Zatímco Praha na konci druhé světové války nedočkavě vyhlížela svůj první sovětský tank, Brno bylo osvobozeno a tovární dělníci a pracující inteligence už si vesele vyřizovali účty s Němci, kterým se nepodařilo vzít nohy na ramena (a že nebylo moc kam, dobře víme) a kterým ještě před pár dny pomáhali montovat poslední zbraně do jejich utopického konceptuálního snu o sjednocené Evropě s jedním až hanebně silným národním státem v čele. V květnových dnech roku 2017 se situace otočila.

Růžový tank se zpožděním bezmála třiceti let přivezli do Brna. Stal se magnetem cenné výstavy Kmeny 90 Moravské galerie. A pro někoho se pak transformoval v představu, že už si moravská metropole (jak tomu tady z rozmaru říkáváme) neví se sebou natolik rady, že vzpomíná na slavné pražské časy, které nikdy neprožila.

Podstatou současného společenského neklidu je však časová okolnost instalace tanku Davida Černého před brněnským Červeným kostelem. Stalo se to v týdnu od 8. května, který si od devadesátých let připomínáme jako Den osvobození. V Praze se totiž na první tank sovětské armády muselo čekat, protože Stalin si nechal vypsat šek za Prahu už na Jaltě, ne-li dřív (což je stejné, jako když zaplatíte řemeslníkovi předem: když už má své jisté, do práce se moc nehrne). Takže výstava nevýstava, část Brňanů a návštěvníků veletržního města považovala za faul právě to, že Růžový tank zdobí jeho malebné ulice v hodinách, kdy má jen jako symfonie větru prosyceného vůní šeříků znít alexandrovský chorál Svatá válka.

Růžový tank ale do Brna dorazil přesně včas – a o Brno samozřejmě vůbec nejde. Objekt není pouhým plakátem k retro výstavě, ale zhmotněním jevu, který si několik posledních let jako společnost i jedinci uvědomujeme jen s nevolí a jen neobratně k němu hledáme argumenty. Máme potíže už se samotným popisem, o řešení jsme se myslím ani nepokusili. O co jde? Ano, o onu frustraci z vývoje po roce 89, o únavu z floskulí o lidských právech, která svojí nepoctivostí týrá posluchače i samy deklamátory, o stydlivost vyslovit jednoduché slovo budoucnost, které jsme nahradili otázkou „euro, nebo koruna?“, o podrážděnost na intelektuální stav veřejného prostoru – ačkoliv běžný „konzument veřejného prostoru“ nemá šanci skutečného intelektuála potkat, tento prostor je dnes dokonale uklizen. A ano, vrací se nám ten zápas, který někdo nazývá sporem kultur a civilizací. K tomu máme něco našetřeno, najde se i dost zájemců, kteří nás ochotně vyšlou na tu nejméně komplikovanou cestu.

Tak jako v devadesátých letech stojíme na křižovatce, což je floskule obsažená v každém pořádném českém eseji, prohlášení či petici v nejistých časech. V časech, kdy si musíme vybrat, což děláme nejméně rádi ze všeho. Je pak náhodným paradoxem života a tvorby Davida Černého, autora onoho Růžového tanku, který nás volá znovu do debaty a k rozhodnutí, jestli chceme patřit tam nebo tam, že k jeho důležitým zákazníkům patřil Andrej Babiš, jenž jako zkušený podnikatel nejbystřeji rozpoznal poptávku po nové smlouvě, která už má nepříjemné podmínky sepsány písmem typu bonsai minimum, ovšem zaručuje blesková řešení.

I dnes se musíme bavit o Rudé armádě, Sovětském svazu, našem osvobození a následné okupaci. Bohužel ani dnes to nejsou jednoznačné historické milníky. Růžový tank v Brně je aktuální, protože i nám hrozí, že budeme mít úspěšné, kýmsi plánované hospodářství, jehož konjunktura zřejmě nebude nezávislá na dobrovolném zapovězení demokratických sentimentů. I nám se otevírá náruč neskutečné stability, klidu na práci, kde už si nebudeme muset s ničím lámat hlavu.

Diskuse o dilematech s Východem, kterou snad dílo pražského umělce před brněnským protestantským kostelem otevře, může pochopitelně podráždit upřímnost, s níž si chceme a máme připomenout permského soustružníka, rostovského inženýra či doněckého horníka, kteří se i na našem území stali obětmi neopakovatelné hitlerovské bestiality – ovšem s pachutí západního ironického úšklebku západní části světa, který nad sklenkou whisky pozoroval, jak Stalin vlévá do ohně místo benzínu vlastní občany.

Jak se tedy současně klanět padlým na straně jedné i jejich armádě na straně druhé, když se ta armáda na půl století stane kolportérem běsů v polovině Evropy? K našemu osvobození nepřispěla stalinská mašinérie a aparát Rudé armády, ale milióny bezejmenných vojáků. Růžová je sexy a muži, kteří položili život stovky kilometrů od domova se takovými, byť jistě ne radostně a vesele, stali. Má-li být tank maskován khaki barvou před nepřítelem, je dobře, když se v mírových časech převleče do barvy, která přesněji vystihuje jeho funkci jako pomníku, památníku – má být nositelem míru, úcty k lidským právům, svobody projevu, zkrátka být sexy. Ano, barvy jsou jen symboly, klidně choďte v černém; dnes se rozhoduje o tom, jestli chceme být historicky sexy, anebo ne. V Brně k tomu vystavili tank – a udělali dobře.