Luxusní život, který žije drtivá většina nás Evropanů (a vzhledem ke stavu zbytku světa je porovnávání Východ–Západ okrajovým detailem), nepochybně nemá příliš historických srovnání. Pracujeme buď z kratochvilných důvodů, anebo abychom se doma nezbláznili, snídáme kaviár, cestujeme po celém světě a eufemisticky tomu říkáme sociální stát – a ten si nedáme vzít. Naše dnešní životy nám může právem leckdo závidět, ledaskoho právem napadne současný stav kritizovat a samozřejmě se najdou i ti, kteří úroveň našeho blahobytu považují za neúnosnou. A jistě, budeme-li se striktně držet vědeckých poznatků a zákonů od fyziky po ekonomii, pak je takové resumé nesporné. Jenže nám Evropanům se – nejspíš víceméně mimoděk – podařilo proměnit svou existenci ve svého druhu artefakt, pozoruhodný kousek konceptuálního umění. A mimořádná díla lidského ducha jsou obchodovatelná. A to je naše příležitost pro budoucnost – obávám se, že jediná.

Říkám Evropa a myslím Evropskou unii, jak je dobrým zvykem, ale neuděláme chybu, když předchozí i následující řádky vztáhneme na členy i nečleny společenství Evropanů: vymezme se oblíbeným ruským pojmem Evropský poloostrov. Jistě, Bělorusko, Ukrajina, Moldávie a pár zemí na jihu bude muset udělat několik změn, ale kolem a kolem jsou na dobré cestě do klubu s velkou stříbrnou diskokoulí a dlouhým švédským stolem (což není narážka na pověstný skandinávský daňový systém).

My Evropané, jak se ukázalo v minulosti a platí to i dnes, se nedokážeme efektivně a samostatně bránit, dokonce se ani k nějaké akci odhodlat, nicméně máme velkou schopnost vybíjet se navzájem; důkazem nejsou jen dvě světové války, ale třeba i konflikt na Balkáně. Efektivita práce je překonaný termín, umíme však práci definovat a strukturovat. Zatímco méně vyvinuté civilizační okruhy tvrdě pracují, aby dosáhly našeho blahobytu, my chodíme do penze takřka po druhé či třetí absolvované (v lepším případě) vysoké škole. Rozhodně jsme si neudělali z práce posvátnou krávu, naopak dobře víme, že i bez výkonu a efektivity dokážeme více a lépe. Máme záchranné sítě a témata k debatě. Neevropské společnosti hlídají svoji ekonomiku, variují s daněmi a lopotí se nad hospodářským růstem, zkrátka jsou přízemní, my ještě stále, tak nějak obrozenecky, řešíme národní identitu… jsou zkrátka okruhy myšlení, ke kterým je potřeba se vracet i po pár stoletích.
Evropská měna se nápaditě jmenuje euro, aby nikoho neurazila a nikdo se s ní podezřele neidentifikoval, její bankovky mají na své rubové straně neexistující mosty a „kapličky“. Jsou to peníze jak z dětské hry monopoly, naše „papírovky“ jsou fantazijní a dětské zároveň. Umíme si hrát a bavit se, to je naše přednost, komparativní výhoda pro tady a teď. Řešení přízemních problémů není z našeho evropského světa, my máme eurovaly, krizi identity, boj s ismy, solidaritu.

Při pohledu zvenčí muže Evropa působit podivně, ale pravda je taková, že je pro „ty druhé“ nesmírně atraktivní. Japonec, Američan nebo Číňan jsou často redukováni na ekonomické jednotky, automatizované jednotky soustředěné na zisk; Evropan byl stvořen k přemýšlení a debatě. Francouzská kavárna i berlínský squat musí budit oprávněnou závist. Pojďme proto vzít poslední zbytky rozumu do hrsti a namísto nekonečných jednání o záchraně toho či onoho kousku našeho společného duchovního kontinentu udělejme nejrozumnější věc, která se v těchto dnech nabízí. Prodejme sebe sama, celou Evropu, nějakému rozumnému investorovi. Jsme v Evropě, takže prodejní cena bude několikanásobně přesahovat tržní hodnotu, ale pro poblázněné nové boháče ze třetích zemí by to nemusel být neřešitelný problém.

Vydržovat si Evropu jako kultivovanou milenku, která vlastně není k ničemu, může mít namátkou pro Čínskou lidovou republiku (ale nemusí to být nutně ona) svoji hodnotu – dodá jí to glanc, vždyť bonton velí, že prachy nejsou všechno. Evropa by se mohla proměnit ve skanzen, takový jako ve Frenštátu pod Radhoštěm, jen by tam namísto figurín byli skuteční lidé z masa a kostí. Našim jediným úkolem by bylo chovat se podle dosavadních stereotypů. Vedli bychom nekonečné debaty o nacionalismu, komunismu, humanitě a fiskální odpovědnosti. Kolik stovek tisíc turistů z velké dálky by chtělo vidět, jak dokážeme hodiny sedět v obrovských palácích, ze kterých pochopitelně dýchá ta nejzávažnější minulost, a debatovat o vlastní velikosti. Evropská rozvrácenost by získala poetické kouzlo. A nebylo by třeba z našich myšlenkových pozic nijak ustupovat, čím více peněz by z oné dejme tomu Číny přišlo, tím více protestních petic proti tamnímu porušování lidských práv bychom odeslali, hned vedle Eiffelovy věže by se postavila socha dalajlámy v nadživotní velikosti (samozřejmě montovaná v Říši středu, protože tady už by to nikdo nedal) atd. I Ústřední výbor Komunistické strany Číny má ve svém kolektivní nevědomí zakódovaný masochismus, takže by se mu to nepochybně líbilo.

My Evropané máme svoji cenu, jsme nenahraditelní ve vymýšlení cel a kvót, střetů nad pojmy levice a pravice, ale naše skutečnost se proměnila v konceptuálně chápaný prostor. Evropa je jedna velká galerie, která k životu potřebuje subvence. Tak si o ně řekněme, máme na ně pochopitelně právo. Konečně platí, že kdyby Řím, ještě než padl, někdo proměnil v exkluzivní zábavní park, byla by to nesporně úžasná turistická destinace; tenkrát tak ale Evropané nedokázali uvažovat, dnes to umíme. Prodejme tedy Evropu. To, co se nám podařilo vytvořit, má neuvěřitelnou estetickou sílu v onom věčném existenciálním rozpoložení, které nás sice vrhá do deprese (hospodářské i duchovní) – ale jak se dříve říkalo, jen opravdu rozervaný básník píše velkou poezii.