Můj třetí text musí začít předsevzetím, že si už nebudu dávat předsevzetí ohledně termínu příštího textu, čímž se zároveň zájemcům o pokračování mého skromného náhledu do naší nakladatelsko-překladatelské manufaktury omlouvám. Zjistil jsem, že čas musí nazrát a vznik dalšího textu organicky vyplynout.

„Překladatelství není tedy chleba nějak zvlášť máslem mazaný, a budou-li životní náklady stoupat jako dosud, hrozí likvidace překladatelství jako profese.“

– Josef Škvorecký, projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, červen 1967


Kromě okurkové sezony, deficitu potřebné energie, rodinných záležitostí, pracovních projektů a delšího zahraničního pobytu mě od dalšího psaní trochu odrazovalo to nevyhnutelně pesimistické vyznění mého blogu. Negativ je tolik, že se mi povedlo, ač jsem to očekával, demoralizovat sebe sama. Naštěstí je tu i pozitivnější perspektiva, která mě ponouká k pokračování: bude myslím jedině přínosné, když na výrazném místě v mediálním prostoru zůstane konkrétně pojmenováno, jaká situace v našem oboru panuje. Třeba to pomůže alespoň pár dalším čtenářům zvolit či zavrhnout konkrétní titul uvědoměleji, protože budou svým výběrem chtít podpořit slušnou firmu, či naopak nepodporovat neférovou. A třeba to pomůže alespoň pár začínajícím kolegům, aby se v džungli překladatelské branže nenechali rozcupovat po prvních krůčcích.

Předchozí příspěvek jsem zakončil notickou o dlužném honoráři, která posloužila jako závdavek k tomu, o čem bude text následující. Nedůstojná výše překladatelských sazeb totiž není jediný druh faulu, kterému ze strany mnohých nakladatelství čelíme, spíše jen jeden ze střepů celé mozaiky, do níž patří také: výplata honorářů i dávno po termínu, odepírání honorářů, podmiňování výplaty honoráře vydáním knihy, práce beze smlouvy, zhoršování smluvních podmínek vpašováváním nevýhodnějších ustanovení do smlouvy atd.

Historek, které bych mohl mezi kolegy a kamarády z branže nasbírat, by bylo požehnaně, ale nerad bych, aby se tento text vylil z břehů, a tak si vytyčím mantinely v podobě toho, co bez hlubšího pátrání vylovím z paměti. Kromě zkušeností vlastních a zkušeností blízkých překladatelských kolegů ovšem vezmu zavděk i kauzami veřejně známými, protože jsou pořád ještě mnohem šťavnatější než to, čím se mohu pochlubit sám.

Pokud jde o případy obecně známé, dva příklady za všechny. Tomu, kdo se v našem oboru pohybuje, nemohly uniknout, ale nezainteresovaní třeba drobnou připomínku ocení.


Ottovo Omega

Existuje jistá firma jménem Omega. Nebudu se chlubit cizím peřím, proto jen krátká rekapitulace faktů a odkaz na rozhovor s kolegou Viktorem Janišem, který již praktiky tohoto nakladatelství důkladně popsal: čtenáře podvádějí reedicemi zastaralých, nekvalitních překladů, aby ušetřili na autorských právech, a překladatele šikanují nulovou redakční podporou, a tím pádem přenášením neúměrné odpovědnosti na jejich bedra, i nehoráznými finačními podmínkami a sankcemi – to je prosím nakladatelství Omega. Doporučuji celou kauzou se proklikat.

Podobně charakterní firma, která v posledních letech možná zůstává trochu ve stínu Omegy, se jmenuje Ottovo nakladatelství. Před dekádou nechvalně proslulo mimo jiné svým pirátským vydáním Harryho Pottera, Malého prince, Dášeňky atd. Opět nebudu vypisovat to, co už bylo důkladně zdokumentováno, když za mne může promluvit vícero starších článků.

