratislavy... To bylo aspoň gesto přátelství vůči nejbližšímu sousedovi: s vaším polodiktátorem se nesejdeme, aby neutrpěly takzvané dobré sousedské vztahy.

Byla to česká média, která vydatně podporovala opozici vůči Vladimíru Mečiarovi, a to především v době, kdy neexistovala nevládní silná elektronická média; to se změnilo až se vznikem televize Markíza, která, ač pod křídly stejné skupiny jako zdejší Nova, hrála docela jiný part. Nechtěnou historickou zásluhou CME, v tomto případě Novy, bude i heroické reportování Eugena Kordy z mečiarovského Slovenska, za což mu tam "jen" zapálili auto.

Předseda Hnutí za demokratické Slovensko a trojnásobný slovenský premiér není nevinný medvídek, jak to může vypadat dnes, když je schovaný v obrovském paláci v malém lázeňském městečku. Mečiar má na rukách krev, ničení lidských osudů a ponížení prvních let nové Slovenské republiky. Trauma z mečiarismu existuje dodnes. "Tygr" odvedle by se jím možná opravdu stal, kdyby si dobrovolně a opakovaně do svého čela nezvolil někdejšího vystudovaného právníka v boxovacích rukavicích, který v politickém ringu zapomněl na všechna pravidla fair play i právního státu.

Slovenská média a bratislavská intelektuální kavárna zatím chodily kolem české politiky po špičkách. Je to pochopitelné. Marasmus mečiarismu nedovoloval vytáhnout hlavu z písku a vše české se jevilo lepší a snesitelnější. Je otázka, jestli to tak doopravdy bylo; pročeské vnímání dějin lze ale pochopit v situaci, kdy prezidentova syna vozí v kufru auta a centrem hlavního města běhají holohlaví výpalníci jako neviditelná ruka klientelistického trhu.

Časy se mění. Slovenský deník SME zveřejnil komentář, ve kterém jeho autor správně srovnává mečiarismus a zemanismus. Jak jsme si Češi a Slováci hodně podobní, tak tato podobnost je extrémní a nijak příjemná. SME jsou noviny, které mají obrovský kredit (ačkoli ne každý na Slovensku si to myslí - mnoho politiků by je označilo za
aktivistické, já naopak za noviny s názorem, které se nebojí konfliktu). Ostatně právě SME bojovalo v časech mečiarismu, leckdy zcela osamoceně na tamní mediální scéně.

Přišly časy, kdy se Slováci zajímají o naše věci veřejné. Konečně. Tento pohled je nesmírně cenný a chyběl nám. Miloši Zemanovi se to nelíbí. Oponuje, že on byl ten, který kritizoval Vladimíra Mečiara, a má pravdu. Je také fakt, že to byl Zeman, který se odmítl setkat s Alexandrem Lukašenkem při návštěvě opozičních socialistů v Minsku, ještě za časů, kdy byl sám, byť v tomto srovnání velmi luxusní, opozici. Jen pro pořádek doplňme, že Schwarzenberg se s Lukašenkem setkal v době našeho předsednictví EU, a bylo to správně. Rozdíl není v tom, proti komu kdo bojuje, ale co sám reprezentuje.

Éra Miloše Zemana nebyla mečiarismem, tak jako Bratislava není Praha a Dunaj Vltava, přesto k němu měla nejblíž. Miloš Zeman přebral vládu po Václavu Klausovi a měl možnost změny: rozhodl se pro kontinuitu, a co více, dokonce pro spolupráci maskovanou opoziční smlouvou. Není důvod si myslet, že Miloš Zeman převezme otěže od Václava Klause nyní a bude se chovat jinak. Sám by nejspíš odpověděl bonmotem, že starého psa novým kouskům nenaučíš.

Zeman nechce poskytovat rozhovory slovenským médiím, protože uplatňuje kolektivní vinu za komentář v jednom deníku. Po případném nástupu na Hrad se přestane bavit i s námi ostatními, nenajde si čas ani postrašit redaktorku televize Prima. Má před sebou úkoly, které mu na papírku sepsal Václav Klaus, a ty musí do puntíku, protože předchůdce byl puntičkář, splnit.

