Ladislav Špaček, který kočuje po českých a moravských městech s programem, ve kterém lid učí správně zacházet s vidličkou a nožem, vyjádřil politování nad nedbalým oblečením režiséra, který z rukou prezidenta Zemana obdržel státní vyznamenání. Protože lid má své učitele v úctě, je rád, že vyšel z temnoty a nepožírá šošovici rukama, do schodů pouští první ženu, aby se muž mohl pokochat jejím zadkem, rozjela se na internetu ohnivá, ovšemže kultivovaná debata.

Kupříkladu jedna mladá česká spisovatelka napsala: „á jsem se k tomu Sedláčkovi původně nechtěla vyjadřovat, ale když vidim teď všude ty fotky, tak musím teď použít moje oblíbený slovní spojení. Ubohej zmrd. možná je to moc. ale možná ne.“ Šaty zkrátka dělají člověka.

Vypadalo to, že nejoriginálnějším momentem letošního předávání státních vyznamenání bude výpadek energie a zpoždění televizního přenosu o téměř deset minut. Nakonec národ zvednul ze židle Robert Sedláček, který si troufnul přijít na Pražský hrad pro medaili v mikině a nikdo mu v tom nezabránil.

Byl to Václav Havel, který se odlišil od světa nomenklaturních papalášů vytrvalým nošením svetrů, které po zvolení do nejvyšší funkce sice vyměnil za oblek, jistě ne s velkou potěchou; důstojnost si uchoval délkou kalhot, které se staly symbolem i v dnech krátce po jeho úmrtí.

Na výročí vzniku republiky nebyl režisér Sedláček zvolen do ústavní funkce, ba do ní ani nekandidoval, a tak přišel na Hrad, jak chodí všude a zřejmě rád. Měla ho Hradní stráž zastavit a pod hrozbou bajonetů přinutit k převleku do lepšího?

Ta mikina Roberta Sedláčka, bez ohledu na to, jestli měl dostat medaili či neměl, byla tím nejsympatičtějším z celého večera a puritánská debata v někdejší provincii C.K. překonala humorem i desetiminutovou přestávku v úvodu celého přenosu.