Tento blog by měl být blogem profesním – na atribut „odborný“ si ambice nečiním. Myšlenka pustit se do jeho psaní se u mě zrodila z podnětů čistě osobních, a zákonitě tak bude mít do značné míry osobní rozměr (rozhodně by však neměl fungovat pouze jako forma jakési autoterapie, což by bylo poněkud samoúčelné). Proto, ač velký introvert, začnu osobním přiznáním: Zažehnal jsem krizi nastupujícího středního věku. Dlužno dodat: krizi profesní, nikoliv osobní.

Co bych chtěl v životě dělat, se mi poprvé mihlo hlavou někdy v sedmnácti letech. Četl jsem tehdy Myrerův Poslední kabriolet v překladu Jarmily Emmerové a napadlo mě, že převádět takovéhle romány do češtiny by mě náramně bavilo. Paradoxně jsem tuhle myšlenku vzápětí pustil z hlavy a i na studiích jsem se pak dlouhé roky dost úporně trápil tím, co že si vlastně s tou amerikanistikou v životě počnu. Literární překlad si mě však nakonec přes různé peripetie přece jen našel a dnes, nějaké dvě dekády po přečtení Posledního kabrioletu, tedy teoreticky můžu konstatovat, že dělám svoji vysněnou práci, což se asi ne každému v životě poštěstí. (Už nevím, jestli ten pocit „tohle bych chtěl taky dělat“ při čtení Myrera není pouhá „nezbytná fikce“, kterou si do minulosti jen zpětně projektuju, aby se mohl kruh s vysněnou prací pěkně uzavřít, ale snad to tak nějak opravdu bylo.)

Alespoň trochu zasvěcené asi nepřekvapí, co se stalo, když jsem se s beletristickým překladem začal – narazil jsem na tristní českou realitu téhle branže. Nemá cenu vařit stokrát převařenou vodu, situaci skvěle popsal už před lety Petr Fantys v článku „Chudý jako český překladatel“. Má osobní zkušenost by se dala shrnout do následujících bodů, které bych rád podrobněji zmínil v příštích textech.

1) Dobrovolně za těchhle podmínek, to jako vážně?

Překladatel je za svou práci honorován směšně nízkými sazbami, které jsou navíc často nastavovány spíše na základě kamarádských vztahů, než aby odrážely reálnou kvalitu odvedené práce. Čelí též celé řadě jiných výrazně nevýhodných smluvních podmínek, a i ty bývají ze strany nakladatelů leckdy až nehorázně nerespektovány. Dochází zejména k prodlevám ve vyplácení honorářů, mnohdy i značným až absolutním – ano, tu almužnu leckdy dostanete ještě s neskutečným zpožděním, nebo ji dokonce nedostanete vůbec. Znám přitom případy, kdy se takto skandálně chová majitel nakladatelství k samotným interním redaktorům, vlastním zaměstnancům. (Mohu-li při této příležitosti poprosit: pokud by někdo cítil potřebu vytáhnout argument typu „když se ti to nelíbí, běž dělat něco jinýho“, jak tomu bylo u článku Petra Fantyse, nechte si takový komentář od cesty. Držet se oboru, který mě baví, a snažit se v něm svým dílem přispět k narovnání pokřivených podmínek, není myslím o nic méně legitimní než „jít za lepším“, ovšem třeba méně naplňujícím.)

2) Džungle, na kterou je i trh krátký

Neblahá praxe kamarádšoftu přispívá k čemusi, co je z cechovního pohledu nesmírně frustrující: oborem se bez větších potíží protlouká a přežívá v něm značné množství pseudopřekladatelů. Jejich produkce se vyznačuje celou škálou neřestí od těch mírných, jako jsou absence většího profesního talentu a jazykového citu, až po ty nejšílenější, kdy autoři textu každým slovem a větou prokazují, že neovládají jazyk zdrojový (neporozumění originálu) ani cílový (neschopnost vyprodukovat smysluplný a gramaticky správný text, o nějaké líbivosti ani nemluvě). Paradoxem je, že neexistuje dostatečně silný tlak, který by oddělil zrno od plev, a to ani zvnějšku, tj. ze strany čtenářů, příp. literárních recenzentů/kritiků, ani zevnitř, tedy ze strany nakladatelství. Jak už zmínil Petr Fantys, jistá úroveň zkrátka oběma stranám „stačí“ a vyšší není většinou třeba vyžadovat – jsou-li adresáti spokojeni s průměrnou kvalitou, za niž nakladatelé mohou vydat jen průměrnou sazbu, proč angažovat někoho, kdo to udělá „lépe za více“. Není snad nutno dále rozebírat, jak tím celý obor eroduje.

