Včera přinesly Lidové noviny rozhovor se Slovákem. Budiž. Jmenuje se Milan Kňažko a chce být prezidentem. Budiž. Chápu noviny, že chtějí oslovit čtenáře o svátečním čase něčím exotickým, a tak se obrátí k Východu. Mimoto Kňažka u nás každý zná, protože hrál s Vladimírem Menšíkem ve filmové sáze o alkoholismu. Když už nemůže být prezidentem v Česku Menšík, což by byla nejrozumnější lidová volba, pak ať je u sousedů aspoň Kňažko.

Proti Kňažkovi nelze nic namítat, stejně jako proti Vladimíru Menšíkovi. Oba měli své potíže, které řešili různými způsoby. Ovšem na Slovensku žijí opravdu zajímavé osobnosti. Rozhovory s nimi však pro noviny nemají smysl. Sice jsou mezi nimi alkoholici, dokonce notoričtí, abstinenti i vyléčení (Slovensko není jednotvárná země, už vůbec ne jen Bratislava, jak si občas myslíme), ale nehráli v tolika českých filmech a slovenské televizní pondělky si už nikdo nepamatuje.

Koloman Kertész Bagala tuším nehrál nikdy v ničem. Nemá na to figuru, hlas ani talent. Jako každý tlouštík mi byl na Frankfurtském knižním veletrhu, kde jsme se potkali před patnácti lety, sympatický. A to jsem neměl zdání, že za ohromující postavou je ještě větší srdce. Pán Kali, jak mu říkám já – aby to znělo důstojněji než obyčejné „Kali“, jak na něj volají všichni slovenští spisovatelé, literární kritičky a pracovníci kulturních referátů –, je nesnadno uchopitelná figura. Dokázal něco, o čem se nám v Česku může jen zdát.

Přes zřejmé handicapy své nelehké povahy (je občas hádavým a samolibým) vydává od devadesátých let původní slovenskou literaturu. Jen tu! Žádné překlady s granty od západních institutů. Nejen vydává, ale taky objevuje. Pořádá nejrůznější soutěže a tragikomicky objíždí nejrůznější kouty Slovenska, aby propagoval neprodejnou, totiž skutečně národní kulturu. Když herec Milan Kňažko, budiž mu sláva věčná, seděl v Mečiarově vládě, pán Kali budoval národní kulturu, kterou ta vláda tak vehementně prosazovala, až ji málem zničila. Z tohoto úhlu pohledu je pán Kali největším slovenským nacionalistou, aniž si to uvědomuje.

I v Česku máme záslužné nakladatele původní české literatury. Nikdo z nich ale nemá ten primát pána Kaliho. Pluháček-Reiner, který byl tomuto osudu nejblíže, zběhl k vlastní tvorbě a ostatní jdou příliš doširoka. Což je správně. Nikdo z nich nemusel budovat a hájit to co bodrý muž původem z Levic. Na úrodu našich písmáků nás tu bylo vícero. Bez pána Kaliho by slovenská literatura nebyla, čím je.

Kdyby Milan Kňažko chtěl být doopravdy prezidentem, zavolal by si pána Kaliho, aby mu donesl své knihy, aby si v nich o tom Slovensku přečetl. Pak by sestavil program, jejž by ani Fico nerozstřílel. Ale třeba to už Milan Kňažko udělal a v programu se odrazí Slovensko podle Bally, Mitany, Slobody a Vilikovského. I my za řekou Moravou budeme takový program číst pozorně.

A nyní přímo k věci. Pán Kali jako každý slušný člověk, co se dal na podnikání, krachuje. Pro zisk žijí jen muži bez charakteru. Rozčiluje se – jako každý správný muž, který nechápe svoji omylnost a chybí mu soudnost –, jak je to možné. Kope kolem sebe a všechny obviňuje. Je to sympatické, myslí i na druhé. Jako poslední záchranu vymyslel obchodně naivní akci, aby si každý Slovák koupil deset knih z jeho vydavatelského podniku. Jednu za pět, dokupy za 50 eur, což je po eskapádě ČNB přibližně 1400 Kč.

Milí spoluobčané, prezidenta Slovenska si zvolit nemůžeme, jednoho máme a bohatě to dostačuje, o našich tzv. sousedech však můžeme vědět více než „vládce“ Grassalkovičova paláce. Stačí si přečíst deset knihy. Navrhuji vám proto, abyste tak učinili a knihy zakoupili. Jako vydavatel překladů ze slovenštiny do češtiny vlastně budu největší obětí tohoto „byznysu roku“; ale já to nepoznám a vám to pomůže. Objednávejte, pán Kali je furiant a uvolil se dát vám šanci na jeho záchranu do posledního dne letošního roku: www.literarnyklub.sk