Prý před vyloděním v Normandii recitovali důstojníci mužstvu Shakespeara, pro povzbuzení. Co by znělo dnes, kdyby se česká armáda ocitla na hranici, kdy je třeba počítat s eventualitou vlastní oběti? Těžko říct, jsou to taková kdyby. V představě horší „když se u nás chlapi poperou“, v té drobně přijatelnější něco od Kryla interpretováno Danielem Landou. Ale je to jedno, protože všechno je jedno.
Před rokem 1989 mělo pár procent občanů potřebu vyjádřit svůj postoj k nesvobodným volbám, většina souhlasila s kandidátkou Národní fronty. Že chybí alternativa, stejně jako plenta, jim bylo jedno a přišli podpořit. Třeba právě teď mají populární argument, že volby v Jižní Americe byly ještě zmanipulovanější, takže co.
V květnu 2014 skoro ve stejném počtu naopak volit nepřišli. Šlo o volby do Evropského parlamentu, o kterých jim prezident Falešná Větička řekl, že postrádají demokratický deficit, a tak zůstali doma. Škoda že dnes už jsou volby tajné, nedá se explicitně prokázat, že ti, co byli u urny tenkrát první, proseděli letos volby na zadku.
Empiricky je však definitivně prokázáno, že Václav Havel seděl ve vězení málo. Na omluvu přílišné shovívavosti tehdejších prokurátorů, bachařů a estébáků je třeba říct, že nemohli tušit, jakých zvěrstev se bude V. H. dál dopouštět. Kdyby věděli, že se zaplete třeba s dalajlámou anebo bude tvrdit, že Spojené státy jsou náš spojenec, dostal by minimálně tolik co Jirous, anebo i víc. Máme ale premiéra a ministra zahraničí tak válcované předsedou představenstva, že aktivovali morální autopilot a všechno vracejí do starých kolejí: NATO tu nechceme, dalajlámu neznáme (Škromachovi vysvětlit, že to není nic proti dalamánkům s drásovským nářezem). Kurva, je to přece jedno.
Hlavní polský deník Gazeta Wyborcza, neopominutelný oslavenec letošního 25. výročí první polských svobodných voleb, má v titulku „Nám není všechno jedno“. Ale nebuďme polonofilně teskní, že nic takového u nás nenajdeme ‒ nic takového totiž nepotřebujeme. Miloš Zeman by k tomu řekl: Pane redaktore, jména hloupých na všech sloupích; Andrej Babiš, že neví, že to prověří, a že teď hlavně makáme a všechno je nám jedno.
Prezident Falešná Větička miluje národ, tedy toliko český národ, ale neřekl, co si pod tím pojmem představuje; nepochybně však ještě neřekl svá poslední slova, jež samozřejmě všichni napjatě očekáváme. Třeba v tom Polsku, kde mají noviny s tím titulkem, že jim není všechno jedno, považují za hlavní atribut národa kulturu. Tu u nás střídavě řídí neviditelná ruka trhu a duch těžkých kroků Františka Janečka. Je pro prezidenta Falešnou Větičku kulturou (a tedy národem) míněno konkrétní dosažené procento HDP?
Mělo by to logiku, protože sazby se mezi národy liší, a jde tedy vystopovat kulturní rozdíly. Kupříkladu Němci mají HDP košatější a plnotučnější než poněkud strozí Řekové, Slováci a my máme kontury svého HDP brilantně variabilní, skoro mutující… Ale co když dva národy dosáhnou stejných ukazatelů národního důchodu na hlavu? Splyne pak národ s národem v jednom toku oněch ukazatelů? Odpověď na otázky nežádám, protože je to jedno.
Nejmilovanější krajané,
víme, v jakých podmínkách musíte tvořit a žít. A přesto jste neztratili nic z tradičních charakterových vlastností, jimiž vás vybavil domov, Brno. Ač žijete v opravdovém městě s historií, řekou a podzemní dráhou, uchovali jste si zvyky, jazyk i chování našeho města. Nerozplynout se v pražském moři od vás žádá být dokonale nepřizpůsobivým vůči svému okolí a cizím lidem. Ukazuje se, že jste to dokázali, a možná i mnohem víc.
Pod rafinovanou zástěrkou kulturní spolupráce a vzájemnosti jste vytvořili odbojovou skupinu Brněnský krajanský spolek v Praze. Scházíte se na nejpražštějším z mnoha pražských míst, v Divadle Na zábradlí, jistě také díky instalaci nového vedení, což jsou naši. Co se nepodařilo generaci divadelníků v čele s Pitínským za roky, zvládli jste během pár měsíců: to divadlo teď a navždy patří nám (minule už vás prý z foyeru pustili do hlavního sálu).
Řinčení Zikmunda, rámus Lorety, ba ani děla hradní stráže nevzaly vám klid k práci. Už zítra, moravsky a katolicky, pokřtíme básně vrcholného autora, rodáka a milce našeho, Karla Škrabala. Sejděme se v našem divadle ve 21.00 hodin brněnského času. Vždyť krásně umí o našem políčku, úhoru i vinici psát, tento náš Neruda, Machar i Sabina:
Karel Škrabal
Vinice
Vinice je
Kunda přírody
Jazykem hledám
Nosem nasávám
Ideální buket
Jen vás prosím, krajané drazí, až se potkáme, nechci vidět ty smutné oči psa vyhnaného z domu, nelkejte hlasitě za rodným městem v prostorách, kde nejsou výhradně naši lidé, a písně zpívejte veselé a optimistické. Pro pláč není místo. Nyní, krajané v Praze, máte verše, které – když se nostalgie dostaví – povzbudí a elánu dodají. A my z Brna vezeme vám také nějaké ty veršíky, ne třeba tak poetické, jistě však potěší, vždyť nové nádraží, jaké svět neviděl, brzy bude, pasáž Jalta už se skoro opravuje, za Lužánkami moravské Wembley vyroste a příští týden poslední hlasování o Amazonu bude.