Slováci stáli před volbou, jestli za prezidenta zvolit Mečiara, nebo Gašparoviče; obrovské dilema, mnohým oprávněně nevyhovoval ani jeden z nabízených mužů, přesto semknutí proti jasnému zlu zvítězilo. Gašparovič především ve svém druhém období už není jen směšný, ale v souvislosti se zásahy do právního systému začíná být i nebezpečný. Ale oproti tomu, co by rozehrál Mečiar, je to jen hořký čajíček. Díky tedy Slovákům za vměšování do našich vnitřních záležitostí. Slibujeme, že ani my na Harabina ve zlém a Bezáka v dobrém nezapomeneme a vmísíme se do debaty, až to bude třeba.

08. 01.

Problém hodných lidí a lidovců

Petr Minařík Přečteno 3312 krát

Táňa Fischerová je milá a hodná paní. Výborná herečka, na kterou si vzpomenete z Konce velkých prázdnin, seriálu Jeleny Mašínové a Pavla Kohouta, který v devadesátých letech rehabilitoval pojem seriál (aby ho následně poslala ke dnu současná televizní produkce). Ale to není podstatné.

Fischerová má právo kandidovat na prezidentku republiky stejně jako Zuzana Roithová, kterou bych si na Hradě i docela přál. Volit ovšem nebudu ani jednu, a nedoporučuji to ani příznivcům obou dam, ba ani jejich přátelům nebo jim samotným.

Být hodný je prima. Jedna novinářka z Respektu prý řekla po rozhovoru s Táňou Fischerovou, že má chuť přepadnout benzínku, aby ze sebe to dobro smyla. Aspoň to o ní napsal na facebook její bývalý regionální kolega a dnes velké zvíře z MF Dnes. Když už i lidé z Respektu se bojí dobra, které se tam jinak v pilulkách podává na každé poradě, je to na pováženou. Nicméně o to nejde.

Dobrem bychom ovšem neměli zničit možnost zlikvidovat zlo. Zkrátka, někdy je dobré bombardovat Drážďany a profackovat opilého útočníka, děje se tak v zájmu hledání pravdy a lepších perspektiv (pro útočníka i Drážďany). Táňa Fischerová nechce položit kandidaturu, nejspíš proto, aby nepodvedla ty, kteří jí s kampaní pomáhali, stáli a stojí za ní. To je - bez ironie - milé. Jenže její dobrovolníci a podporovatelé tu pak spolu s námi budou žít pod Milošem Zemanem, dobrákem opoziční smlouvy, a bude po legraci.

Zuzana Roithová jede za lidovce, takže chce uhrát co nejlepší výsledek, aby KDU-ČSL měla promo pro příští sněmovní volby; kdyby se jí podařilo 7, nebo dokonce 9 procent, tak by předsedu a všechny potěšila, protože by to bylo potvrzení, že lidovci na celostátní úrovni nejsou mrtví. Ale s Milošem Zemanem přijde do české politiky tlak na zavedení většinového volebního systému, který počítá se dvěma stranami a komunisty. S lidovci se v této hře nepočítá (o zelených ani nemluvě).

Kandidátky Fischerová a Roithová musí přece vědět, že vstoupily do politického zápasu, nejde o středoškolskou olympiádu, kde je radost z každého umístění; vítěz bere vše. Je velmi pravděpodobné, že příštím prezidentem bude Miloš Zeman, který to dobré ve svém životě vykonal na stránkách Technického magazínu v osmdesátých letech, pak už následovala jen tichá či otevřená podpora klausovského klondyku. Jan Fischer prožil konec normalizace v KSČ, nikoliv z přesvědčení, ale kvůli kariéře, jak nás uklidňuje, aby svou životní pouť završil posluhováním Mirku Topolánkovi a Jiřímu Paroubkovi, za což ho nepochopitelně český národ zbožňuje a jednou mu dá na hrob vytesat zlaté úřednické klopy. Čert už teď vem, kdo z těch dvou jehorší.