Obraz Ottova nakladatelství už je ovšem potřeba trochu doplnit, protože zmíněné kauzy nevypovídají nic o jednání nakladatele s překladateli. Možná je jasné, kam mířím: jak kořistně se Ottovo nakladatelství chová na trhu, tak bezohledně zachází i se svými externími spolupracovníky. Tady už čerpám ze zkušeností mého bezprostředního okolí: Ottovo nakladatelství je jedním z těch, které váže výplatu části honoráře na vydání knihy, přičemž alespoň donedávna se ve smlouvě s překladatelem nijak nezavazovalo knihu do určitého data vydat. Tuhle banální paralelu by jistě zvládl každý sám, ale pro lepší ilustraci si ji s dovolením neodpustím: Umíte si představit, že byste pracovali řekněme ve fabrice a polovina vaší výplaty by byla podmíněna tím, jestli se konkrétní kus, který jste pomáhali montovat, posléze dostane na trh?

Pochopitelně ovšem není zájmem nakladatele knihy nevydávat, a tak se podmínka výplaty druhé části honoráře většinou dříve nebo později přece jen splní. Ottovo nakladatelství však platí nerado, a tak přichází druhý stupeň: zpoždění platby a s ním sliby, výmluvy, vytáčky, výhrůžky. Příkladů ze svého okolí znám opět několik a prodlení může trvat týdny, měsíce, roky… Mimochodem, nové externí spolupracovníky láká Ottovo nakladatelství často poměrně zajímavého honoráře – proč by ne, když nemá v úmyslu jej posléze vyplatit v plné výši.

Větší naději na vymožení toho, co jim právoplatně náleží, mají pochopitelně ti zarputilejší, neodbytnější, protřelejší, asertivnější – což leckdy ve spojení s výrazem „překladatel“ bývá tak trochu oxymóron. A tudíž nejednou nastane poslední fáze, a sice že překladatel na svůj honorář prostě rezignuje – na další handrkování už nemá čas, energii a v neposlední řadě třeba ani odvahu a peníze, aby spor řešil soudně. I takové případy znám osobně. Ottovo nakladatelství v tom zkrátka umí chodit a ví, že bezpáteřnost se leckdy vyplatí.

Naštěstí znám i případ, kdy před akutní hrozbou žaloby na poslední chvíli ucuklo a překladatel svůj honorář po letech vymámil. A osobně jsem paradoxně zažil, že bezpáteřnost Ottova nakladatelství může mít i pozitivní stránku – coby mladík oboru neznalý jsem do této jámy lvové měl sám nastoupit, a po rozhovoru s šéfredaktorkou bylo ujednáno, že začnu po prázdninách, za nějaké dva měsíce. Smlouvu podepíšu s datem nástupu. Jaké bylo po návratu z dovolené mé překvapení, že mé místo se přes léto rozplynulo, což se mi nikdo ani neobtěžoval oznámit – musel jsem to zjišťovat potupným sondováním… Vzhledem k výše popsanému ovšem jednoznačný happy end.


Mí redaktoři mi rozumějí

Umím si představit, že mé texty vyznívají dosti konfrontačně vůči nakladatelstvím, dokonce i mým aktuálním chlebodárcům, a mohou vyvolávat otázku, proč jsem vlastně pro někoho takového ochoten pracovat. Vězte, že to ve většině případů není namířeno vůči konkrétním nakladatelským redaktorům, kteří mi zadávají práci a na knize se mnou spolupracují, nýbrž spíše proti vlastním nakladatelským domům, molochům, pro něž jsme často ta bezejmenná levná pracovní síla, jak jsem popisoval ve svém předchozím příspěvku.

Naopak, s redaktory jsme často na jedné lodi a jsou to oni, kteří se nám u svého zaměstnavatele pokoušejí vybojovat únosnější podmínky. Kupříkladu u nakladatelství Slovart je to tudíž opravdu jen maximální vstřícnost, ochota a nápomocnost na straně redakce a dalších, která u mne překlápí misky vah ve prospěch další spolupráce. Dotyční jistě vědí, o kom je řeč, a nebudou si snad mé brojení vztahovat na sebe.


Když dá slovo Slovart

A propos, v nakladatelství Slovart panuje tato praxe: půlka honoráře do dvou měsíců po odevzdání překladu, druhá půlka do dvou měsíců od vydání. Pokud vím, na vyjednání lepších podmínek je (i kmenový) překladatel moc malý pán, zkrátka ber, nebo běž o dům dál. Čili i pokud se budeme pohybovat ve smluvních mantinelech, neuvidí překladatel za svou práci třeba osm měsíců ani halíř. A druhou půlku třeba další půlrok.

