Na konci ledna roku devadesát prezident Bush, v tradiční zprávě o stavu unie, zmínil dělníka z Braníka. Kongresmanům vyložil, že i tento zástupný občan okraje Prahy, alespoň perspektivou tehdejší Ameriky, má právo na některé vymoženosti světa lidí, nezcizitelná práva, řekl a vyjmenoval život, svobodu a touhu po štěstí. Aby to členům obou komor amerického parlamentu bylo naprosto jasné, vetknul branického dělníka z Bushova proslovu do toho svého i prezident Havel během triumfální washingtonské řeči k zastupitelům.

Včera mluvila ke svým Němcům jejich kancléřka. Ta, která je jedněmi vysmívána, protože je neskutečně naivní až hloupá, druhými rovnou obviňována, že vyhlásila kletbu na staleté evropské hodnoty. Pochopitelně je to ta, která dokáže, jako jedna z mála, formulovat evropské zájmy, a nebýt jejího realismu, tak je snad doteď budapešťské východní nádraží zaplaveno uprchlíky, ať už by si o tom Viktor Orbán myslel cokoliv.

Dobrá politika není soutěž o to, kolik toho dokážete v jedné řeči k občanům naslibovat, popřípadě s kolika z nich si to umíte vyříkat z hlavy - bez papíru, ale o vizi budoucnosti, kterou předáte voličům v takovém stavu, aby si ji dokázali osvojit. Merkelová garantovala možné a nabízela víc v pospolitosti a solidaritě, kterou ale nedisponuje ona, ale diváci u televizních obrazovek.

A taky děkovala. Samozřejmě lékařům stojícím v první linii. Společné díky ovšem poslala taky prodavačkám a prodavačům, kteří za pultem nebo kasou denně přicházejí do styku se všemi, aby nás zásobili, ať už jsme panikáři nebo nikoliv.

Nepřímo mluvila taky o české prodavačce v super či hypermarketu. My nemáme po ruce žádnou podobnou autoritu, a tak si pro závažnější slovo musíme zajít vedle, do Německa se to zdá být nejrozumnější.

Česká pokladní nebo prodavačka, to je ta, která ještě před pár lety brala něco kolem 12 tisíc hrubého a směla si odskočit na záchod jen v předem daných intervalech. Dnes bere o něco málo víc, s tím záchodem a tlakem je to podobné, často je z Ukrajiny a nechá si toho od manažera prodejny, což by v roce 1990 byl nejspíš dělník z Braníka, o kterém nejdřív mluvil Bush a potom Havel, líbit hodně.

Je dobře, že Merkelová mluvila o prodavačce. Můžeme s ní vzpomenout naši ženu za kasou. Vláda, stejně jako nikomu jinému, jí roušku ani hygienické pomůcky nedodá, v tom je naše prodavačka rovna lékařům, policistům a hasičům. Na rozdíl od nich jí ale nikdo netleská a nevolá sláva. A volat nebude. Přitom je to hrdinka!

Majitel krabice, do které prodavačka chodí na 12 hodin denně, má v těchto dnech zisky jako o Vánocích, lidi jsou utrženi ze řetězu. Ale naše prodavačka z toho nebude mít nic, možná poukaz na nákup za pětistovku v rámci krabice. Zaměstnavatel nemá letadlo a kontakty v Číně. Zisk z tržeb si nechá, s pravděpodobnou nezaměstnaností bude před branami prodavaček dost. Ukrajinky, které vám teď markují pytle mouky už za pár týdnů pojedou domů, nastoupí Češky a budou rády, že každý měsíc dostanou na výplatu aspoň něco.

Nikdo o tom u nás mluvit nebude. Musíme se dívat za hranice. Žádný Havel, ba ani Bush. Jedině Merkelová děkuje prodavačkám v obchodech, na které denně prskáme infekci a vztek. I prodavačka má svá nezadatelná práva, na život, svobodu i touhu po štěstí.