V centru české literatury to vře. Přesněji v Českém literárním centru (ČLC), organizaci zřízené (zejména) k podpoře a propagaci domácích spisovatelů a jejich knih v zahraničí. Co je pár písmen pro laika, to jsou nekonečná souvětí pro zaujatou veřejnost.

Dosavadní ředitel Ondřej Buddeus podal výpověď a na jeho místo by jmenován Martin Krafl. Třetím mužem do hry je Tomáš Kubíček. Buddeus je básník a překladatel, který vedl ČLC téměř od samého začátku v roce 2015. Martin Krafl je někdejší diplomat a tiskový mluvčí, naposledy pak koordinátor prezentace české literatury v Lipsku. Tomáš Kubíček je ředitelem Moravské zemské knihovny, která ČLC zřizuje, šéfuje odcházejícího i budoucího ředitele centra.

Animozity nechodí po horách, ale po lidech. Seběhlo se to nejspíš tak, že Buddeus nedokázal komunikovat s Kubíčkem (a Kubíček s Buddeusem), kdo toho byl svědkem při různých komisích a poradách, nemohl si toho nevšimnout. Proč si ti dva nepadli do oka, nevím, na webu lze najít řadu stanovisek obou, z nichž se to ale nedočtete. Argumentuje se koncepcemi a směřování, podle mého osobního názoru to ale drhlo až příliš lidsky, takže to ani pověstná profesionalita nemohla zachránit.

Buddeus dal výpověď, Kubíček jmenoval Krafla, bez výběrového řízení, na dobu jednoho roku, na což má právo a posvětila mu to Rada ČLC, které jsem členem (pro pořádek: na zasedání jsem nebyl, tudíž jsem nehlasoval). Kubíček Krafla nejspíš jmenoval proto, že po úspěchu prezentace české literatury v Lipsku, chtěl po Buddesusovi, v čele ČLC někoho, s kým mu to funguje. Je to legální, ale víru, že nejlepší personalistika je inzerát, já si to nemyslím a jsem pro svobodu při hledání podřízených, ovšem s tím zvýšenou odpovědností. V případě nefungování, například ČLC, bych to bral od shora (uznávám, zní to, že při dnešní totální demisi ministra kultury, ten stojí nad Kubíčkem, poněkud absurdně).

České literární centrum funguje a je dobře, že vzniklo. I kdyby to byla jen „cestovka pro spisovatele,“ jak se nechal slyšet ředitel Kubíček, tak díky za to, měla nabízet zájezdy už dávno. Ne proto, že doma není nikdo prorokem, ale v české kotlině, bez kontaktu s vnějším světem, si ve 21. století nevystačíme, žádný vnější atak (například okupace), která by naši kulturu odpromovala za nás, není na obzoru. Existenci agentury, která bude bojovat za literaturu, nikoliv za knižní průmysl, jak tomu bylo v čase, kdy se o většinu českého prezentace v zahraničí staral Svět knihy (s.r.o. vlastněné jedním cechovním svazem), považuju za mimořádný úspěch.

Současné protesty literární veřejnosti, kterých si běžná veřejnost pochopitelně vůbec nevšimla, pracují také s obavou, že se má ČLC stěhovat z Vinohrad kamsi do Brna. Chápu strach z cestování do Brna, sám tu bydlím, vím o čem je řeč. Ale podle slov ředitele Kubíčka tomu tak není a nebude. Ale stejně není nutné, aby úředníci a jejich kanceláře užívali luxus prvního města, dokonce si myslím, že by neměli mít adresu ani v tom druhém (Brno). Centrálu Českého literárního centra bych nejraději přesunul do severních Čech, aspoň nějaký krok k decentralizaci země, podpora regionu, kde je toho třeba a nerušený klid. Praha státních pobídek v tomto ohledu mnoho nepotřebuje (čím víc státních institucí, tím víc přistěhovalců, o to dražší bydlení). Kde sedí fakturantka, úředník a ředitel je fuk. Jiná otázka by byl případný literární dům, ale ten myslím není aktuálně ve hře.

K letní literární kauze ČLC se vyjádřil ve svém textu také Pavel Mandys, hlavní organizátor nejprestižnější české literární ceny Magnesia Litera (jeho text na konci tohoto blogu). Pokouší se problémům přijít na kloub a vrací se do dob vzniku, kdy bylo rozhodnuto, že ČLC nebude zřizovat Institut umění (Praha), ale Moravská zemské knihovna (Brno). Obsedantně opakuje spojení „regionální knihovna“ v souvislosti s Moravskou zemskou knihovnou, tedy druhou největší bibliotékou v zemi, která tu není pro Jihomoravský kraj, jak štiplavě píše Mandys, ale má úkoly nadregionálními a je zřizována Ministerstvem kultury ČR.

Podle něj, kámenem úrazu je, že zřizovatelem centra pro literaturu není příspěvková organizace státu se sídlem v Praze, ale příspěvková organizace státu se sídlem v Brně. Mile staromilské. Člověk zavře oči a vidí snaživé kurýry a poslíčky slova, kteří nemají šajn o internetu a mobilech a na poštovních vozech s plachtou závodí s časem (jde o literaturu!), po polních cestách, od hlavního města směrem na východ.
Ano, nejlepší by bylo, kdyby ČLC bylo přímo příspěvkovou organizací státu, ještě lépe veřejnoprávní organizací nadačního typu, ale to je tady a teď neprosaditelné (stejně jako většina jiných rozumných opatření v kultuře). Brno vs. Praha je, v případě místa pro agendu ČLC, stejně vzrušujícím rozdílem, jako konkurenční tarify tuzemských mobilních operátorů.

Nevím, jestli byl Ondřej Buddeus dobrým ředitelem či nikoliv. Každopádně vedl instituci, která Česku objevila Ameriku, tedy že má smysl podporovat export českého slova (a hlavně samotné spisovatele, o ně tu jde), za to se mu sluší poděkovat.

Text Pavla Mandyse ZDE.