Na pana Konvičku nebo na pana Klause se pořádně zlobit nedá.

Každý z nich je trochu jiný. Jeden kariéru formálně ukončil ve vrcholné funkci a trošku legračně se pokouší, aby po něm cosi podstatného zůstalo, ale do dějin pochopitelně zapsán je. Druhý politickou kariéru pořádně ani nezačal, a už je konec. Každý bude jiné povahy, s Konvičkou by se na pustém ostrově na nějakém systému společné koexistence domluvit dalo, aspoň se mi to tak jeví. Každý z pánů má jiné vzdělání, Václav Klaus to nesporně lépe umí na kameru a s davem. Oba mají ale hodně společného. Jsou to nenapravitelní romantici, a proto se na ně nejde zlobit.

Ale samozřejmě nejde o nějakého pana Klause nebo pana Konvičku, to jsou jen figuranti pěny dní. Obdobnému schématu naivního vnímání světa kolem propadly v dnešním Česku a Evropě statisíce, ba miliony lidí. Amatérští kutilové napříč společností věří, že je možné vrátit se zpět do starých dobrých časů. Do doby, kdy na hranicích stáli muži v pěkných stejnokrojích. Po ujetých pár stech kilometrech Evropou se nezměnil jen název země, ale na přepážce vám vyměnili peníze, v každé zemi jiné, pěkné národní motivy, takové kontinuální výtvarné bienále pro nejširší vrstvy.

Zkrátka existuje nemalá skupina lidí, která propadla iluzi, že návrat ke kořenům, rozuměj do devatenáctého století, je ten nejúžasnější nápad. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se pan Klaus s panem Konvičkou potkávali na půdě nějakého folklorního sdružení, které má za cíl uchovávat staré obyčeje. Dokonce si myslím, že ministerstvo kultury by jim na takovou činnost mělo udělit grant. Mezi sebou by si vyměňovali franky za západoněmecké marky a razítkovali celní deklarace. Přidružený sportovní oddíl by pro rodiče a přátele členů secvičil rekonstrukci boje o ochranu západních hranic.

Jenže žádné staré dobré časy nebyly. Účastníci každoročních napoleonských válek přece nechtějí, aby je na tom poli někdo doopravdy rozmixoval na fašírku. A myslím, že by se císař František I. nebo car Alexander I. ve Slavkově u Brna nedostali ani do druhého kola v senátních volbách. Pan Klaus, pan Konvička a milióny podobných idealistů by měli vědět, že něco jiného je slabost pro četbu ve starých kratochvilných časopisech a případně nošení retro kostýmů, a něco jiného je realita. Stárneme všichni a všichni asi budeme tvrdit, že když my jsme byli mladí, tak bylo všechno voňavější a lepší, ale kriticky uvažující vědí, že to bylo tím naším mládím, že jde jen o sen a vzpomínku, subjektivně jistě libou.

Splnění utopické vize návratu k národním státům, tak jak se honí v hlavách pana Konvičky a pana Klause, by Evropě přineslo nefalšované masakry a stovky mrtvých, se skutečnou krví, ne s třešňovou šťávou, jakou se mažou účastníci historických rekonstrukcí slavných bitev. A konkrétně pro Česko by to jistě znamenalo znovunastolení otázky naší samotné existence, tedy jako národa, oprávněnosti žít v suverénním státním útvaru.

Taky mám rád ten dramatický milostný příběh Scarlett O'Harové, a jistě nejsem sám, ale nechtěl bych pro tuto svoji vášeň rozpoutat novou válku Severu proti Jihu. Prostě si to jenom někdy znovu přečtu nebo pustím na DVD a totéž bych doporučil panu Konvičkovi a panu Klausovi.