Ač znám některé nepochopitelné výjimky, které vše zvládají s grácií, leitmotivem životního údělu literárního překladatele bývá závod s časem. Leckdy tak pro samé překládání stěží nachází čas číst jiné texty než ty, které zrovna sám vytváří. Totéž většinou analogicky platí o překladatelích filmů a seriálů, k nimž se také řadím. Přesto se mi za posledních pár let podařilo pracovně či soukromě usledovat pár jedno- či dvouřadových seriálů zejména ze současné bezedné zásobárny quality TV, což mě konečně dostrkalo k sepsání dalšího dílu tohohle blogového občasníku…, na nějž mi tak zoufale chybí čas.

„Kvalitní televize“ – kvalitní překlad?

Najde se celá řada povedených českých převodů „kvalitní televize“, které dokážou umně přetlumočit filmový dialog bez toho, aby vnímavému divákovi devalvovaly recepci povedeného originálu svou stylistickou krkolomností, doslovností, významovými lapsy apod. Z vlastní zkušenosti mohu jako příklad uvést velmi solidní titulky Petra Miklici k tematicky náročnému seriálu HBO Najděte mi hrdinu, u nějž by nepovedený překlad měl obzvlášť velký potenciál celé dílo zkazit. Nerušivě plynou třeba i titulky Ondřeje Kavky u seriálu Ostré předměty atd.
Nepřestává mě ovšem zarážet, jak často naopak vystává rozpor mezi tou kvalitní televizní produkcí, jak je po právu hodnocena, a jejím zhusta nekvalitním překladem do češtiny. Pár příkladů za všechny: otravně doslovné titulky Zuzany Coufalové k Sedmilhářkám, jedné z vlajkových lodí mezi seriály HBO nedávné doby, po všech stránkách propastně beznadějný překlad (dabing, potažmo i titulky) seriálu Mé nové já z dílny známé firmy Šárky Bartesové či mnohé naprosto apokalypticky převedené (dabing, potažmo i titulky) díly seriálu Sestřička Jackie, za nimiž z dvojice překladatelek, které se na seriálu podílely, stojí Olga Pavlová (držitelka dabingové ceny!).

Ostatně nejspíš to znáte sami – i když se to nutně netýká quality TV, jednou z oblíbených kratochvílí jazykově vybavenější české populace je utahovat si z lapsů ve zdejších filmových titulcích i dabingu. Jak se lze přesvědčit, nezřídka jde o výsměch oprávněný, což naznačuje, v jaké kondici české filmové překlady jsou.

Osobně mě ta propast mezi kvalitou původních děl a častou podprůměrností jejich překladů fascinuje a vyplývá mi z toho jedna řečnická otázka: Proč jsou zadavatelé (televizní a produkční společnosti) ochotni riskovat, že takto vycizelované tituly, u nichž náklady na výrobu dosahují závratných výšin, srazí mizerný převod?

Důvod nám naznačí paralelně existující fenomén protikladný ke zmiňovanému jazykovému hnidopišství: popularita amatérských titulků, jevu natolik významného, že mu nezanedbatelný prostor věnuje i jediná a základní příručka českého titulkářství, publikace Miroslava Pošty Titulkujeme profesionálně. Amatérské titulky jsou zdarma, jsou rychle po ruce a základní funkci jistého přetlumočení obsahu většinou zajistí. Odpověď na položenou otázku je tedy, jak se zdá, prostá: Divákům to pohříchu nevadí… A tím líp pro zadavatele. Takhle nám to zkrátka vyhovuje.

V minulých příspěvcích jsem si stýskal nad neslavnou situací českého literárního překladatele, zároveň jsem ovšem naznačoval, že si úplně nezoufám – poslední dobou se totiž objevuje celá řada signálů, že se o naší situaci začíná mluvit, naše řemeslo se pomalu dostává do středu pozornosti, překladatelé se mobilizují k boji za svá práva… Snad se blýská na lepší časy. Naopak jestli mám někde pocit naprostého zmaru a úpadku, pak je to právě oblast překladů filmových/seriálových, ať už se jedná o titulky, nebo dabing. Z čehože to pramení?

