V roce 2014 varoval americký miliardář Nick Hanauer ostatní superbohaté před vzpourou chudých, protože by mohla ohrozit jejich bezpečnost. O tři roky později je vyzval, aby své dělníky lépe platili. Reakce byla spíše vlažná.

Kdy mají milionáři dost?

Harvardský ekonom Michael Norton se ptal více než 4000 dolarových milionářů ze sedmnácti zemí, kolik peněz by ještě potřebovali, aby jim to stačilo. V první skupině bylo 2026 milionářů, kteří vlastnili více než jeden milión dolarů a ve druhé skupině 2129, kteří měli minimálně 1,5 milionu.

A jejich odpovědi? Více než 1000 procent současného majetku by ke klidu potřebovalo 26,8 procent milionářů. 24,5 procenta by bylo spokojeno s více než 500 procenty majetku a 23,2 procentům tázaných by stačilo mít o 100 procent více.

Je snadné se pohoršovat nad chamtivostí bohatých. Přitom nevíme, co bychom my sami dělali na jejich místě. A pravda je i to, že blahobyt společnosti se zakládá také na tom, že její malá část je schopná objevovat, prodávat a jít do rizika.

Američtí vědci z University of Boulder zjistili, že podnikavost je možná způsobena nákazou parazitem T.gondii. Ale ať už jde o nadání nebo nemoc, tak je jisté, že jenom někteří lidé mají podnikatelské vlohy a většinou jsou svým založením spíše zaměstnanci. A to má důsledky.

O dvou zednících

Nedávno pracovali v domě, kde bydlím, dva zedníci. Počasí bylo jako vždycky touhle dobou, tedy pod psa. Ti dva dělali svou práci a mlčeli. Díval jsem se na ně a říkal jsem si, jestli jim jde hlavou jenom program na víkend a šance Sparty, anebo jestli někdy uvažují i o tom, jak budou žít až zestárnou. A z čeho pak budou žít. Nebo na to raději ani nemyslí?

To ve Francii si tuhle otázku zřejmě klade dost lidí. A část z nich je z odpovědí tak zoufalá, že již desátý víkend demonstruje. A opravdu není divu. Již jejich rodiče si museli "konzumní štěstí" pořizovat na dluh. Ten sice většinou dokázali splatit, ale jejich dětem už banka půjčuje jen hodně nerada. Oni se ale nechtějí smířit s klesající životní úrovní a s rostoucími dluhy. A s představou, že budou se stoupajícím věkem stále chudší.

Od poloviny 90. let neustále upozorňuji na zničující následky neoliberální ekonomické doktriny. V roce 2012 jsem přednesl přednášku o rostoucím sociálním napětí v kapitalistické společnosti v důsledku majetkových rozdílů mezi superbohatými a zbytkem společnosti. Až šest let po té si tohoto tématu povšimla i publicistická komunita.

Kdysi jsem v jednom televizním rozhovoru řekl, že kvůli prohlubující se sociální nerovnosti bude ve vyspělých kapitalistických společnostech nutné zvýšit majetkovou daň a někteří novináři mi to připomínají dodneška. Thomas Piketty, francouzský expert na chudobu, nedávno navrhl zavedení celoevropských daní pro bohaté. Jejich výtěžek by měl být věnován zejména na sociální účely.

Jako ekonom znám poučku o tom, že daň může brzdit ekonomický růst. A Piketty ji samozřejmě zná také. Ale když hrozí povstání chudiny, tak situaci neuklidní otřepané ujištění o tom, že v rostoucí ekonomice se povede lépe i těm nejchudším.

Přesto je pravda, že daň z majetku problém chudoby nevyřeší. To je ale teď již jen druhořadé. Prvořadé je to, že francouzský prezident zrušením této daně ještě více zvýhodnil bohaté a ještě více naložil chudým. Pro ty tam dole to znamenalo další ponížení a důkaz sociální nespravedlnosti.

A není proto divu, že když bezdůvodně sebevědomý Emmanuel Macron přikázal klid v ulicích, tak se v nich místo toho začal rozléhat požadavek, aby odstoupil. Napadlo vás, jak slabá je ve skutečnosti dnešní vrchnost?

Kdy to praskne?

Kapitalistickou společností od nepaměti cloumají dvě síly. Touha co nejvíce vydělat a touha důstojně žít. Která se prosadí? Nevím, ale řekl bych, že silnější je ta druhá.

Za prvé proto, že se od 70. let nikde v Evropě nevyskytovala významná politická síla, která by brzdila rostoucí majetkovou nerovnost. Žhavá láva ponížení a zloby po desetiletí kypěla v hloubce společnosti a stoupala stále výše.

Objektivně nejsilnější je revoluční potenciál sociální nerovnosti ve Spojených státech amerických. Kdo ví, co všechno by se dva roky po volbách dělo na ulicích amerických měst, kdyby vyhrála - salonní levicí vysněná - Hillary Clintonová. Donald Trump totiž dočasně a možná dokonce mimoděk oslabil nesmiřitelnou zlobu bezmocných tím, že jejich vztek "na systém" použil jako páku ke svému zvolení; slíbil jim boj s migrací, záchranu pracovních míst a velkou Ameriku.

Francie měla smůlu, že z nedostatku skutečných alternativ vyhrál samozvaný Jupiter Emmanuel Macron. A choval se tak, jak jsme si u něj již zvykli; sebestředně, svévolně a nepromyšleně.

Druhý důvod, proč je nahromaděná touha důstojně žít fakticky silnější je ten, že přerozdělení majetku by museli nastartovat právě ti nejbohatší. Podle mého dojmu by jim to Nick Hanauer zdůvodnil asi takhle: "Zůstali bychom i tak s přehledem superbohatí, ale rozdíl by již nebyl nebetyčný, ale jen obrovský. Prostě by nás to něco stálo, ale mohli bychom se cítit bezpečněji."

Podle výzkumu Michaela Nortona však většina bohatých myslí jinak než Hanauer. I když úplně osamělý jeho názor také není. V roce 2009 vyzvalo 44 německých milionářů svou vládu, aby více zdanila jejich majetek. Chtěli tak pomoci při řešení následků finanční krize.

Jistě. Revoluční vzepětí "žlutých vest" může zase opadnout. Demonstrace již přece jen trvají dva a půl měsíce. Ale zároveň ve všech rozvinutých zemích právě skokově probíhá automatizace výroby, která sociální situaci těch tam dole výrazně zhorší. Navíc si nespokojení poddaní již vyzkoušeli, jak velkou mají moc, když výhružně defilují před paláci mocných.

Bez skutečné reformy hospodářského a politického systému bude vzpoura bezmocných stále pravděpodobnější.