Evropské elity jsou pobouřeny politikou maďarského premiéra Viktora Orbána. Jeho vláda, autoritářská, nacionalisticky argumentující, kontrolující centrální banku, zestátňující soukromé firmy a zdaňující cizí investory, je označována za reakcionářský výstřelek. A co když je to naopak?

Všichni se pohoršeně dívají na Budapešť, ale za normálních okolností by na místě Maďarska už dávno bylo Řecko. V Aténách se však nástup nacionalistické vlády opozdil proto, že si EU za absurdně vysokou cenu kupuje odročení zničujícího rozsudku dějin nad kvalitou její integrační politiky.

Dejme tomu, že Orbánova politika je chybná. Co nabízí EU? Brusel trvá na tom, že hospodářský růst je funkcí snížení státního dluhu; konsolidace rozpočtů prý vede k investicím, investice k růstu. Úsporné brzdy již hrdě trčí z mnoha ústav. Ale věříte tomu, že země PIIGS upřímně podporují Berlínem nařízenou finanční politiku? Nebo to dělají, jen aby si zajistily německé peníze? Tak či onak, vsadím se s kýmkoli o cokoli, že v praxi budou úsporné brzdy silně prokluzovat. Proč?

Úsporná politika mířící k záchráně eura má totiž mnohem dalekosáhlejší účinky. Vede k definitivní demontáži sociálního státu a k soumraku konzumního stylu života pro nižší a střední vrstvy. Končí tak čtyři dekády trvající koexistence sociálního státu a neoliberálně inspirované hospodářské politiky. Maďarsko a Řecko jsou zkumavkami, v nichž lze neslučitelnost obou těchto substancí pozorovat „in vitro“. Merkelová a Sarkozy slíbili, že se koncem ledna dozvíme, jak může ekonomika zároveň spořit a růst. Jsem na to opravdu moc zvědavý.

Spoření pro záchranu eura totiž spolehlivě povede k politické destabilizaci a stejně spolehlivě nepovede k ekonomickému růstu. Ten totiž v evropských státech není funkcí vyrovnaných rozpočtů a nízkého zadlužení okořeněného deregulací, nýbrž souvisí se specifickou formou mezinárodní výměny zboží.

Růst západních ekonomik závisí na ekonomickém růstu v Číně a v ostatních zemích BRICS. Hospodářský růst v těchto zemích naopak přímo závisí na pokračování masového konzumu v západních státech. Předpokladem tohoto koloběhu je tudíž přelévání bohatství ze západních do rozvojových zemí. Zadluženost Evropanů a Američanů však ukazuje, že masový konzum již financovat nemohou.

To je výzva historického významu. A Viktor Orbán je příkladem politika, který se zoufale snaží ubránit životní úroveň svých voličů, ale je příliš slabý, než aby mohl uspět. A přesto si myslím, že tento „zpátečník“ je průkopníkem národní ekonomie, jejíž premisa zní: Globalizace jako neomezená výměna zboží dosáhla pro většinu západních států mezní výnosnosti a škodí jim více, než prospívá.

Východiskem je odklon od globální ekonomiky k národní. Říkejte tomu protekcionismus, ale já bych spíše hovořil o boji o práci. Nejen Maďarsko dělá, co může. Ze stejného důvodu právě Španělsko vytlačuje bulharské, kdysi vítané gastarbeitry a Fiat přeložil výrobu Pandy zpět do Itálie, přestože byla v Polsku rentabilní.

Že tento přístup neodpovídá ekonomické logice a nezaručuje úspěch, vím také. Ale fixace na udržení eura pomocí neoliberální hospodářské politiky garantuje neúspěch. Ekonomický i politický.

psáno pro E15