První kolo slovenský prezidentských voleb skončilo překvapivě, soudí komentátoři. Na mysli mají především relativní neúspěch premiéra Roberta Fica. Papírový sociáldemokrat veřejně přiznal, že experimenty s občanskou společností a středovým voličem je klam a vlčí mlha, pohár populismu nepřeteče nikdy, že to jsou jenom pověry málo sebevědomých.

Bizarní kousek, kdy se rok a půl po drtivě vyhraných parlamentních volbách předseda strany a premiér rozhodne obětovat voliče a program, aby odešel - pro sebe - v nejlepším, připomíná strategie Miloše Zemana a strach z osudu Vladimíra Mečiara, otce zakladatele, kterému děti ani vnuci nemůžou přijít na jméno. Obávaný předseda Hnutí za demokratické Slovensko dlí sám v obrovské vile Elektra a má ještě méně kamarádů než Václav Klaus, a to už je ve střední Evropě skoro umění. Fico se pohybuje na stejné trajektorii, ale jeho slabý výsledek takovým překvapením není.

Fenomén má jméno Procházka. Skončil třetí, jen pár procent za Andrejem Kiskou, který za týden vyzývá Roberta Fica na souboj o Grasalkovičův palác. Nezávislý poslanec, právník s americkou zkušeností získal čtyři sta tisíc hlasů - na první pohled obdivuhodné. Podrobnější seznámení s tímto ambiciózním čtyřicátníkem ovšem nabízí otázku: Jak je možné, že Procházka nevyhrál? Politik jeho obsahu, kontrolované arogance, brilantního humoru nemá v Česku (a ani na Slovensku) obdobu.

Rado Procházka musí lézt soupeřům na nervy. Má politický talent, zítra by mohl nastoupit v týmu evropských politických hvězd. Ani takový polský ministr Sikorski, ať bereme z aktuálního dream teamu, by ho nezastínil; mimochodem Varšava je pro Procházku klíčovou destinací jeho zahraničně-politické orientace. Procházka nechal za sebou nejen bývalé kolegy z Křesťansko-demokratického hnutí Čarnogurského a Hrušovského, což se dalo čekat, ale získal o 150 tisíc hlasů víc než populární, ale svým porevolučním angažmá ne příliš věrohodný herec Milan Kňažko.

Procházky by na prezidenta Slovenska bylo škoda, bude výborným předsedou vlády, který snad jako vzor pomůže přilákat zajímavé osobnosti do politiky i v Česku. Ani u nás nevystačíme jen z byznysu neukojenými seladony, přestárlými svazáky, případně excentrickými egomaniaky. Potřebujeme někoho, kdo respektuje politiku jako službu, a třebas i zábavnou, ale stále oběť svého druhu.

Prezident na Slovensku je stejně důležitý jako u nás. Takže o moc nejde. Ale jako je symbolicky podstatné, aby Slovensko jednou za deset let získalo nějakou medaili v hokeji, i když chleba ani pivo kvůli tomu levnější nebudou, je dobré jednou za dvacet let zvolit prezidenta, za kterého se není nutné stydět.

Ne že by Robert Fico neuměl vystupovat v zahraničí a byl špatná reprezentativní figura, ba naopak: je to Mečiar v mnohem modernějším balení. Fico ale nevěří, že Slováci jsou moderním politickým národem, který je zdrojem moci ve státě. Současný premiér nebere funkce a jemu svěřené pravomoci jako propůjčené, nýbrž dané, za které on naopak vybraným skupinám poskytuje benefity. To je uvažování pragmatické, krátkodobě účinné, ale zvrácené. Zkrátka nelze současně tančit s vlky a zpívat a anděly.

Andrej Kiska, podle všeho slušný podnikatel, pracovitý muž, který si zaslouží respekt a úctu, mírně toporný řečník, by byl nejlepším prezidentem Slovenska od vzniku samostatnosti. Pro nás je důležité, že v kampani si od současného premiéra Fica vyslechl takové nehoráznosti, že případné excesy Miloše Zemana by bral s humorem - jehož absenci by naopak velkoryse odpustil zdejšímu předsedovi vlády.