Ještě není pozdě a byl bych rád, kdyby si Táňa Fischerová a Zuzana Roithová uvědomily, že jejich setrvávání v prezidentském seznamu je pouze stafáž srovnatelná s angažmá předrevolučních lidovců a socialistů v komunistické Národní frontě. Kupříkladu Bobošíková to ví, a proto drží pozice, aby Zemanovi - stejně jako před lety Klausovi - pomohla na Hrad.

07. 01.

Zeman chce většinový systém už pro první kolo

Petr Minařík Přečteno 9097 krát

Bojím se, že to nedopadne s prezidentskou volbou dobře, ale úplně nejvíce se bojím, že bych k tomu přispěl sám setrváváním na postoji, že prostě z nabízené devítky není koho vybrat. Je třeba přebírat, ale nakonec se volitelný kandidát pro první kolo nalézt dá.

Strategie Miloše Zemana v cílové rovince je geniální. Uzavřel s Janem Fischerem opoziční smlouvu ještě před tím, než první volič vejde do té které třídy základní školy, aby do urny vhodil hlas. Taktika je nebezpečně jednoduchá. Fischer se stáhne a Miloš Zeman přidá, vytvoří se dojem, že už první kolo se točí na principu většinového systému, takže si můžete svobodně vybrat mezi Zemanem a Fischerem - ve skutečnosti ale jen mezi Zemanem a Zemanem, protože v tom opravdovém duelu už je Jan Fischer bez valné šance. Dlouho očekávaný Fischer je zkrátka příliš nudný a prázdný, než aby dokázal bojovat s mužem, který rád hladí hezké stomy, který je sice důvěřivý, až mu to někdy škodí, ale zato má sebevědomí, že by se dalo krájet jako špek. Kontinuita Klaus-Zeman nám bude zachována.

Zvolit Jana Fischera za prezdienta neznamená katastrofu, na Hradě bude dlít produkt české normalizace, který to dotáhnul daleko i po dějiném zvratu, jemuž neodporoval a nejspíš ho i vítal. Ovšem nastavovat si takto silně zrcadlo je buď znakem masochismu, anebo totální tuposti. Myslím, že jde o druhou možnost.

Miloš Zeman není produktem normalizace a vše kolem něj nasvědčuje, že je vše jen ne šedá kreaturní myš minulosti. Přesto se o light normalizaci s lidskou tváří pokusil několikrát. Byl blízko, a ačkoliv s nynějším prezidentem prohráli, pomníky tržní perestrojky, kdy můžete svobodně cestovat a jíst kila pomerančů, ale nemáte jistoty spravedlnosti a rovnosti, jsou tu doteď a oba pánové na ně denně nosí čerstvé květiny.

Opoziční smlouva neměla naši zemi zajistit proti otřesům způsobeným politickými trpaslíky, jak se nynější lídr neparlamentní SPOZ vyjádřil o třetí nějsilnější parlamentní straně té doby, anebo přivést Česko na cestu prosperity a la Rakousko, kde se také léta střídali lidovci se socialisty jako na pražském orloji. Banky byly vybrány a strategický průmysl rozkraden. Byl čas udělat tlustou čáru a ze zlodějů, korupčníků a jejich lokajů vytvořit elitu, která bude mít nejen peníze a moc, ale také legitimitu. O to tu šlo v časech premiérování Miloše Zemana.

Přemysl Sobotka na příštím kongresu ODS získá titul čestného předsedy, čímž novodobý guru reálpolitiky Nečas zabije dvě mouchy jednou ranou. Splní Klausovo přání, aby na Hrad usedl Zeman, a obsadí formální post ve straně, o který nikdo z emeritních předsedů nemá zájem (opět se skloňuje podle vzoru Klaus). Prezidentský kandidát smutné postavy Sobotka si čestného přededu zaslouží, protože tohle by pro občanské demokraty kdekdo neudělal. Jestli ho porazí Fischerová s Roithovou, je ve hvězdách, nicméně s jistotou lze tvrdit, že Sobotkův výsledek je jedno všem napravo i nalevo.