Aby toho nebylo málo, ani tyhle smluvní termíny nemá Slovart příliš ve zvyku dodržovat, takže na konci už na výplatu vážně čekáte jako na smilování. Telefonické urgence nefungují, e-mailové urgence nestojí účetnímu oddělení ani za odpověď.

Zažil jsem situaci, kdy jsem na jeden takový významný objem peněz tehdy ještě naivně spoléhal před již domluvenou dovolenou. Stálo mě týdny nervů, jestli se Slovart slituje, splní svou smluvní povinnost a mně totálně nezkazí léto, ale nějaké čtyři měsíce po vydání nakonec honorář po opakovaných urgencích přece jen dorazil. Umíte si představit, že výplatu dostáváte třeba rok po zahájení úkolu, resp. čtyři měsíce po jeho dokončení?

Nakladatelství nám často argumentují, že nám nedluží vlastní vinou – že jim zase dluží distributoři a další, a většině to lze i věřit. Mnozí z nás pro to najdou i pochopení, za sebe však po těch letech říkám: Zařiďte si to prosím jinak. Pokud to nejde, neberte si jako rukojmí nás externisty (o zpožděných výplatách interním zaměstnancům příliš neslýchám) a nehrajte si na podepisování smluv, když je stejně nehodláte dodržet.


Renomé coby záruka slušnosti?

Skandálním praktikám se překladatel bohužel nemusí nutně vyhnout ani pragmatickým manévrem, kdy se uchýlí pod křídla zdánlivě renomovaných nakladatelství, kupř. Academia. Nevím, nakolik je to u tohoto nakladatelství univerzální praxe, ale i u něj se stává, že spojuje výplatu části honoráře s vydáním knihy, nicméně ve smlouvě se nezaváže, kdy a jestli vůbec knihu vydá.

Některé překladatele zase Academia platí pouze procenty z prodeje knihy (z realizované prodejní ceny bez DPH). Vím o kolegovi, jemuž tato praxe vynesla ca 9 000 Kč za nějakých 350 normostran textu. Mimochodem, kdyby dostal zaplaceno podle tarifů doporučovaných Obcí překladatelů, měl obdržet okolo 80 000 Kč.

Nechci tento text proměnit v útrpnou litanii, protože obrázek už určitě nastínil, a tak zbytek jen telegraficky:

Argo: Zpožděné platby, zpožděné smlouvy. (Jednou jsem takto neodjel na podle všeho poměrně snadno získatelný krátký rezidenční pobyt v překladatelském domě – o volném místě jsem se dozvěděl na poslední chvíli, přihlášku bych ještě stihl, ale ejhle… Jaksi jsem neměl od nakladatele smlouvu, jednu z podmínek přihlášky.)

Domino: Při reedici nabídka odkupu licence na překlad (která se již po uplynuvší lhůtě navrátila překladateli) za 10 % původního honoráře.

BB Art: Žádost o souhlas k postoupení licence k elektronickému vydání dokonce zdarma (!). Mluvím o jednotlivém případu, který se ke mně donesl, systémové nastavení neznám.

Slovart, Albatros Media: vpašovávání delších lhůt na postoupení licence do smluv.

A pro dokreslení jeden příklad z opačného pólu vztahu nakladatel-překladatel: osobně znám případ kvalitní, poctivé překladatelky, která už těch všemožných ústrků měla po letech plné zuby a knižních překladů prostě po pár desítkách titulů s těžkým srdcem nechala.

A tak dále, a tak dále.

Budete-li nicméně, milí kolegové, mít chuť a odvahu, budu rád, když mi do komentáře níže napíšete vlastní zkušenosti s konkrétními nakladatelstvími či informace o nich (prosím raději než na FB, kde na rozdíl od zdejšího prostoru záhy upadnou v nedohledatelné zapomnění). Třeba tím začínajícím kolegům ušetříme nějaký ten čas na cestě k prozření, že některé praktiky zkrátka nejsou normální. Osobně bych podobné popostrčení a prošlapání cesty býval uvítal.