A ještě jeden důsledek: v literárním překladu se (ne)kvalita alespoň často, byť bohužel také zdaleka ne bezvýhradně, promítne do sazeb (vyšší sazby za lepší překlad a prestižnější titul). V tvorbě titulků a dabingu se bohužel setkávám s děsivou praxí, že všichni jsou honorováni totožně. Odevzdáš odfláknutý překlad plný chyb? Nevadí, sazba je za film / seriálový díl / titulek, takže dostaneš stejně. Demotivující? No jistě.

3) Nejen prací živ je člověk. A překladem literatury už vůbec ne

Z bezútěšné finanční situace zvláště na poli beletristického překladu plyne nutnost vedle překládání knih neustále generovat finanční prostředky jinde. To vede k věčné přepracovanosti a chronickému nedostatku času na jiné věci, včetně např. vlastní četby a sebevzdělávání – není myslím třeba dále rozvádět. Také kolegové jistě dobře znají.

4) Co si člověk neudělá sám…

Poznal jsem naštěstí celou řadu výborných redaktorů, jejichž zásahy a návrhy jsou pro text nesmírně přínosné. Zažil jsem však i množství případů, kdy je redakční práce nedbalá a znehodnocuje úsilí překladatele. Strávíte-li nad něčím několik měsíců práce, opravdu nestojíte o to, aby vám do ní někdo posléze nasekal chyby. Příčinou mohou být podobně nevalné podmínky na straně redaktorů, tedy mizerné finanční ohodnocení či nepřiměřený tlak na to, aby práce byla odvedena rychle, ale také špatná znalost zdrojového jazyka. Z redakční práce se tak někdy stává pouhá korektura, tj. opravy bez zdrojového textu. Otrlejší nakladatelé/redaktoři zase kupříkladu ignorují překladatelovo právo vidět svůj text jako poslední apod. Studnice nepříjemností tím není jistě vyčerpána a na některé další v budoucnu třeba ještě přijde řeč.

-------------------------------------------

Přes tohle všechno a navzdory tomu, že jsem začínal detektivním brakem, mi tahle výseč mé překladatelské profese přinášela značné uspokojení. („Na chleba“ si bez větších potíží vydělávám překlady komerčními, které zpravidla vynášejí několikanásobně (!) více, a relativně obstojně honorovaným překladem titulků a tvorbou filmového dabingu, o nichž by měla v některém z následujících textů být také řeč.) Jak totiž ve výše uvedeném článku zmiňuje i Petr Fantys, v české nakladatelsko-překladatelské branži bohužel postupem času pevně zakořenil zhoubný diskurz, který by se dal shrnout slovy „děláme (to pro) kulturu“.

Jen pro ilustraci oné „zakořeněnosti“ a „zhoubnosti“ – nedávno jsem na něj narazil i v komunikaci se svou mateřskou cechovní organizací, Obcí překladatelů, která by myslím při potírání této ideové záludnosti měla stát v přední linii. To však ani v nejmenším neznamená, že bych tomuto argumentu nerozuměl – naopak, mé uspokojení v kariérních počátcích plynulo právě z toho, že jsem ho i já slepě přijal za svůj a nechal se jím marnivě hřát.

Vnitřní uspokojení mi nějakou dobu vydrželo, ale plynoucí čas i výše nastíněné ústrky vykonaly své a do mysli se mi začala vkrádat silná nespokojenost. Pár let ji ještě pokaždé dokázal přebít ten hřejivý pocit, když člověk ten svůj „opus“ mohl posléze vzít do ruky a zalistovat jím. Shodou náhod se ovšem před nedávnem několik faktorů slilo ve výbušnou kombinaci a výsledný přetlak musel ven, na tenhle blog.