Prachy v prachu

1) Tlak zadavatelů na efektivitu a nízkonákladovost je drtivý. A je nasnadě, k čemu to vede: honoráře všech zainteresovaných tvůrců titulků a dabingu bývají zoufalé. Bídu s nouzí třou vedle překladatelů i další články řetězce – korektoři, úpravci, režiséři a u dabingu i nejviditelnější aktéři v celém procesu: dabéři. Jejich nedávná kauza je známá. Za svůj tábor můžu upřímně prohlásit, že se překladatel musí hodně ohánět, aby se titulkováním či dabingovými překlady pro běžné české zadavatele vyrovnal třeba pokladním v Lidlu.

Před pár lety vyvolala v překladatelské komunitě nevídaný rozruch zpráva, že titulkáře loví v českých vodách globální fenomén Netflix, slibující na české poměry závratné finanční ohodnocení. Netflix však zvolil metodu divokého náboru přímých dodavatelů prostřednictvím zpackaného, špatně nastaveného, nejednoznačného anonymizovaného testu, který v až zarážející míře eliminoval prověřené, schopné překladatele, a před následnou vlnou globální zloby se schoval za hradbu mlčení. Práci však tehdy téměř nikomu, je-li mi známo, nepřinesl ani úspěch v testu, a Netflix tak po sobě svou korporátně dravou bezskrupulózností zanechal jen hořkou pachuť.

Nějaká reflexe, ač nikdy nepřiznaná, snad v jeho tajemných útrobách přece jen proběhla, neboť v poslední době Netflix spustil – bez ohledu na výsledky prvního testování – druhou vlnu náboru pomocí testu dalšího, tentokráte však již přes prostředníky, a tudíž za dvakrát méně výhodných finančních podmínek; systém je podobně anonymizovaný a výsledky podobně nejisté. Celá bublina nadšení a bláhových nadějí na plošně důstojné výdělky a pracovní podmínky každopádně, pokud vím, rychle splaskla.

Rychle a zběsile

2) Požadována není pochopitelně jen nákladová efektivita, ale i časová – a výsledkem je práce ve zběsilém tempu. Pro ilustraci jeden příklad z vlastní zkušenosti za všechny, po němž už ke každému dalšímu angažmá v tomto oboru přistupuju s nejvyšší obezřetností: není výjimkou, že překladatel seriálu musí týden co týden lokajsky sedět u počítače a bedlivě číhat – leckdy už s nervy napnutými k prasknutí, protože termín odevzdávky se blíží –, až mu budou dodány materiály, aby mohl okamžitě vypracovat překlad.

Varianta nedodržet termín prakticky nesmí nastat, snad ani kdyby materiály dorazily až po něm, protože film či epizoda se musí včas objevit na obrazovce. Ano, absurdní a extrémní případ, ale nejde o pouhou teorii. Jeden absurdní příklad z vlastní praxe za všechny: klidně se může stát, že překladatel vytvářející kupříkladu dabing má k dispozici video, originální dialogová listina, k překladu základní materiál (jak vysvětluju níže, překlad z odposlechu má svá úskalí), však pořád nepřichází… Nakonec si musí v zoufalství ze serveru s amatérskými titulky stáhnout jako podklad anglické titulky, aby si z nich dabing mohl alespoň nahrubo připravit.

S každou novou sérií horší a horší pracovní podmínky u mne dospěly až do bodu, kdy bylo potřeba, abych držel výše popsanou pohotovost u počítače a v okamžiku dodání podkladů se okamžitě pustil do frenetické práce. V zájmu zachování duševního zdraví jsem musel intenzivnější angažmá na poli seriálového dabingu a titulkování ukončit.

Pokud by někoho napadla námitka, že je přece možno vycházet z odposlechu: (i) Přes angličtinu se bohužel překládají prakticky všechny ostatní jazyky, včetně exotických, takže pověřený překladatel originálu prostě nemusí rozumět. (ii) I když překladatel ovládá jazyk originálu téměř perfektně, tituly některé provenience či tematického zaměření stejně mohou být bez podkladů nepřekonatelnou překážkou. (iii) Překládat pouze z videa obecně velice zdržuje a je vzhledem k výše popisovaným tlakům na efektivitu neschůdný modus operandi.

