K mým novoročním předsevzetím patří i to, že budu pokračovat v demontáži ideologie salonní levice. K jejímu zlatému fondu patří mýtus o mírotvorné roli žen v politice.

Muži na ústupu

Čtyři z pěti největších amerických zbrojních koncernů vedou ženy. Kathy Wardenová je od letošního ledna šéfkou Northrop Grumman, Marillyn Hewsonová řídí již od roku 2013 Lockheed Martin, Phebe Novakovicová je od stejného data na špičce General Dynamics a Leanne Caretová vede od roku 2016 Boeing Defense, Space & Security.

V Pentagonu najdete nejenom ministryni letectví Heather Wilsonovou, ale i další ženy ve vysokých pozicích právě tam, kde jde o zbrojení. Takže podle feministické ideologie by měl být zajištěn světový mír.

Tak úplně to ale nevypadá. Spíše vznikají některé otázky. Zajímá mě třeba, jak tyto ženy dosáhly pozic, které tradičně obsazovali muži? Zřejmě to zvládly zcela bez povinných kvót. Klobouk dolů, protože musely být opravdu excelentní; musely vynikat v otázkách vyzbrojování, války a zabíjení. To se ale příliš neslučuje s feministickým předpokladem ženské mírumilovnosti a s tvrzením, že „za matriarchátu by války nebyly.“

Mužský svět?

Je pravda, že moc po staletí sídlila pouze v „mužském světě“ a to se dnes naštěstí mění. Ale ke zdůvodnění toho, že ženy a muži mají být za stejnou práci stejně odměňováni a dělat kariéru pouze na základě svých výkonů úplně postačí zdravý rozum. A ten, kdo ke zdůvodnění emancipace používá démonizaci jednoho a idealizaci druhého pohlaví, si musí nechat líbit nepříjemné otázky.

Třeba tuto: Jakto, že jsou ženy mírumilovnější než muži a přesto dělají kariéru ve zbrojním koncernu anebo na ministerstvu obrany?

A jakto, že roste počet žen ve špičkových pozicích zbrojních koncernů a v bezpečnostní administrativě, ale pořád se tolik zbrojí a válčí? A to dokonce i za vlády, salonní levicí tak vynášeného, nositele Nobelovy ceny míru Baracka Obamy?

A tím se dostávám k mé hlavní otázce. Salonní levice je přesvědčená o tom, že za mizerii současné západní civilizace mohou zlí, staří, bílí muži. Ale jestliže jsou muži v jádru bezohlední zabijáci a ženy mírumilovné bytosti, tak by se to mělo projevit právě tehdy, když kontrolují zbrojní koncerny a vojenské síly.

Mění ženy podstatu politiky?

Vůbec nechci zpochybňovat ženám přičítanou solidárnost, kooperativnost, nekonfliktnost a mírumilovnost. Ptám se jen, jestli se pod jejich vlivem opravdu mění politika koncernů a ministerstev?

Zatím to vypadá spíše tak, že nezáleží na tom, jestli vládne žena nebo muž. Obě pohlaví se chovají tak, aby splnila očekávání spojená s jejich pozicí. I manažerka musí zajišťovat zisk firmy a politička národní bezpečnost. Ženy sice z vedoucích pozic vytlačily staré, bílé muže, ale svůj vzestup musí často vykoupit tím, že stejně dobře anebo dokonce ještě lépe provádějí stejnou politiku.

Přívrženci spikleneckých teorii na to řeknou, že vzestup žen k moci je zvláště záludný projev sexismu, protože i pak jsou nuceny sloužit „mužskému světu“. A gendrová fundamentalistka by asi řekla, že ke skutečné změně by došlo až tehdy, kdyby na čele zbrojních koncernů stály aktivistky typu Pussy Riot. Ale to jen bizarní internetový folklór.

Salonní levice opravdovou změnu nechce

Opravdu viditelná kvalitativní změna by se dostavila teprve tehdy, kdyby se změnil celý sociopolitický systém. Ale svrhnout dosavadní pořádek chtějí jenom takoví, jako „žluté vesty“. S nimi otevřeně nebo potajmu sympatizuje i velká část těch, kteří patří k osmdesáti procentům znevýhodněných lidí.

Skutečnou „revoluční“ změnu však nepodporuje ani ženská ani mužská část salonní levice. Ta totiž patří ke dvaceti procentům privilegovaných, kteří svou komfortní pozici ohrozit nechtějí. Salonní levice sice hlasitě požaduje reformy a sociální pokrok, ale ve skutečnosti chce jenom zachovat daný stav a udržet si svá privilegia.

S tímto cílem salonní levice společnost morálně vydírá a materiálně vykořisťuje. Vytváří pseudoproblémy a vymýšlí neúčinná, ale nákladná řešení. Emancipace žen je toho nejlepším příkladem. Ideologové ze sociálněvědních fakult sice povýšili zrovnoprávnění žen na vědeckou disciplinu, ale popřeli podstatu rovnoprávnosti. Místo aby se starali o hmotné podmínky osamělých matek anebo penzistek, tak „vybojovali“ gramatickou emancipaci a povinné kvóty při obsazování postů.

Mírotvornost přece existuje

Ale abych nekončil tak pesimisticky. Při troše dobré vůle by se třeba dalo říci, že za Trumpův obranný rozpočet, který je nižší než rozpočet Baracka Obamy, vděčíme blahodárného vlivu žen ve vedoucích pozicích Pentagonu. A také plánovaný odchod Američanů z Sýrie by se dal připsat umravňujícímu vlivu vysokých vládních úřednic. I když - jistě v souladu se salonní levicí - pochybuji o tom, že by se starý, bílý muž Trump opravdu nechal ovlivňovat ženami.

Za to v Evropě existuje celá řada nepochybně mírotvorných žen ve vysokých funkcích. Hodně z nich sedí třeba ve švédské vládě. Ale i Federica Mogherini se již mnoho let úspěšně snaží oslabit mocenskou pozici EU. Stejně bohulibou aktivitu vyvíjí i německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová, která neúnavně pracuje na snižování bojeschopnosti německé armády.

Jenom by bylo potřeba, aby se co nejdříve objevily podobně nadané političky i v arabském světě a v Africe. Pak by opravdu nastal zlatý věk solidární, tolerantní a nenásilné politiky.