Co se stalo? Zaprvé, v rychlém sledu se sešlo několik rozličných dílčích nespravedlností. Zadruhé, život mě postavil před jednu ze standardních situací, kterou literární překladatel asi běžně řeší více než příslušníci jiných profesí: čerstvě se mi narodil potomek, což pochopitelně celou otázku „uživení se“ postavilo do zcela nového světla. A konečně zatřetí, v den dceřina narození se na stránkách Českého rozhlasu urodil i jeden článek, na nějž jsem shodou okolností natrefil v tramvaji, když jsem se odpoledne vracel do porodnice. (Kteréžto detaily tu používám jako pouhý žánrový obrázek, žádnou hlubší funkci nemají.) Text se jmenoval „Stát by si měl svých překladatelů více vážit, protože český jazyk je hodnota, kterou stojí za to podporovat“ a upřímně řečeno, rozpálil mě doběla. Mimo jiné totiž prezentuje jisté nakladatelství jako ctnostně bělostnou lilii na oné jinak bezútěšné nakladatelské pustině. Inu, má zkušenost byla právě opačná a stala se jedním z nejsilnějších popudů pro vznik tohoto blogu.

Abych předešel mýlce a případným uštěpačným komentářům, které se možná nabízejí: tento blog není produktem zhrzeného, zneuznaného překladatele, který si chce touto cestou vylít zlost na ty, kteří mu přivodili příkoří. Naopak, má profesní krize měla kratšího trvání, než jsem sám čekal – přešel jsem k nakladatelství, které mou práci dokáže dostatečně ocenit, a to nejen finančně, ale i vysoce kvalitní, svědomitou redakční prací.

Nadále tak mám příležitost pracovat na titulech, které přinášejí uspokojení jak mně, tak snad i jiným, a i díky vstřícnosti nového zadavatele jsem se po letech konečně domluvil na sazbě spadající do pásma honorářových doporučení, jak je každoročně stanovuje Obec překladatelů (letos ještě nebyla doplněna, odkaz uvádím pro budoucí využití). Pořád to není „na uživení“, ale v mezích oborových možností už ji dokážu považovat za důstojnou a psychologicky funguje jako jisté vstřícné gesto ze strany nakladatele. Kvalitou svých textů si ji naštěstí dokážu obhájit. O tom všem ale konkrétněji až v následujících příspěvcích. Zpátky tedy k podstatě tohoto blogu. Maluju si, že by třeba v ideálním případě posloužil dvěma věcem:

1) Bude-li mít nezasvěcený čtenář zájem, získá možnost nahlédnout pod pozlátko do leckdy tristního zákulisí české nakladatelské a překladatelské branže. Zároveň vnímám jeho jistou příbuznost s tvorbou titulků a dabingu – kterýžto obor má ovšem pochopitelně svá výrazná specifika a přináší zcela jiná témata –, a tento blog se proto v některém z příštích příspěvků pokusí vyjádřit i k němu.

2) Přestože se beletristické překlady probírají na různých internetových adresách, překvapilo mě, že na rozdíl od obecněpřekladatelských/komerčněpřekladatelských fór, jako je např. linkedinová Unacceptable Translation Rates Naming and Shaming Group, případně nejrůznější databáze překladatelských agentur s hodnocením ze strany překladatelů (viz např. The Blue Board na Proz.com), je-li mi známo, v oblasti literárního překladu žádné podobné fórum, které by zcela otevřeně vypovídalo o zkušenostech překladatelů, ať už pozitivních, nebo negativních, neexistuje. Tento blog si neklade sebemenší ambici nějakou takovou platformu zakládat, rád bych se nicméně pokusil tuto praxi alespoň za sebe trochu napravit. Ač nejsem tak naivní, abych si myslel, že pohnu se zamrzlými ledy českých nakladatelsko-překladatelských vztahů, třeba se mi alespoň pár kolegů povede inspirovat k větší asertivitě nebo rozproudit na toto téma diskusi.

Ale pěkně popořadě. Nejzajímavější a nejožehavější téma jsou samozřejmě vždycky peníze. Otevřeně o honorářích překladatelů tedy v příštím příspěvku.