Teorie chaosu

3) Z všeobecného tlaku na minimalizaci mzdových a časových nákladů vyplývá i další jev. Zvláště u televizních titulů z hlediska komerčního potenciálu či provenience okrajovějších nebývá výjimkou, že překladatel obdrží naprosto zoufalé podklady plné chyb – překlepů, nekompletních replik, v případě překladů přes angličtinu (viz bod č. 5) replik mizerně, vágně, případně minimalisticky převedených, replik špatně odposlechnutých (ano, je to záhadou, ale podklady zjevně často nevznikají z kompletních dialogových listin). Je tedy na překladateli (a leckdy jeho dobré vůli), aby si hledal pomoc jinde, případně se - pokud je to možné - mořil s překladem z odposlechu.

Udělej si sám

4) Třebaže jsou výsledky práce filmového překladatele podobně exponované jako u překladatele literárního a časový pres zde bývá, jak bylo popsáno, daleko větší, prakticky vždy je na to filmový překladatel úplně sám, protože něco jako redakce/revize nebývá v českých filmových luzích a hájích zvykem – a řeč není jen o titulech, které se ztratí v záplavě televizní produkce, ale i o takových, které míří na filmová plátna.

Pokud je mi známo, v českých podmínkách kontrolují překlady zpravidla jen korektoři, ti však pochopitelně sledují jen jazykovou, nikoli věcnou správnost; s jakousi neformální revizí či „kontrolou kvality“ se lze občas setkat u zadavatelů zahraničních či u festivalových filmů, nicméně fenomén klasické zpětné vazby a debaty s redaktorem v oboru filmových překladů prakticky neznám.

Překladatel tak nemá základní oporu, kterou by měl mít, a sice že po něm jeho práci uvidí někdo jiný. Jistě nemusím vysvětlovat, že případná chyba nemusí v takovém případě být automaticky odrazem jeho nekompetence – i nejpečlivějšímu oku a mysli pochopitelně něco unikne či nedojde, a pro tyto případy by měl překladatel mít k dispozici záchrannou síť v podobě revize. V praxi to znamená, že odevzdaný text jde téměř v nezměněné podobě rovnou na obrazovku či na plátno!

À propos, kolegové, máte stejnou zkušenost? A bylo tomu tak vždy, a pokud ne, kdy se praxe změnila? Máte-li odpovědi, budu rád, když se o ně podělíte.

Všechny cesty vedou… přes angličtinu

5) U titulků i dabingu panuje z důvodu zmiňované nákladové efektivity neblahá praxe, ke které, upřímně přiznávám, finanční i situační okolnosti nezřídka tlačí i mě: takřka vše se překládá přes angličtinu. Opět je na kompetenci a dobré vůli překladatele, zda zapojí i znalosti ostatních jazyků a je ochoten pořídit překlad přesnější – překlad z překladu jinak hrozí značnými významovými posuny, zvlášť u textů z podstaty věci tak zhutněných, jako jsou titulky, a zvlášť u zprostředkujícího jazyka potenciálně tak polysémního, jako je angličtina.

Pod tlakem okolností se tento nešvar bohužel občas nevyhne ani festivalovým titulům. (EDIT - V REAKCI NA UPŘESNĚNÍ VE SPECIALIZOVANÝCH PŘEKLADATELSKÝCH SKUPINÁCH NAHRAZUJI TOUTO VĚTOU PŮVODNÍ, PONĚKUD ZAVÁDĚJÍCÍ FORMULACI: "Tento nešvar si bohužel osvojily i některé festivaly – nejzřetelnější je to snad u Jednoho světa, ač to lze zrovna u takto neziskového projektu chápat.") Úroveň anglických titulků, které slouží jako podklad pro české, přitom obzvlášť u některých asijských filmů bývá zhusta k pláči. Opravdu nikoho nezarazí, že to pak působí, jako by na plátně komunikovala parta duševně zaostalých? Jak vím z vlastní zkušenosti, u prestižních festivalů hraných filmů není naštěstí tato praxe tak častá, ale jak ukazuje příklad filmu Neznámý voják, bohužel i zde se najdou výjimky, které mohou mít politováníhodné následky.

To bych zvládl taky

6) To vše se podepisuje pod často pochybnou úrovní titulkových a dabingových překladů – tlak není na kvalitu, ale na výkonnost a cenu. V důsledku toho nestojí spoustě překladatelů tento obor za námahu, případně jen těm, kdo mají ve zvyku (nebo se naučí) sekat překlady jako Baťa příslovečné cvičky, aby se vůbec uživili.