„[P]řekladatele u nás je nutno po všech stránkách a ze všech hledisek považovat za slovesného umělce [...]“

– Josef Škvorecký, projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, červen 1967


Sám jsem v předchozím příspěvku zařadil překladatele v hierarchii překladového titulu na druhé místo hned za autora a nelegitimní jistě nejsou ani hlasy, které diskutují o tom, zda jeho pozice není ještě o stupínek výš. Proč tedy neučinit standard z toho, co se pozvolna stává čím dál běžnější praxí v Evropě i ve Spojených státech a k čemu se nyní zcela čerstvě připojilo svým chvályhodně rezolutním rozhodnutím i nakladatelství Paseka – proč neuvádět jméno překladatele na obálce?

Chápu, že kdo chce do oboru v mládí proniknout, těžko může zvenčí „dělat revoluci“ a diktovat si podmínky. Prostě by se k žádnému překladu nedostal. Chápu, že máme svou práci a své autory natolik rádi, že si raději utrhneme od pusy, než abychom se jich vzdali a třeba dopustili, že by mohl vzniknout méně kvalitní překlad. Chápu, že redaktoři jsou kolegové, často kamarádi, kteří v tom v jistém smyslu jedou s námi, a není lehké jim klást požadavky. Přesto se divím, že nás život, léta překládání za těchto úmorných podmínek, léta třeba i jistých „zásluh“ nevybičovaly k hlasitějšímu, soustavnějšímu tlaku na zlepšování už tak dlouho panující situace.

Proto, kolegové, zkusme prosím každý přispět svým dílem. Na nějaké velké sešikování odborového střihu v naší branži příliš nevěřím a jednotlivci pochopitelně kormidlem nijak výrazně nepootočí. (Osobně vnímám jako jedno z možných, byť možná jen dílčích, řešení spíše to, že postupně získá na váze, hlasitosti a prestiži naše cechovní organizace a s ní i její standardy, aby se pro nakladatelství stalo otázkou cti spolupracovat s jejími členy a nevystavovat je nedůstojným podmínkám, ale této otázce se v tuto chvíli věnovat nechci.) Jsem ovšem přesvědčen, že i soustavným upozorňováním na nedůstojnost nabízených podmínek a požadováním alespoň drobného posunu v sazbách, ve smluvních podmínkách (termínech výplat honorářů, délce propůjčení licence na překlad atd.) a jejich dodržování může každý za sebe přispět alespoň k drobnému krůčku směrem ke kýženému cíli. Aby už zkrátka nenormální přestalo být normální a trapné praktiky začaly být konečně trapné.

A navzdory tomu, co jsem psal o možnostech začínajících překladatelů: prosím, nesahejte po jakékoli příležitosti jen proto, že by to podle vás mohl být kariérní průlom. Některé příležitosti za to opravdu nestojí. Mohl by se z nich spíš vyklubat hned na začátku kariérní průšvih. Pokud na to, prosadit se do oboru a v oboru, skutečně máte, prosadíte se i bez Omegy a jí podobných.

(A propos, zdá se mi to, nebo se poslední dobou přece jen trochu blýská na lepší časy a téma honorářů a obecně nelichotivé situace v nakladatelském byznysu začíná rezonovat? V září proběhla z iniciativy překladatelky Terezy Semotamové v Knihovně Václava Havla velká diskuse o stavu literárního překladu v Česku, objevují se první vlaštovky v podobě rozhodnutí – ať už dílčích jako v Argu nebo v Plusu, nebo plošných jako ve zmíněné Pasece – umísťovat jména překladatele na obálku…)

A vy, vážení čtenáři – ve světle toho, o čem jsem se zde rozepsal já, i dalších informací, které lze dohledat všelikde jinde, ať už pozitivních, nebo negativních –, pokud si knihy vybíráte jen trochu uvědomělejším způsobem nebo byste tak rádi činili, zvažte prosím, jaké firmě, jaké nakladatelské sestavě, která se s daným titulem pojí, a jaké praxi chcete, nebo naopak nechcete dát svou volbou „hlas“.