Nevolit Táňu Fischerovou, Zuzanu Roithovou a Vladimíra Franze jen proto, že nemají žádnou šanci, mi přijde málo. Kdybych cítil, že Zuzana Roithová chce zvítězit a věří tomu, uvažoval bych o ní. Kdybych si o Táně Fischerové nemyslel, že je obecně proti světu jako takovému, protože v něm žijí špatní lidé, zvážil bych to, ale nejspíš ani to, nesedí tam toho víc. Vladimír Franz by měl můj hlas za příslib, že přispěje ke zrušení prezidentského úřadu, což by museli kontrasignovat i všichni předsedové komor paralamentu, politických stran a pro jistotu i pan Zavadil za odbory.

Karel Schwarzenberg vykonal heroické činy, které mu nikdy nesmějí být zapomenuty, ale odehrály se většinou před rokem 1989 anebo krátce po něm. Schwarzenberg nebyl nikdy úspěšný ve volbách v Rakousku a do české politiky se dostal přes pověst tajemného knížete a chybu Martina Bursíka, které zřejmě lituje. Dnes nelze Karla Schwazenberga obviňovat z ničeho, není za své jednání úplně odpovědný, ale také proto ho nelze volit za prezidenta České republiky. Bez jakékoliv ironie si myslím, že pro Karla Schwarzenberga je politika trápením, které si neměl dopřát. Zaslouží si úctu a odpočinek. Zvolením bychom ho uvedli do ponižujícího postavení, a to si prostě nezaslouží.

A zbývá tedy volit Jiřího Dienstbiera, kterého podporuje Bohuslav Sobotka, který poslušně seděl v Grossově vládě, aby pomáhal sesadit nejspanilejšího předsedu vlády Vladimíra Špidlu, mezitím si postavil za parlamentní náhrady barák, za což by v normální zemi skončil. Ale pořád je Bohuslav Sobotka z té party "dobrých," kteří Dienstbiera podporují. Sociální demokraté, kteří volí Zemana, si možná pro sněmovní náhrady ani nechodili, jelikož to bylo, řečeno s hradním klasikem, pod jejich rozlišovací úrovní. O Dienstbierovi toho mnoho nevíme, nijak bouřlivě se neprojevuje a i jeho zápasy v rámci pražského magistrátu byly z kategorie "zásadně nenarazit," ale je to jediná volba.

Bude zázrak, když se Dienstbier dostane do druhého kola se Zemanem, ale v takovém případě má už skutečnou šanci, narozdíl od Fischera. Zápas se ponese v duchu "všichni proti Zemanovi," jako před lety na Slovensku "všichni proti Mečiarovi," který do Grassalkovičova paláce v Bratislavě poslal podivného Ivana Gašparoviče. Analogie se Slovenskem obvykle moc nefungují, a ani v tomto případě. Přesto je Fischer více Gašparovičem, Dienstbier jím není ani náhodou. Zeman a Mečiar, šoupneme-li před závorku odlišné kontexty a národní povahy, srovnatelní jsou. Konečně Mečiar i Zeman jsou oblíbenci současného Pána Hradu.

Příští týden nepůjdu k prezidentským volbám, ale k referendu o pokračování opoziční smlouvy: hodím svůj hlas Jiřímu Dienstbierovi a budu tiše doufat, že tím zabránímt dalšímu tolerančnímu patentu. A protože na všem špatném je dobré si najít něco pěkného a povzbudivého, zkusím si představovat, že tato šance z Jiřího Dienstbiera neudělá pouze prezidenta, ale rovněž prvního pokračovatele českých "Kennedyů".

P.S.: O Bobošíkové se mi psát nechtělo.

Archiv článků: leden 2013

Slovenské vměšování do vnitřních záležitostí ČR

Problém hodných lidí a lidovců

Zeman chce většinový systém už pro první kolo

Blogeři abecedně