Dnes večer v pražském Národní divadle budou dávat Havla. Ačkoliv podle mnoha renomovaných divadelních kritiků, kteří své recenze publikují na Facebooku a včera asi volili Okamuru, jde o mrtvého autora (doslovně vzato mají pravdu), který už nemá světu co říct, jeho Asanaci (to není ta s Landovským) nastudovalo ukrajinské Národní divadlo. A protože je to jubileum, tak s tím přijedou do Prahy, Brna a Pardubic. Myslím, že je to událost, a to nejen kulturního významu, která dokazuje, že Havel – autor mrtvým není.

Už za pár hodin to začne. Bude kolem toho řada řečí, přípitků a povzbuzování Ukrajiny a jejího boje. Nejedná se tam o nic podstatnějšího, než o vlastní suverenitu a státnost, konečně to dobře známe taky.

Soubor Národního divadla Ivana Franka, který k nám z Ukrajiny přijel, aby dnes večer odehrál Asanaci, čekal na hranicích do Evropské unie 6 hodin. Prý se to neobešlo bez osobních prohlídek. Samozřejmě všichni s platnými vízy. V pořádku měli i palce; každý Ukrajinec musí při vstupu do Schengenu dát otisk do pohraničníkova památníku.

Divadelníci jsou povahy nejen veselé, ale i velkorysé, tak na tu epizodu z hraničního přechodu zapomenou. Převáží jiné dojmy, jistě lepší. A konečně, převážíte-li Havla z Východu na Západ, nemůžete čekat, že to nebude lehce absurdní.

Obdobné situace, často i výrazně horší, zažívají denně tisíce běžných Ukrajinců. V ponižujících frontách stojí před polskou nebo slovenskou hranicí a čekají na vpuštění. Nejbohatší region světa, velmoc technologií a lidských práv nedokáže zařídit, aby člověk při vstupu na její území nebyl ponížen. Jak chceme bojovat s propagandou Kremlu, vyřídit lidem na Východě, že existují alternativy vůči autoritářským způsobům spravování země, když nedokážeme takovou maličkost? Tedy, aby to na hranicích fungovalo normálně, čekalo se do hodiny a cestující s ukrajinským pasem si nepřipadal jako člověk druhé kategorie.

Nikdo na Ukrajině si nemyslí, že v brzké době jejich země vstoupí do EU či NATO. Vědí, že naše pomoc má limity HDP a odhodlání, a že když to bude bolet, tak se prostě uzavřeme do sebe. Ale těžko uvěřit, že jede-li dnes hrát ukrajinské „národní“ do pražského „národního“ s Havlem, tak jim k tomu při vstupu do velmoci civilizací zařídíme scénu, která by se mohla odehrávat někde v tupých časech vzniku divadelní hry Asanace.