Za dané situace nepřekvapí, že neexistují oborové standardy (čas není ani na samotné překlady, natož na nějaké pokusy o jejich usměrňování), a jak vím z pozice častého arbitra vstupních testů, spolu s finanční neatraktivností to vede k fenoménu vměšování neprofesionálů – o filmové překlady mají tendenci ucházet se zájemci z řad amatérských titulkářů, případně jedinců uvažujících v intencích „anglicky umím, tak proč to nezkusit“.

Překladatelské robotárny a montovny

7) Existuje myslím jedna systémová odlišnost, od které se odvíjí zmíněná diskrepance mezi situací překladatelů knih a překladatelů filmů. Zadavateli a hybnou silou knižních překladů jsou totiž lokální nakladatelé, kterýžto fakt umožňuje existenci pořád ještě relativně neanonymních, kolegiálních vztahů mezi „objednatelem“ a „zpracovatelem“, což logicky obrušuje nějaký „vykořisťovatelský“ potenciál (důležité je zde slovo „relativně“, neboť jak jsem psal v jednom ze svých předchozích příspěvků, i v mikrokosmu knižního procesu jsou anonymita a „vykořisťování“ různě diferencované).

Oblast filmových a seriálových překladů se oproti tomu stává obětí razantní globalizace, s níž se pojí předvídatelné negativní jevy: (i) Zadávání překladů nabývá povahy outsourcingu/offshoringu, který se vyznačuje téměř anonymní spoluprací a odosobněnými vztahy – výše popisovaný Netflix budiž odstrašujícím příkladem za všechny. (Abych byl ovšem spravedlivý: stejně jako v nakladatelstvích platí i v korporátních titulkovacích a dabingových mološích, že konkrétní kontaktní osoby zadávající překlady se většinou snaží obrušovat zmechanizovanému systému ostré hrany, aby překladatelům v rámci svého úzkého manévrovacího prostoru alespoň trochu zlepšily pracovní a finanční podmínky.) (ii) Oslabuje se právo překladatele osobovat si autorství – jeho jméno mizí z titulků, a to nezřídka i u prestižních kinofilmů. (iii) Přestože je filmový překladatel držitelem práv duševního vlastnictví jako každý jiný autor, už dávno ho převálcoval globalizační import neblahé cizorodé praxe a téměř bez výjimky bývá nucen svá práva duševního vlastnictví postoupit nabyvateli časově i množstevně neomezenou licencí. Jinými slovy, na rozdíl od překladatele literárního – jenž může po vyčerpání licence se svým překladem dále nakládat, tedy ho potenciálně zpeněžovat – se svého překladu prakticky natrvalo vzdává. (iv) Činit si nároky na nějaké autorské bonusy např. v podobě volných vstupenek na překládaný titul je i u prestižnějších počinů zcela absurdní představa. A jistě by šlo pokračovat.

Překladatel se zkrátka pro velké, často nadnárodní zadavatele stává pouhým nahraditelným kolečkem v soukolí, a i kdyby byl na české poměry výrazným jménem, v podstatě nemá naději dosáhnout lepších individuálních podmínek tím, že už něco dokázal, že má nějakou reputaci a osvědčil jistou kvalitu – tyto faktory přebije důraz na rychlost, efektivitu a flexibilitu.

Co s tím?

Rozhodně se nedá rozporovat, že reptat na kostrbatost, ledabylost, komičnost, neřkuli nesprávnost českých filmových překladů mají diváci nezřídka plné právo. Tento text si kladl za cíl zasadit tyto leckdy nevalné překlady do širšího kontextu, vnést trochu světla do celého byznysu filmových překladů.

Cože tedy s tím? Apel do řad dodavatelů, tedy nás překladatelů, i do řad konzumentů, divácké obce, se asi nemůže příliš lišit od mého doporučení v případě literatury. Překladatelé by na sobě především neměli nechat dříví štípat – měli by znát cenu své práce, nesahat po každé nabídce a soustavně se domáhat vyšších honorářů a lepších podmínek. A diváci mají stejně jako v případě knih možnost chovat se jako uvědomělý konzument, pranýřovat nekompetentnost a lajdáctví a žádat a chválit kvalitu.