Kundera, sjezd, Vaculík
V Praze v sobotu skončil Sjezd spisovatelů, který pořádala nově ustavená Asociace spisovatelů (v současnosti fakticky jediný relevantní literární spolek). Aktivitě mladých spisovatelů, kteří volají po aktivnější roli literatury ve společnosti, nejspíš nejde nic vytknout. Obecně je dobře, že se sešli.
Že literatura existuje mimo normované struktury, a přesto zcela uvnitř společnosti, neprokázaly zřejmě referáty jednotlivých delegátů, ale příběh sjezdu samotný. Úvodní zdravice sjezdu patřila Milanu Kunderovi, žijící legendě, která kolem vlastní nedotknutelnosti vystavěla konstrukci z teze, že ne autor a jeho život, ale dílo má promlouvat. V českých podmínkách se jemná libůstka mění v dokonalou taškařici s absurdními prvky.
Kundera své opusy doma nedovoluje vydávat, a tak se namísto nich šíří nejen v širší laické, ale také v užší odborné veřejnosti fetišistická záliba, zkoumající takřka živočišnou podstatu autora samého. Kdo je M. K. a proč se chová tak podivně?, ptáme se a sama nepřítomnost díla je v tomto případě jen zanedbatelnou nepříjemností. Promluví tentokrát? Vzkáže něco významnějšího? Není naděje, že by vystoupil s referátem za slib, že jeho obraz i zvuk bude počítačově upraven?
Nakonec je na úvod sjezdu přečtena zdravice, která vskutku není ničím více než zdravicí. Kundera skrze předsedajícího prohlásí, že přeje sjezdu zdar. Relikvie z posvátných slov byla vystavena uším rokujících. Už se to může všechno začít. Podle strohých statusů na sociálních sítích, protože masmédia návrat literatury na přední pozice ve společnosti ještě šířeji neakceptovala, se pak po krůčcích postupovalo rok za rokem až do mytického šedesátého sedmého. Ale to nehodnoťme, počkejme na oficiální sjezdový materiál s přetištěnými projevy a záznamem diskuse.
Zasedací klenba doputovala v sobotu až k dvěma událostem, které jsou pochopitelně náhodné, pokud věříme na náhodu. Zemřel nejprve herec, který Vinnetoua hrál, potom spisovatel Ludvík Vaculík, který jeho život žil. Nabízí se to snadno: mladí spisovatelé ve svém kruhu hrají hru na Indiány z šedesátých let, a Vinnetou odchází do věčných lovišť, asi někam na Brumovsko. Milan Kundera sjezd pozdravil, Pavel Kohout nepřišel, Milan Uhde zavzpomínal a Ludvík Vaculík zemřel.
Pokus o kontinuitu v docela jiném časoprostoru může působit nanejvýš jako folklór; nová generace musí vytyčit i nové mantinely. O to se Asociace spisovatelů jistě snaží. Nelze než popřát všem dalším jednáním a schůzím úspěch.
Že literatura existuje mimo normované struktury, a přesto zcela uvnitř společnosti, neprokázaly zřejmě referáty jednotlivých delegátů, ale příběh sjezdu samotný. Úvodní zdravice sjezdu patřila Milanu Kunderovi, žijící legendě, která kolem vlastní nedotknutelnosti vystavěla konstrukci z teze, že ne autor a jeho život, ale dílo má promlouvat. V českých podmínkách se jemná libůstka mění v dokonalou taškařici s absurdními prvky.
Kundera své opusy doma nedovoluje vydávat, a tak se namísto nich šíří nejen v širší laické, ale také v užší odborné veřejnosti fetišistická záliba, zkoumající takřka živočišnou podstatu autora samého. Kdo je M. K. a proč se chová tak podivně?, ptáme se a sama nepřítomnost díla je v tomto případě jen zanedbatelnou nepříjemností. Promluví tentokrát? Vzkáže něco významnějšího? Není naděje, že by vystoupil s referátem za slib, že jeho obraz i zvuk bude počítačově upraven?
Nakonec je na úvod sjezdu přečtena zdravice, která vskutku není ničím více než zdravicí. Kundera skrze předsedajícího prohlásí, že přeje sjezdu zdar. Relikvie z posvátných slov byla vystavena uším rokujících. Už se to může všechno začít. Podle strohých statusů na sociálních sítích, protože masmédia návrat literatury na přední pozice ve společnosti ještě šířeji neakceptovala, se pak po krůčcích postupovalo rok za rokem až do mytického šedesátého sedmého. Ale to nehodnoťme, počkejme na oficiální sjezdový materiál s přetištěnými projevy a záznamem diskuse.
Zasedací klenba doputovala v sobotu až k dvěma událostem, které jsou pochopitelně náhodné, pokud věříme na náhodu. Zemřel nejprve herec, který Vinnetoua hrál, potom spisovatel Ludvík Vaculík, který jeho život žil. Nabízí se to snadno: mladí spisovatelé ve svém kruhu hrají hru na Indiány z šedesátých let, a Vinnetou odchází do věčných lovišť, asi někam na Brumovsko. Milan Kundera sjezd pozdravil, Pavel Kohout nepřišel, Milan Uhde zavzpomínal a Ludvík Vaculík zemřel.
Pokus o kontinuitu v docela jiném časoprostoru může působit nanejvýš jako folklór; nová generace musí vytyčit i nové mantinely. O to se Asociace spisovatelů jistě snaží. Nelze než popřát všem dalším jednáním a schůzím úspěch.